GHOTIC HAZARD -III.+IV.

III.
Celé dopoledne jsem strávila u televize. Zavrtala jsem se hluboko do pohovky a trpně civěla na trapné seriály. Nevnímala jsem, co dávají, jenom jsem se snažila nemyslet na to, co se stalo včera v noci. Mysl jsem sledováním hysterických výjevů moc dlouho nezaměstnala. Docílila jsem pouze toho, že mě z toho začala bolet hlava ještě o něco víc, než bolela před tím a tak jsem šla znovu spát.
Zdál se mi nějaký divný sen o tom, že kradu vázanou knihu z knihovny, že potom zapírám, že jí nemám a že jí nakonec najdou u mě pod lavicí ve škole. Nesouvislá blbost.
Po probuzení jsem se cítila stejně ospalá, jako před spaním. Napadlo mě, že pokud mě včera někdo odlehčil o pár litrů krve, budu nejspíš muset doplnit tekutiny.
V zrcadle jsem se ještě stále viděla, což bylo dobré znamení…avšak bledá jsem byla stejně, jako ráno. Oloupala jsem si z nudy stroužek česneku a celý ho snědla. Hnus, ale to bylo asi tak všechno. Vzala jsem také do ruky několik křížů, které jsem našla po domě, ale dopadlo to stejně, jako s česnekem. A voda? Také nic. Osprchovala jsem se tak jako normálně. Ranky se trochu zatáhly, ale stále tam byly, jako jediný viditelný svědek mého včerejšího hazardu. Celou dobu, co se o tohle téma zajímám, se snažím oddělit fakta od fikce, pokud jde o upíry. Takže jestliže by se ještě někdy ten upír ke mně přiblížil, vím, že nemusím ztrácet čas sháněním nějakých dřevěných kůlů, křížů a česneku. Což je opravdu cenná informace. Ještě bych mohla zkusit svěcenou vodu…ale tu teď honem neseženu, abych si jí připravila vedle postele a měla jí po ruce. Doufám, že tento malátný stav je pouze přechodný. S tím, že bych mohla získat pouhým vysátím část jeho síly, jeho obratnosti, jeho vidění ve tmě, nebo že bych se dokonce stala úplný upír, nepočítám. To by bylo až moc snadné. A vzhledem k tomu, že existují - ano, teď už mi nezbývá než to připustit, se musí stále živit. Což by znamenalo každá nová oběť = nový upír. A to by tady bylo už přeupírováno. Dobrá, nezbývá tedy věřit, že si své tajemství střeží. A to je další problém. Já o něm už vím. Jestli jich je víc, nejspíš se dost naštvou, až zjistí, že o nich ví nějaký další člověk. Nebudu doufat, že o tom ještě neví, ale i tak si dám pozor, abych se před někým nepřeřekla, nebo aby neviděl můj krk.
Další věc: až mě přijde můj nový známý umlčet, měla bych se alespoň pokusit se ubránit. Pověry nepověry - vystelu si to tady česnekem, křížena a seženu nějaké dřevěné kolíky, nebo třísky, ty asi budou stačit.
Sakra! Proč ze mě nemohl udělat upíra!? Vždyť o jednoho navíc by se svět nezbořil. Kdo jiný než já má větší právo stát se upírem?? To je tak nefér! Přijde si jen tak, vezme si, co potřebuje a zase se vypaří jako pára nad hrncem. Jak si to vůbec představuje?! To je chování…i pro upíry drzé. No kde to sme??!
Pustila jsem se z té strašné bezmoci do učení, což znamená, že už jsem byla hodně zoufalá. Ve škole mi to nešlo nejlépe, ale ani nejhůře. Byla jsem tak nějak mezi, ale to jenom proto, že jsem dřela a učila se, co to šlo. Nějak extra chytrá nejsem, tak to alespoň doháním pílí. Ale učení mi dnes ne a ne do té rozbolavělé hlavy nalézt. Odráželo se jako od bubliny. Dneska to nemá prostě cenu. Vzdala jsem to a slíbila si, zítra si to dostatečně vynahradím. Zavřela jsem učebnici dějepisu a v tu chvíli se ozvalo tlumené zaklepání a do pokoje nakoukla bratrova tvář. Byl o tři roky mladší a oplýval právě všemi těmi vlastnostmi, které mladší otravný bratr má mít. ,,Týjo, ségra,… ty taky vůbec vo vejkend vstáváš, jó?“ Drze vtrhl do místnosti, skočil na moji ustlanou postel, povaloval se po mém černém přehozu s úplňkem, dal si pod nagelovanou hlavu můj černý polštářek s lebkou, do kterého často brečívám a jako vrchol si začal házet a mým rudým plyšovým netopýrkem o můj plakát Marilyna Mansona! VRCHOL!
V té chvíli se ve mně vzdmula taková vlna vzteku jako nikdy před tím. Měla jsem najednou takovou strašlivou chuť toho malýho nevychovanýho pubertálního neandrtálce chytnout za vlasy, strhnout ho z mé postýlky a třískat mu hlavou o podlahu. Jak jenom může někdo takhle znesvětit mé posvátné místo!
Celou dobu jsem ho užasle pozorovala na druhé straně místnosti, ponořená ve stínu.
Teď jsem se ale zvedla a lampa mi osvítila celý obličej. Zabodla jsem pohled na toho haranta a zatínala jsem pěsti, abych po něm neskočila a nezabila ho.
Bratr, jakmile mě uviděl, se zarazil a civěl na mě s pusou dokořán. Docela jsem si uvědomovala, že mi z očí šlehají blesky…ale nevěděla jsem, že doslova. Bratr okamžitě pustil plyšáka a odplazil se do rohu. Polštář si tiskl před sebe a pusu ještě nezavřel. Oči měl vytřeštěné tak, že mu div nevypadly. Vykročila jsem k němu, ale on ho po mě hodil. Nějak mi to přišlo strašně komické a já ho chytila a hodila ho po něm zpátky. Zasmála jsem se a brácha pomalu zavíral pusu. Otevřel jí. Chtěl něco říct, ale pak, jako by náhle zapomenul co, zase pusu zavřel. Můj výraz byl nyní asi takový, díváte-li se na malého ratlíka, snažícího se počůrat patník, ale nedosáhne na něj přes vysokou trávu. Možná spíš udiveněji, než komicky.
Asi na třetí pokus konečně promluvil: ,,C-cos...jak si to udělala?“ -vykoktal ze sebe.
,,Jako co?“ - už mi to jeho chování začínalo vážně dopalovat. Nejdřív si sem vtrhne, chová se, jako kdyby tady sám spal, a pak dělá, jako by viděl ducha. A v tom mi to došlo. On asi opravdu viděl ducha.
,,T-ty si byla…si strašně bledá a …Chelsie…jak si to udělala s těma očima?, no, to bylo docela trochu děsivý. Úplně to vypadalo, jakoby si měla nějakou masku. Trochu jsem se lekl….“
Jo jasný…haha, prej trochu. Jestli najdu na té posteli něco mokrého, tak ho v tom donutím spát. A pak samozřejmě umře tou nejhorší smrtí. Šla jsem se podívat do zrcadla, ale neshledala na svém odrazu nic neobvyklého. Vrátila jsem se k němu.
,,Takže teď koukej vypadnout z mý postele a z tohohle pokoje.“
Ublíženě se pomalu odšoural ke dveřím. ,,Jo, máma volala, že mi máš něco uvařit a v mrazáku je-“
,,VYPADNI!!!“
A bylo po problému. Vařit…ještě vařit mu budu. Chovat se to neumí a já ho mám obskakovat. Ruce má, tak hlady nepojde. Kdyby nebyl tak línej, sám by si něco udělal… Jako bychom neměli něco v lednici.
Ne, na svého bráchu jsem opravdu nebyla příliš krutá. Před mámou nevinnost sama, ale jakmile byl sám, nebo dokonce s tlupou dalších skejťáků, se kterými se pakoval, byl na zabití. To třeba takhle jednou strhl ,,nechtíc“ závěs z okna a usadil pár kamarádíčků na strom v zahradě a zařídil jim tak prvotřídní zábavu a kino v jednom. Bohužel…jak to tak bývá, já na to přišla, až když už jsem byla převlečená. A další a další milé věci.
Jenom mi neseděl ten upřímný děs v jeho očích. Znamená to snad, že když mě něco naštve, dokážu vidět rudě a nepřestat, dokud není rudá všude kolem mě a hlavně… ve mně?
Opravdu bych mohla vysát svého bratra?

IV.
Neděli jsem strávila skoro celou opět v posteli částečně s učením a částečně vymýšlením pohádky, kterou budu cpát knihovnici, až jí budu vysvětlovat, proč nevracím onu zázračnou knihu, díky které teď vypadám, jak vypadám.
Bylo mi už o trochu lépe, než včera. Ale opravdu jenom trochu. Také jsem se celý den poctivě nalévala vším možným pitím, abych dohonila ztrátu tekutin a horká vana a pizza také dost pomohla. K tomu všemu bratr odjel někam na celý den s bandou hominidů (pračlověků, debilů). Tak jsem si prostě udělala další oddechový pohodový den, abych si trochu zpravila nervy, zahojila duši a hlavně krk. Je vzrušující pomyslet, co všechno bych mohla, kdyby se ze mě teď v příštích dnech stal upír. Vážně jsem o tom přemýšlela, když jsem se ponořila do vany a krk jsem měla v tu ránu jako v jednom ohni. To ale i když jsem jedla nebo pila. To by možná ještě ani tak vlastně nic nevyvracelo. Ne, kdyby mě nebolel při zapínání počítače, hlazení kočky nebo skládání puzzlí. Usoudila jsem tedy, že to bylo jenom náhodné, protože jsem nikdy nikde ještě neslyšela, že by tyhle činnosti mohly upírům vadit. Nechám tedy své naivitě ještě dva dny, než jí začnu přehlížet. Do té doby se nechám ve skrytu duše doufat, že možná… … …
Ranky se hojily mikroskopickou rychlostí, což znamenalo, že nejméně týden budu muset chodit zabalená do šály nebo šátku. No co…vždyť byl podzim a to se dalo vždy říct, že je člověk nechlazen. I když, komu bych to asi tak vysvětlovala. Koho by právě tohle zajímalo? Svojí nejlepší kamarádku jsem nechala ve městě, ze kterého jsme se už skoro před měsícem a půl přestěhovali. Sice si pravidelně píšeme, ale určitě si obě uvědomujeme, že nám to vydrží jenom na chvilku. Pak si každá najde jinou kamarádku a na tu druhou si vzpomene jenom někdy, jestli vůbec. Nebo spíš najde jenom ona, protože já takové štěstí nemívám. Buď mě ve třídě každý přehlíží, nebo se tam vyskytuje další extrém, který je, díkybohu, jenom jeden. Jmenuje se Nicolas a je mervomocně přesvědčen, že je ve mně ukryta nějaká nadpřirozená síla. První dny byl ze mě úplně jako posedlý. Stále za mnou dolézal a ukazoval mi všechno a radil mi ve všem a chodil všude jenom se mnou. Později už si z toho začal každý dělat srandu a mě to bylo trapné. Teď už, satanudík, v tom nadšení trochu polevil a asi si uvědomil, že já jsem úplně normální (mno… relativně normální) holka, kromě toho ujetého vkusu, a jinak nic víc. Umírnil se alespoň natolik, že už za mnou neběhá. On je taky tak trochu na temnější věci a líbí se mu ghotic girls, takže jsem se stala na nějakou dobu objektem jeho snů, jak jednou řekl. Ale také jsem ho asi už omrzela. Jenže já jsem za to jenom ráda. Jako kamarád jsem si myslela, že by mohl být super, ale pak přiznal barvu, že by se se mnou chtěl procházet za ruku po chodbách ve škole a jinak projevovat vzájemné (u něj jenom jednostranné) sympatie a ochladl. I když ne tak úplně. Toho člověka jsem obdivovala už jenom pro tu jeho víru v naději. Občas se na mě třeba jen tak v hodině otočil, tak, aby to neviděli jiní, a usmál se na mě vřele. Slabě, ale upřímně jsem se usmála také, protože to bylo od něj hezké. Alespoň někdo jednou projevil, že mu stojím za tu námahu pro ztrátu úsměvu. A proč se mi vůbec nelíbil? Inu, už jenom pro tu otevřenou náklonnost. Ne že by na mě musel být kluk vyloženě hrubý, abych si ho všimla, ale stejně chladný kluk podobného stylu by u mě bodoval ihned.
Nicolas byl o něco vyšší než já, měl nabarvené černé rovné vlasy (ale docela jsem ho podezřívala z toho, že si je žehlí, já teda sice také, ale jsem přece holka…), měl tmavě hnědé oči, ale zato světlou pleť. V obličeji byl i docela hezký. Oblákal se do černého oblečení a vlasy si geloval vzadu na odstátého ježka, Kolem obličeje měl ofinu. Ale to bylo asi tak všechno na něm hezkého. Nic víc.
To, co mi u něj chybělo se nedá nijak pořádně nazvat. Prostě z něho nic nevyzařovalo. Nebyl takový tajemný, neměl nic, co by skrýval. Takový kluk vlastně ani nemusel být goth, aby to něco v sobě měl. Ale když byl k tomu všemu černě oblečený, byl prostě dokonalý.
Nicolas byl průhledný jako lepenka. Bylo do něj vidět skrz na skrz.
A pak ten pan dokonalý…, ten byl prostě tak dokonalý, že byl v jiné třídě, v jiném ročníku…v jiném vesmíru.