Miláček Davu 3.část

Protlačil jsem se mezerou mezi křídly železných vrat a pokračoval do vnitřku skladiště se Scorpionem v ruce. Když jsem obcházel hromadu shnilých odpadků, vzpomněl jsem si téměř realisticky na smrad popelnic u nás ve čtvrti, když jsem ještě žil. Zcela reflexivně jsem se přistihl jak si rukou, ve které jsem nesl tašku, držím nos. Pousmál jsem se nad tím zvykem a pokračoval dál. Po cestě k mému cíli jsem potkal jen pár strážců a i ti se s dírou v čele přidali k umělecké expozici nazvané ,,Velikonoční vyfukování vajíček''.
Proč vlastně skladiště? Jak jsem tak doma nahazoval na sebe ty kilogramy nutné výbavy, tak jsem si uvědomil, že nemá cenu tomu člověku dávat peníze, chtěl by jen další a další, takže do skladiště si jdu pro starého Přítele, který by měl od konce mé kariéry profesionálního zabijáka hrát mrtvého brouka.
Když jsem poprvé zahlédl lesknoucí se kloub ze zhuštěného titanu, tak jsem si s úsměvem na rtech uvědomil, jaké to muselo být pro pracovníky skladiště snažit se roztavit kov, který přežije i teplotu slunce. Pod povrchem.
Stál jsem pod tou hroudou zmuchlaného titanu už snad dvě hodiny a bezvýsledně hledal něco, čím bych Příteli zapojil ID kartu, ale co si ho pamatuju, tak stál a nebyl rozložený, jako dva roky starý štrúdl. Zlostí jsem nakopl část mého Přítele a rozdrcený palec jsem postřehl jen podle rudé skvrny na botách. To co se stalo pak bylo o trochu horší. Paže se silou hydraulického svěráku mi sevřela krk. Každá část robota se poskládala dohromady, až se tyčil tři a půl metru nad zemí. Oslovení Přítel je na místě jen pro mě, ale vysvětlete mu to, respektive, zkuste mu vysvětlit, že jste člověk, který ho stvořil z dvou nejnebezpečnějších a také nejdražších strojů na světě. Přestože nemám cit, tak mi byla poloha ve vzduchu krajně nepříjemná. ,,To by stačilo co říkáš?‘‘ usmál jsem se a robot jako by nevěřícně mrknul čočkou. Rukama jsem uchopil Přítelovu ruku a roztáhl mu ,,prsty‘‘. Po dopadu na zem jsem byl ještě veselejší , kondičku mám pořád slušnou.
Vojenští experti těsně před poslední válkou, která se měla kdy uskutečnit, se snažili stvořit dokonalé vojáky. Nejlepší možností byli právě roboti, nemají city, strach a necítí bolest, ovšem schází jim vysoká inteligence a schopnost improvizovat. Na světe vznikli dva roboti. První z nich se spoléhal na rychlost, co nejvyšší inteligenci a ohebnost. Druhý robot byl opačné strany konfliktu ve válce a spoléhal se naopak na sílu, pevnost a co nejvyšší ničivost. Při jednom kontraktu jsem měl možnost tyto roboty potkat. Oba jsem je porazil, ale napadlo mě jich využít a tak jsem si s nimi pohrál a výsledkem je právě Přítel. Inteligentní robot se silou tankového praporu, je tak ohebný, že tarzan by při jeho kusech bledl závistí a jeho pěsti se rovnají dopadu minometného granátu. Ke vší té nepřemožitelnosti jsem přidal párek protiletadlových raketometů a těžkých rotačních kulometů. Když se na vás tohle otočí, tak se i mrtvému zpotí čelo.
Chvilku jsem se s Přítelem hašteřil, než jsem našel tu správnou zdířku a vložil do ní kartu. Slovo hašteřil je samozřejmě v mých poměrech, kdyby byl v okruhu pěti metrů člověk, sbírali by ho brigádníci v rukavicích ještě hodně daleko. Stroj se po vložení karty zastavil a poslušně ,,umřel‘‘, než jsem mu dal povel ,,zapnout‘‘. To se znovu narovnal, výmetnice se otevřely a rotační kulomety začali vyhledávat cíl. Odnesla to kočka.
Se smrtelnou masou kovu za zády se mi kolem nově příchozích stráží šlo v celku pěkně, jen mi ze vší té krve nateklo do bot.
První problém nastal, když jsem měl tu čtyřmetrovou obludu dostat skrz kopuli z plexiskla, aniž bych jí poškodil ( dnes jsou místa, kde mohou normální lidé dýchat neuvěřitelně vzácné ), ale jak jsem brzy zjistil, tak ani Přítel se svojí fyzičkou na tom není nejhůře a povedlo se mu kopuli dostatečně nadzvednout, radioaktivní spád a jedovaté plyny budou brzy odfiltrovány a já jsem byl i s robotem venku, takže všichni jsme šťastní...