První výstřel

Žijeme v realitě, co je vlastně noční můra...

Noc, klub, hudební akce. Klub byl nevelký, lidí taky nebylo moc, a tak jediný člověk coby ochanka, dělal barmana. Kdyby byl jakýkoliv problém zasáhne, ale lidí bylo tak 30, takže z toho problémy nekoukaly... zažil už horší..
Opravdu, zábava byla v plném proudu. ale menšímu chlapci v mikině s kostlivcem se něco nezdálo... měl takový špatný pocit,ale ten měl už tolikrát... snažil se ho nedávat najevo, nijak neznepokojovat přátele...
Vedle něj sedel jeho nejlepší kamarád a cosi mu družně vyprávěl. Jejich obě přítelkyně se bavily kdesi na parketu. Ale chlapec cítil nepříjemný a mrazivý pocit. Nedával to na sobě znát, snažil se o to... kluk jak andílek, 16 let, dlouhé blond vlasy, jasné zelené oči, krásná postava, ani ne malý a ani ne velký... jemná tvářička.. nic nesvědčilo o tom, že hoch je nejlepším střelcem v okresu. Dnešní den byl na lovu, tedy pomáhali myslivcům lovit přemnožené zajíce a straky, a jemu se dařilo ze všech nejlépe, ostatně, jako vždy. Ale ze závodu jel rovnou na pařbu, takže zbraň s 90 náboji měl s sebou... byla nanabitá, a zrovna si ji prohlížel a obdivoval jeden starší kamarád, co se vyznal ve zbraních, takže si dával pozor.
Ale hochův nejlepší přítel si povšiml jeho zamyšlené tváře.
„Co se děje? Si v pořádku, kámo?“
„No.. nevim.. snad jo… si toho nevšímej…“
Kamarád se nenechal odbýt a neustále dorážel.
„Tak co??? Seš zamračenej jako Beethoven… to vysyp, dyž to budu vědět, moh bych ti pomoct… takle ti nepomůžu ani omylem.“
„Hele..“, začal hoch se svěřováním, „mam dojem, že mě tady všichni nemaj rádi… že sem nějakej vyvrhel… póvl…“ Kamarád mu dal ruku na rameno. „Co blbneš, máš přece mě, a svojí holku… nejsi tak sám jak si myslíš…si to vytváříš sám v sobě a tim, že to v sobě máš, vodpuzuješ celý okolí páč z tebe vyzařuje neochota k jinejm lidem.. nevim, jak bych ti to vysvětlil.“ Kamarád se odmlčel a napil se piva.
Party probíhala hladce. Lidi se vesele bavili, a našeho přítele už pomalu přecházel ten špatný pocit...
Ale najednou k němu přistoupil jeho nepřítel. Už měl samo sebou něco vypito, přesto našeho kamaráda mrzelo to, co říkal. Náš přítel měl za to, že věci mezi nimi jsou už vyřešené, tak co to hrotit?? proč si začíná zase...?
Chtěl se ho zbavit, aby ho nechal být.. zvedl se tedy od stolu s omluvou, že si musí odskočit, jeho nejlepší přítel na to nic nenamítal. Náš hoch se snažil odejít od nepřítele, aby se nic nesemlelo, stejně jsou ty rozepře zbytečný... ale nepřítel to všechno pokazil. Byl na našeho kamaráda vytrvale protivný, že začala slovní přestřelka. A pak nevhledný, 175 cm vysoký obarvený blonďák zasadil první ránu. Náš hoch si to nenechal líbit a rozpoutala se rvačka. Všichni okolo se přestali zabývat hudbou a tancem a všímali si jen těch dvou rvoucích se dlouhovlasých kluků, mezi nimiž byl 10 let rozdílu... Pak nějaké ruce oba popadly a oddělily je od sebe...
Náš kamarád se rozhlédl. Všichni, do jednoho, stáli za starším nepřítelem, a několik ho drželo. Náš hoch tam stál sám, nikdo ho nedržel, a sám ani neútočil... Všichni, veškeré osazenstvo klubu stálo za jeho nepřítelem a tvářilo se, jako kdyby se hoch porval s nimi a urazil smrtelně je, a ne toho podlého rváče... opravdu, všichni, do jednoho. Nejlepší přítel uhýbal pohledem..
Našeho hocha to zamrzelo. Lidi, co si hrajou na přátele, a nakonec zjistíš tohle.. i ten starší kamarád, co se zaobíral zbraní, teď stojí po nepřítelově pravici a cosi mu šeptá... a do toho ty urážky, nechápu, co do mě tak šijou, já sem si přece nezačínal!!!
"Co ho napadáš?"
"Stojí ti to proboha zato?"
"Ty seš těma svejma střelbama a agresivníma vecma už trapnej."
"Proboha proč se s nim hádáš? Proč si ho nevšímáš...?"
"Co si tady ty lidi kolem tebe myslej?"
"A co na to tvoji rodiče, ani 18 ti neni a jak si drzej a dovoluješ si!!"
To našeho hocha tak strašně mrzelo. Kdyby ho litovali, cítil by se trapně, ale tohle…. Tato slova šly z úst lidí, co měl za svoje nejbližší... tedy už bývalé nejbližší. Nikdo se na nic podobného nezeptal nepřítele, co se triumfálně usmíval a pohrdavě si hocha měřil.
Tak vpálit mu jednu dvě do toho jeho rozpláclýho xichtu.... napadlo hocha. Pak ale zelený zrak ztvrdl a rysy se prohloubily. Nepřirozeně zbledl. Ano, vpálit mu jednu, dvě...
Hluk hudby na chvíli přerušil hlas samopalu. Nejlepší střelec okresu popadl svou zbraň hbitě nabil, zamířil a z bezprostřední blízkosti pálil! Nepřítel chvíli jen tak postával, pomrkával, pousmál se... V čele měl dvě díry a tekla mu z nich krev… Sesunul se na zem. Byl slyšet jen hluk hudby. všichni mlčeli..
Podrazili mě. Podvedli. Zasloužej si něco horšího než smrt...
Ozval se výkřik. "On ho zabil, on ho zabil!!!"
"Proboha,... seberte mu tu zbraň!!!"
"Volejte někdo policii!!"
"Ani se nehnete", zaskřípal nás hoch nepřirozeným hlasem, "nebo budete všichni tuhý..."
"Tak hele mladej," napřáhl na něj barman svojí pistolku. Náš hoch se na něj podíval chladným zrakem, stiskl spoušt....
nikdy neminul cíl.
Lidi začali ječet a pobíhat. On ale zatarasil vchod a dal se do palby. Všechen vztek z něj šel ven. Zabíjel, zabíjel bez slitování, většinou přesnými ranami. Neznal slitování. Malý chlapec, matčin jediný syn, naděje otce... když s otcem prve vzal do ruky zbraň, dětskou pistolku, když s matkou chodili na houby.. s matkou..... veselá a krásná žena. Když se staral o malou sestřičku. Když se starší sestrou, vzdělanou a milou dívkou, sedávali za městem na kopci a vedli hovory o existenci lidstva... rodinné oslavy, kariéra, rodinný život.. všechno bylo v tahu díky několika zlým slovům, několika výstřelům...
Samopal řval a zabíjel. Někdo se hochovi pokusil zbraň vytrhnout. Schytal do to čela, ani nevěděl jak.... Tohle vraždící monstrum se stalo z jemného hocha, jen kvůli několika zlým slovům.. a kvůli jednomu magorovi..
Povraždil celý klub.
Těch 30 lidí leželo na zemi a umíralo. Občas někoho dorazil. Divil se, že necítí už žádný vztek, spíš se cítil, jako když střílel přemnožené straky a králíky...
Ale co bude teď? Povraždil je, z ulice jistě někdo slyšel střelbu... ve zbrani zbyly 2 náboje.
Navíc byl celý od krve a vyjít takhle na ulici, nebo se vrátit nedejbože v tomto stavu domů... co mu zbývá?
Nechtěl to,ale věděl, že to musí udělat. Šel na bar a dal si několik panáků. Pátej. Šestej.. ještě se udržel na nohou.
Ještě nahmatal spoušť..
Ještě zamířil...
Ještě vystřelil...

"Vstávej, no tak vstávej, celou noc sebou meleš a nejsi ke vzbuzení! Vstávej, nestihneš školu!!!!"