GHOTIC HAZARD -VII.+VIII.

VII.
Celou dobu jsem si snažila namluvit, že je mi to jedno.
Nebylo.
To prostě nešlo jen tak přejít nebo nad tím mávnout rukou. Byla jsem docela na pokraji nervového zoufalství a hluboké depky. Zkrátka jsem měla chuť mlátit kladívkem o zeď nebo házet talíře o okno a zkoušet, co se rozbije dřív…Prostě šílený vyšilování. Nevěděla jsem co dělat, nemohla jsem nic dělat, jenom jsem dokázala pobíhat kolem dokola po baráku a nadávat. Nadávat sama sobě, Alexovi. Sama sobě proto, že jsem byla tak blbá, že sem se ani nebyla schopná normálně obléknout a namalovat. A jemu proto, že zrovna dneska se na mě musel dívat. A dvakrát hned!!!
S-sááááákra!
Fajn, dobrá…právě jsem se rozhodla uchýlit k poslednímu a nejkrajnějšímu řešení.
Teď a tady.
Otec kouří, ale jenom tak, aby to nevěděla máma. Já jsem věděla, kde schovává cigára. Cestou jsem ještě splašila sirky a vytáhla si jedno cígo. Snad to nepozná.
Vzala jsem si flanelovou košili, mp3 a vydala se ven na velkou louku za zahradou. Měla jsem tam velice oblíbený zvláště jedno místo u velkého stromu. Sedla jsem si tedy pod něj, vytáhla cigaretu a zapálila. Stále se mi ještě klepali ruce z toho vzteku a tep se také ještě neuklidnil. Ze začátku to bylo hnusné, ale pak se na to dalo zvyknout. Už jsem sice kouřila několikrát, ale vždy ne více, než jednu. To bratr je na tom určitě napřed v počtu celkem vykouřených cigaret. To takhle jednou to z něho máma ucítila. Zapíral dlouho, a když už to vypadalo, že mu uvěří, našla zapalovač. A už to jelo. To byl teda hukot…
Bože!
Sakra.
Vždyť ona to pozná!!
Žvejku jsem sice měla, ale co oblečení?!!
Rychle jsem upustila cigáro na zem a uskočila. S politováním a možná i potěšením jsem si všimla, že mě to strašně uklidnilo. A vzdát se jí se mi ještě nechtělo. Dobře…
Dostala jsem ďábelský nápad. Zima ten den ani nebyla a tak jsem si sundala košili. Pak i slabý svetr a nakonec i tričko. Stála jsem tam skoro nahoře bez. Odešla pár kroků od hromádky oblečení blíž k plotu. Za ním byla už jen cesta, ale nikdo po ní nijak moc často nechodil.
Jak bolestivě jsem se tenkrát spletla. V mp3trojce začala hrát moje oblíbená písnička od Mortiisů, která mi vždy zvedne náladu. Byla taková svižnější a nakopávající, že jsem se začala mírně pohupovat a pak na ní dokonce i tancovat a zpívat.
Oj oj. Nevím, co mě přimělo se otočit a podívat se na cestu, ale to, co jsem tam uviděla kráčet, mě málem uvalilo do temnot. Na místě bych se propadla hanbou a ušila si z ní ještě celý kabát.
No kdo asi tak šel okolo… kdo, kvůli komu jsem tohle všechno podnikala…?
No Alex.
!!!
Jenom jsem na něj tupě zírala, než zašel a nebyla schopna pohybu ještě deset minut potom.
Viděl mě?
Tak to je asi jasné. Jenom slepý by mě neviděl a hluchý neslyšel.
Mno…pro cigáro jsem si šla ten den podruhé…
Ale ani to už mě neuklidnilo jako to první. Byla jsem na pokraji nervového zhroucení ještě více, než před chvílí.
Druhý den mi na mojí dobrou náladu moc nepřilepšil…
Ovšem že jsem vstala asi o dvě hodiny dříve, než normálně. Hodinu jsem strávila malováním, půl česáním a druhou půl hodinu oblékáním. Na snídani mi samozřejmě nezbyl čas, tak jsem si vykračovala po chodníku dost hladová. Před školou na lavičce teda neseděl…dokonce ani jinde na chodbě jsem ho nezahlédla. Fajn, pomyslela jsem si, sice mi to natupírované háro trošičku během hodiny slehne, ale co se dá dělat. Vždyť ho potkám během první přestávky…to se míjíme s jejich třídou.
Ale ani omyl. Nikde nebyl.
Do ********!
Tak jo…třeba přijde pozdě, někde je, u lékaře nebo kdekoliv. Snad… Tak mě uvidí na konci dne. Třeba bude čekat někde před školou… hahaha… krásně naivní představa.
Každou přestávku jsem si říkala, že to bude právě ta další, co ho uvidím.
Ale ani ťuk. Nic.
Vzteky jsem se málem rozbrečela. DVĚ hodiny!!!… No do****
Super…zítra na novo!
Já se nenechám odradit prvním neúspěchem.

Tak zase opět o dvě hodiny dřív…opět hodinu malováním, a zbytek oblékání a česání. No…trochu jsem to odflákla vzhledem ke včerejšku. Ale to nevadilo, protože jsem ho zase neviděla.

Třetí den: ráno. Žehlím si vlasy žehličkou, a jestli vás zajímá, kolik už hodin, tak právě tolik, jako minule a předminule.
Jediný důvod, proč jsem se s tím takhle pachtila, byl ten, že bych Ho chtěla, nebo se alespoň o to pokusit, dostat sama. Myslím tím, ještě dokud jsem sama sebou. Docela počítám s tím, že mám v rukou to, jestli se stát upírem či nikoliv. Ale ještě si chci pár dní ,,užít“ jako slabý, ubohý člověk. Něco mi říkalo, že to dnes nebude tak úplně nadarmo. Zkusila jsem to tedy ještě o kousíček dolepšit a doladit. A řeknu vám, s výsledkem jsem byla nadmíru spokojená.
Místo sukně jsem si totiž vzala těsné kalhoty a na to moje starší, zato ale čerstvě nalakované těžké boty s plechovou špičkou a přezkami na stranách. K tomu ještě dva pásky, upravené triko s dlouhými rukávy a obojek. Dlouhé černé vlasy jsem si nechala jen tak rozpuštěné a ještě přes to hodila černý dlouhý kabát.
Kráčela jsem po ulici a cítila jsem se, jako by mi celá patřila. Ladným a přece tak těžkým krokem okovaných bot jsem zadupávala každým krokem pohledy všech lidí, které mě doprovázeli, když už jsem je minula.
Zkrátka - cejtila jsem se.

Pak jsem ho ale viděla postávat u stromu u lavičky s cigaretou v ruce a očividně si krátil čas před zvoněním. Pomalu vzhlédl k mé maličkosti a já krásně pozorovala, jak před jeho ležérním pohledem menším. Připadala jsem si sice v tu ránu uboze, ale najevo jsem to nedala. Když jsem mu byla do této doby tak strašně ukradená a nestála mu za jediný pohled, tak teď mi za něj zase na oplátku nebude stát on. Věřte tomu nebo ne - já o něj ani koutkem oka nezavadila. Fakticky. Stále nevím, jak jsem to dokázala, ale neudělala jsem to. Dokonce jsem si ani nevyndala zrcátko nebo jenom mp3, abych se alespoň malinko pokochala jeho odrazem.
Paráda!
V šatně jsem shodila kabát a cvakala si do třídy. Při hodině mě začalo docela hlodat svědomí, jestli jsem si právě takhle k němu nezavřela a nezamkla dveře před nosem, ale ihned mě to přešlo s myšlenkou, týkající se vyvolávání upírů. Už brzy…
Na poslední den v pátek už asi nikdy nezapomenu… Trochu jsem zvolnila ve vizáži, ale zase ne tolik, abych se musela stydět před ním ukázat. Zase tam ráno čekal, opět se opíral o kmen, ale už nekouřil. V kapse jsem měla připravenou cigaretu, abych měla záminku na něj promluvit. Vše zatím šlo podle plánu. Sice se mi klepali kolena a měla jsem, o tak sto-dvě stě jednotek zvýšený tlak, ale jinak v pohodě. Normální situace…
Namířila jsem si to rovnou k němu. Ani nevzhlédnul. Asi to očekával…
Zastavila jsem se od něj ne moc blízko, ale také ne zase až tak daleko. Klidným, vyrovnaným hlasem jsem se zeptala, jestli nemá zapalovač a při tom začala vytahovat cigáro.
Pomalu, až to skoro bolelo, zvedl pohled ze země na mě a hluboce, drtivě se mi zadíval do očí. To bylo poprvé, co jsem je viděla tak zblízka. Tiše promluvil. Jeho slova studila jak led. Pronesl to tak nenuceně a výsměšně, že mi bylo až líto, že jsem vůbec byla tak blbá a vůbec mě napadlo, že na něj promluvím.
,,Kouření není zdravé.“
Ty tři strašný slova… bože. Zírala jsem na něj jako tele na ….
,,Ne…fajn, stačí říct, že nemáš.“
Prudce jsem se otočila a zastavila prvního chodce, který šel okolo. Byl to postarší pán skrznaskrz prosmrádlý tabákem. Aspoň že tak, pomyslela jsem si. Vytáhl z kapsy pohotově sirky a podal mi je s uštěpačným úsměvem, že mladé dívky by si neměli hrát na dospělé. Pomyslela jsem si něco o jeho puse a mám pozadí, ale v zápětí se mi udělalo špatně od žaludku. Poděkovala jsem a šla si za další strom v parku zapálit. Sice tudy chodí jeden profesor, ale mě to bylo v téhle chvíli docela putna. Zapálila jsem si a opřela se o drsnou kůru se smíšenými pocity. Alexova dlouhá postava se opírala o další strom stejně tak jako já a nad ním se líně vznášel obláček kouře…tak prej nemá jo?
Haha…ale vlastně, on mi neřekl, že nemá, jenom na mě dělal chytrého, že to není zdravé… a sakra!
Proč jsem od tamtať musela tak rychle zdrhat?! Vždyť by mi ho klidně dal a možná by mi dokonce připálil a možná… bych kouřila s ním!
……………………. ZABÍT SE JE MÁLO!!!!!..........................................................
Dobře, fajn, tak jsem to zkopala. Ale vracet se nebudu, to už by vypadalo trapně. Asi si teď nejspíš myslí, že jsem trapná, ale zase ne tak moc, jako kdybych za ním šla podruhé. Tedy, bylo to hrozné, ale mohlo to být horší. No co nadělat…dějí se i horší věci….

Néééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé!!!!!!
Já bych si tak jednu natáhla…!
O velkou přestávku jsem se zase trochu zpravila a netradičně zvolila jinou cestu do učebny a tím se sice připravila o potěšení z toho, vidět ho ráno před školou, ale to si brzy vynahradím. Viděla jsem ho z dálky. Šel mým směrem, ale já se mu šikovně vyhnula. Ani nevím proč… asi aby mě už víckrát dnes neviděl…Jednou už to bohatě stačilo.
Po škole se nesly zvěsti o Halloweenu. Docela dobrá zpráva. Tento svátek jsem měla obzvlášť ráda a nejen to. U nás ve škole byla taková dlouholetá tradice, že se pořádal v tělocvičně maškarní ples. Samosebou s duchařskou tématikou. Holky ze třídy už začaly v houfu probírat, za co půjdou. Pár jedinců samozřejmě navrhlo, že já bych se ani nemusela za nic převlékat, přijde na to. Opravdu milé. Začala jsem tedy taky přemýšlet, za co bych mohla jí. Ihned jako první věc mě napadla upírka. Ale nějak jsem to zavrhla, protože se jí co nevidět určitě stanu. Docela se mi líbil film Mrtvá nevěsta od Timma Burtona. Řekla jsem si tedy, proč ne. Tohle určitě nikdo nebude čekat. Obléknu si nějaké dlouhé krásné bílé šaty a z obličeje si udělám šrot. Přesněji řečeno se nalíčím jako vyparáděná mrtvola…a to bude super.
Na tomto večírku se hodně tancuje…
Tancují se hry a každý se musí zúčastnit. To by byla skvělá šance. Ale už o něco menší pravděpodobnost.

Po několik dnů mě tato myšlenka dokonale zaměstnala tak, že jsem ani nepřemýšlela skoro o ničem jiném. Existoval pouze ples a nic jiného. Vytyčila jsem si vysoký cíl a ten jsem si hodlala splnit stůj co stůj.
O Halloweenu já, Chelsie Zingová, budu tancovat s Alexem, mojí poslední pozemskou láskou.
A jestli nás nějaká náhoda, nebo slabá pomoc té náhodě, nesvede do jednoho tance, přijdu pro něj klidně sama - a to přede všemi.
Nápad to bláznivý, ale já jsem si v něm opravdu hodně věřila.

VIII. HALLOWEEN

Konečně přišel ten velkolepě očekávaný den D. Spíš H, jako Halloween. Svojí masku už jsem měla dokonale připravenou a vychytanou do nejmenších detailů. Šaty jsem sehnala sice svatební, ale tancovat se v nich nedalo, takže jsem si vybrala kratší, ale zato na jednoduchosti nepřibyli. Tyhle byly nad kolena, ale měli bohatě, krajkami podšitou sukni, délky různé nad kolena a po kolena (roztřepené) a korzet dozadu. Dělaly mi super postavu a vůbec. Sehnala jsem také bílou síťku, kterou si omotám kolem rukou. Jediný problém byly boty. Nevěděla jsem, zda si mám vzít svoje krásný, vysoký lesklý černý steelky nebo normální lodičky na podpatku. Vyhrály to černé lodičky.
Byly tři hodiny odpoledne a do začátku zbývalo hodin pět. Už teď jsem byla oblečená a nespokojeně se nakrucovala ze všech stran před zrcadlem. Něco tomu chybělo…jasně, ještě jsem nebyla namalovaná a učesaná…ale i tak. Bylo to na mě prostě moc jednoduché.
Krásné panenkovské bílé šatičky, pod ně černé děrované punčocháče. Sakra…to chce ještě nějak zhororizovat(další z mých ojedinělých hlášek). Chce to víc černý. Tahle jediná věta mě stále hlodá v hlavě. Copak by chtěl Alex tancovat s nějakou barbínou? To teda ne! Tak se kurnik snaž!
Hloubala jsem, myslela jsem a vymyslela! Celé to rozjasnila (spíše ztemnila) černá střapatá průhledná dlouhá sukně pod šaty, která byla sice dlouhá, ale kdyby mi jí někdo přišlápl a utrhl, vůbec nic by se nestalo. Už nesčetněkrát málem skončila, chudák, v nádobí. Ale ještě by to něco chtělo…něco nahoru. Mrtvá nevěsta by měla vlát, měla by se pohybovat, nebo spíš jen tak proplouvat vzduchem jako víla. Měla by za sebou něco tahat. No jasně! Že mě to nenapadlo dřív! Stříhla jsem pár černých stužek a zavázala si jednu nadvakrát kolem pasu, další jako šerpu přes rameno, pak ještě dvě na levou ruku. Nad loket a na zápěstí. Tím jsem si upevnila svojí šedou průsvitnou látkovitou punčochu, která je o dost delší než by měla být a z dálky vypadá jako rukáv od svěrací kazajky. Paráda. Na druhou ruku jsem si ještě navlíkla černou síťku a ustřihla pod loktem. Voala! Mazec!
Pak mě napadla ještě jedna ptákovina. Musela jsem sice obětovat jedno tričko, které už mi bylo stejně skoro malé, ale i tak to docela bolelo. Byla jsem na něj citově vázána. Mé první objednané tričko přes internet. No co. Halloween je jenom jednou za rok. Tenhle večer musí být velkolepý. To triko bylo černé a mělo na sobě namalovanou bílou kostru. Vystřihla jsem čtvereček a připíchla si ho jako nášivku na příslušné místo žeber na šaty. Dokonalost sama! Teď už jsem byla spokojená. Jenom doufám, že tohle to všechno není zase nanic. Co když nepřijde…? Ale musí! Všichni musí! Nesmít se teď zaobírat takovými otázkami a rychle se jít malovat a česat. Vždyť mi zbývají už jenom tři hodiny…! Dobře, dobře, je to poněkud šílené, ale já se maluji pekelně nekřesťansky nesatansky dlouho a dneska to prostě musí být dokonalé.

…o hodinu později…
Celý obličej, dekolt a zbytek kůže, který mi je vidět je již křídově bílí, rty na koncích a v koutcích jedovatě černé a do středu přecházejí ve fialovou až do rudé. Prostě jsem se nemohla rozhodnout na barvě. Proč jenom stojím v těch botách už dvě hodiny? Už je pomalu začínám nehezky cítit na kůži. Teď zrovna pracuji na očích. Černé tlusté linky jsou už hotové, fialovomodré stíny také. Ach jo…mít tak nějaké čočky…třeba rudé nebo černé. Nebo ty upírské vodově modré. Ale třeba také budu jednou takové mít. Na pár minut jsem se zasnila a přecházela od jedné krásné myšlenky ke druhé. Od upířího života po Alexově náruči.

…o další hodinu…
Oči mám hotové. Spodní linky jsem si udělala také černé, pod ně rozmazaně modré stíny a pod ně ještě šedé kruhy pod očima. Dále ještě červené rumělkovité tváře a ještě na místech pod vlasy a na okraji celého obličeje vystínila modrými stíny. Celá tvář tak dostane ještě mrtvolnější nádech, to samé i na dekoltu. Náádhera. Nyní již zbývali načepýřit a natupírovat vlasy a mezi ně přidat nakoupené bílé prameny. Pár pramínků jsem si ještě na závěr natočila kulmou a některé zase vyžehlila žehličkou. Tak to by bylo. Ještě mi zbývá dost času se nakrucovat před zrcadlem. Sakra! Nehty! Jak jsem jen mohla zapomenout na nehty!?! No rudá, to každopádně. Doprčic, schnou pomalu. Musím tomu pomoci fénem. Ale to se budou zase rychle loupat. Doufám, že vydrží alespoň pár hodin. Jak dlouho ten večer může trvat? Do půlnoci? Kdyby tak… Jedině půlnoc by mi dala odvahy a já bych pozvala Alexe někam na romantickou procházku na hřbitov…Áááááách!

Vycházím z baráku. Máti mě sice chtěla odvézt, ale já jsem se chtěla pěkně projít a cestou se ještě stavit u mého posvátného stromu v parku před školou. U toho, jak jsem se poprvé odhodlala na něj promluvit…
Bratr se mi zezačátku strašně poškleboval, fotil mě a házel po mě česnekem, pak jsem se na něj ale velice škaredě podívala a on toho v tu ránu nechal. Dokonce odložil foťák a ani nezkontroloval fotky… asi měl strach, abych na nich vůbec byla…
Venku se pomalu stmívalo a mě spokojeně křoupaly kamínky a štěrk pod lodičkami. Elegantně jsem si přidržovala první (černou) sukni a plula…mno…plula, než jsem škobrtla a málem se zabila, budiž. Bylo to tak nemožné, tak krásné. Těšila jsem se na to, až mě každý uvidí a poklesne mu huba. Těším se na to, až se bude tančit. A nejvíce na to, až uvidím Alexe, podívám se mu do těch jeho překrásných očí a poprosím ho o tanec, nebo ještě lépe, on požádá mě. Anebo bude všechno úplně jinak a on mě odmítne. To pak nevím, co bych dělala-a ani na to nechci vědět. Nenápadně obejmu ,,náš“ strom tak, aby si o mně nikdo nemyslel, že jsem nějaká divná kněžna magického přírodního kultu wicca, a požádám ho o štěstí. To budu dnes večer hodně potřebovat. Kolem se už slézají ostatní spolužáci, snažící se vypadat děsivě. Já si jich ale nevšímám a jdu přímo ke dveřím školy. Vcházím do známého prostředí, přesto dnes tolika jiného. Panuje tu atmosféra, která je mi vůbec skoro nejbližší. Dnes tuhle školu, tohle místo, miluji.
Musím sehnout hlavu, aby mě hned ve dveřích nesejmul zavěšený velký netopýr, nezamotala se má skvělá stříbrná korunka ve vlasech do umělé pavučiny, jak jsem si stačila spěšně všimnout jedné prvňačky, co zápolila s tím problémem. Pomalu zaznamenávám vibrace těžké rockové elektrické kytary…že by? No ne! Murderdolls mocně vyřvávají svojí velkolepou skladbu She was a teenage zombie, která u mě vedla zhruba před rokem. Jak se blížím k tělocvičně, hudba začíná dunět víc a víc. Já tu školu prostě miluju!! A zvukaře, kulisáka a aranžéra, co tuhle výzdobu stvořil taky! Jakmile jsem vešla, nestačila jsem se divit. Všude možně po zdech netopýři. Všude rozmístěné vydlabané dýně, všude svíčky, všude strašidla, všude rudé stříkance …. Ach…já se snad rozplynu! Lépe bych to snad nedokázala sama! Vjednom rohu byly lavice a židle, v druhém bar. Nekecám. Bar (samozřejmě odpovídající podmínkám) ale bylo tam pití. A jaké! Stála tam spousta kelímků a nádoby s tekutinami, barvy od krvavě rudé po jedovatě zelené a černé. No paráda. Na pódiu, kde byly černé závěsy, se připravovaly hudební nástroje-živá hudba? Zaujaly mě hlavně veliké repráky, které nesli dva mrtví mafiáni a korigovala je jedna mumie, které jeden nechtěje přišlápl obvaz a málem se natáhli všichni i s reprákem.
Přes zatemněné okno sem nepronikalo žádné světlo a v místnosti byly jako zdroje světla pouze kvanta svíček a lampiónů, které co chvíli chytali a tak se za chvilku začal místností linout pach spáleniny. A samo sebou všude samá spousta lidí. Lidí těch nejroztodivnějších masek. Nepanikařila jsem hned, že jsem neviděla Alexe. Ještě je na něj určitě brzo, moc časně nechodí nikam. Navíc by určitě nepostával u vchodu a nekontroloval příchozí. Ale třeba se mohl schovávat celý v prostěradle, mohl mít masku přes celý obličej. To mám snad jít ke každému a laskavě mu jí sundávat? Ani nápad, však on se objeví. A jak ho znám, poznám ho okamžitě.
Prošla jsem se jen tak z fleku kolem dokola, objevila pár super schovek, kam se případně zašít a být s ním chvíli o samotě, přijít na to, dokonce i pár slušně reálných náhrobků, dokonce se tu našlo i jen tak, coby lážoplážo opřených o zeď, pár rakví, ale Alex zatím nikde. V osm deset přišli profesoři-také v maskách-ale ve srovnání se studenty a – mojí maličkostí- totálně fádních a ředitel, coby pán pekelný zahájil ples. Poté odešel z pódia dozadu a za ním se zahalila působivá stěna dýmu rudé barvy. Klobouk dolů. Teda kdo tohle vymýšlel?
Poté začala hrát (z beden, pochopitelně) má obzvláště oblíbená skupina Misfits a to už bylo teda na pováženou. Aha…nebylo.
Je mi to jasné. Nicolas se zase chtěl jednou zavděčit a donutil, aby se hrálo tohle. Ale moment, to mají na starosti vyšší ročníky, Nicolas by neměl šanci si prosadit svou. Že by…? No, možné to je. Přinejmenším se ho na to zeptám, až s ním budu tancovat, jestli vůbec. Ale kde tak dlouho vězí! Vždyť už tu všichni jsou. Až na něho…
Teď už naštvaně jsem ještě jednou obešla tělocvičnu a na okamžik se zasnila u hřbitova. Cestou jsem zahlédla Nicolase, který dělal, že mě nevidí a který v oblečku a pláštíku Drákuly oslňoval houf prvaček a sliboval jim věčný život. Jak ubohé. Tak jsem také dělala, že ho nevidím a nevnímala jeho obdivné pohledy, odrážející se mi od zad. To snad není možný! Půl deváté. Nic. Chytal mě fantas. V deset se bude tančit! Má ještě čas, ale já ho chtěla pozvat na skleničku před tím! Do***!

Jdu se po čtvrt hodině projít do parku-dobře, jdu ho vyhlížet, a co! Musím se nějak zabavit, nebo puknu vztekem. Musí přijít!!! Dojdu ke stromu, opřu se o něj a modlím se ke všem pekelným, aby přišel. Ale třeba už tam dávno je, jenom něco připravuje. Vlastně má jeho třída přece být hlavní organizátoři, tak kde sakra vězí. Po půlhodině mrznutí venku jsem usoudila, že to nemá cenu a že už tam dávno bude a jenom se zatím potloukal se zakrytým obličejem vevnitř. Tahle půlhodina mě bude stát angínu… a co, vždyť se přece chystám stát za chvíli upírem. Kdyby mě netáhla zpátky zvědavost, zdali se mi už rozhodne objevit můj milý, určitě bych se pozastavila nad podivností postavy, postávající na konci parku v dlouhém kabátě a cylindrem s vycházkovou holí a slunečními brýlemi pozorněji. Ale je halloween, jistě si nějaký ten rodič nenechal ujít návrat do dětských let.