GHOTIC HAZARD -IX.+X.+XI.

IX.
Nic, nic nic a zase NIC!!!
Já bych vraždila. Nespraví mi ani náladu to, že hrají zrovna Dig up Her Bones. Do***!
Fajn! Krajní řešení. Plán T, jako TOTÁLNÍ FIASKO! Jdu k baru!
U baru sedí jedno strašidlo a za ním upravuje spadlého pavouka Střihoruký Edward alias barman. Sednu si přímo naproti a ukážu prstem, aby se naklonil blíž, když se mě ptá, co si dám. Vypadalo to úplně stejně, jako v těch mafiánských filmech. On se zatvářil udiveně a pak mu na tváři přelétl úsměv. Pochopil.
,,Ale ale, slečno nevěsto, kde máte milého?, že by pár sáhů pod zemí?“ Proč mi to připadá tam ubohé, když jednou, když je svátek mrtvých si každý hraje na duchařského a sadistického experta a každý to tak upjatě prožívá?
,,Ženich mě poslal pro něco silnějšího, prý to je nezbytné k tomu, aby se vůbec odhodlal mi
říci své ano“, snažila jsem se též zavtipkovat. ,,A teď mi nalij nějaký normální pití, Eddi, ano? Já umím být diskrétní.“
Jako výzvu jsem se na něj ještě uculila a nevině podívala. Nechci si moc fandit, ale v téhle maškaře by mi vyhověl každý skoro ve všem. Ať už z jakéhokoliv důvodu.
Edward se nenápadně se sehnul a po chviličce vykouzlil velký neprůhledný kelímek štědře naplněný čirou nazelenavou tekutinou. Asi nějaká přilepšená vodka, asi jí také obarvil, aby to nebylo tak nápadné. Nevadí. Jistě pochopil, že jsem objednávku nemínila opakovat. Pak si ale on gestem přitáhnul blíž mě: ,,Za chlast se ale platí, kočičko. Ten není v ceně allinclusive.“ No fájn, ještě že jsem si vzala trochu peněz. Lokla si pořádně a opatrně jsem mu vložila z ruky do ruky pěkně přemrštěný, sponzorský dar a on mě div nepořezal svými až překvapivě realistickými nůžkami a nožíky na ruce. Jak může dělat barmana? Otočil se a jal se přelévat a barvit limonády. V tom z druhého konce baru promluvil někdo krásným, tajemným tónem, který už jsem někde slyšela. Bylo to jakoby do prostoru, ale patřilo to pouze mně.
,,Také se divím, jak může udržet flašku, nebo nenaporcovat kelímky.“
Nepodíval se sena mě, neodhalil svůj zpola zakrytý obličej z pod klobouku, ale já přesto věděla, s kým mám už konečně tu čest. Barman se mimoděk ušklíbl.
Zalitovala jsem jenom toho, že jsem si vzala ty krásné ďábelské botičky, které už se mi zařezávali do chodidel a že jsem si přece jenom lokla až moc. Cítila jsem teď ten pekelný alkohol v krku a štípal mě na mandlích. No jistě, alkohol je výhradně zakázaný ředitelem. Takže je logické, že ho sem museli propašovat co nejméně a proto musí být dost silný, aby ho stačilo málo. Bezva, nebo spíš-ajaj?
Byl to konečně on. Alex. Bláznivě se mi rozeběhlo srdce ostošest a já se poprvé podívala na shrbenou postavu, která se krčila nenápadně na barovce tak, že by jí kdokoliv přehlédl a klidně si na něho i sednul. Nikoho by nenapadlo ani tušit, že tam sedí On.
Nevšimla jsem si ho asi z docela prostého důvodu. Prostě jsem čekala, že bude velkolepý. Že nás zvolí za krále a královnu plesu, i když se to tady nedělá, a nikdo na nás nezapomene. Čekala jsem nádherného prince upírů, mrtvého středověkého prince, dokonce i Frediho bych snesla ale tohle? Co to má být? Viděla jsem jenom špinavé, místy se lesknoucí, černé kalhoty s děravými koleny a ošoupané divné sako, místy také perforované a klobouk, na kterém snad byla ještě hlína. To snad cestou zkasíroval nějakého strašáka do zelí nebo co?? Vylezl z hrobu?? Vždyť já jsem se kvůli němu snažila celé…klid! Na to jsem se ještě jednou napila toho děsného zelenavého čehosi.
,,Mírně se narovnal, posunul z čela klobouk a usmál se.,,Opatrně s tím absintem…však on ti neuteče.“ Prohodil se zájmem a provokativně do sebe kopl zbytek jeho kelímku, podle výrazu tváře soudě toho samého, co jsem pila já. Stačila jsem si všimnout, že má nečekaně bílou košili, která mu vykukuje na jedné straně z kalhot a je na pár místech od krve a rovněž děravá. Už jsem to pochopila. On je mafiánská oběť jedné nevydařené mise, podezřele mi to připomíná postavu jedné knihy. Pěkný… To by se už dalo odpustit, a za to, že na mě promluvil... Tak TO TEDA NE! Já nejsem nějaká pitomá kravička, co čeká jak ubohá naivka roky, než se na ní milostivě jeden frajírek podívá. Já jsem ale někdo! Jsem jediná právoplatná ghoth na škole a taky se budu podle toho chovat. Mě nějakej ubohej tuctovej frajírek nebude komplikovat a řídit život. A …a HOTOVO!
,,Pozval bych tě na další“, když viděl, že jsem dopila, ,,ale tady se nemůžeš opít. Je tu každý a byl by z toho průšvih, neměla bys ho jenom ty, ale i pár ostatních.“ To vůbec neměl říkat, protože jsem chtěla už jenom na protest další, ale kupodivu jsem si o stačila uvědomit. Začali mi hořet tváře snad ještě více, než jsem je měla namalované. Ale vzdor k osobě vedle stále přetrvával. Byla jsem trochu opilá, ale neměla jsem zase takovou praxi, abych věděla jak moc. Bála jsem se zvednou a odejít. Ale také se bála zůstat, co kdyby se se mnou chtěl začít bavit. V tu chvíli se ve mně ale opět vzedmula vlna odporu a já začínala mít moc prořízlou pusu, bohužel tento večer ne naposled, a vyjela na něho ošklivě:,,A copak že ty se se mnou vůbec bavíš?“ …na hrubý pytel, hrubá záplata (na debilní otázku, debilní odpověď)
,,Vadí ti to snad…?“ No tak to je bože úplně blbá, jasná, debilní, řečnická otázka. Jasně že mi to doprčic nevadí. Je to doháje ta nejlepší věc, co mě vůbec mohla potkat! ÁÁch jo. Co mu jako na tohleto můžu odpovědět?! Bože můj, proč jsem já jenom taková kráva a štěkám tu na něj tak. Vždyť může být vůbec ráda, že na mě promluví. Už takhle po mě určitě blbě kouká polovina tělocvičny…
,,Ne nevadí, akorát je mi to divný, že zrovna na mě, když nikdy s nikým nemluvíš.“
A je to tady. Už to ví, pokud to nevěděl už dřív. Teď už je to definitivní a neodpáře mi to už nikdo do konce života. A je po srandě. Ha ha ha, všichni se zasmějeme a můžeme jít zase domů, největší looser dne se už projevil.
Upřímně, čekala jsem, že už se se mnou Alex nebude víckrát dnes a nikdy bavit. Sebere se, půjde si po svých nebo se zase shrbí a vrátí ke svému kelímku (jako takovéhle myšlenky má každá pitomá náctiletá, která je ještě pitomější do nějakého kluka…).
,,Proč si myslíš, že s někým nemluvím? To přece neznamená, že když mě nevidíš ty s někým něco řešit, že nejsem vůbec komunikativní.“ Ha, ten mě krásně setřel. Před chvílí prokoukl to, že ho sleduji celou školu, každý jeho krok kam se jenom mihne, že vlastně kvůli ničemu jinému tam ani nechodím a teď mě bude z toho dusit…ve vlastní šťávě. To si to krásně dá. Další otázky budou, jak často ho pozoruji, že to takhle vidím, jak často ho s někým vidím nebo nevidím, že z toho vyvozuji takové závěry…bezva. Tohle bych mu teda dokázala zodpovědět naprosto přesně, dokonce snad v kolik hodin, minut, sekundu komu řekl s dovolením na schodech nebo kterého profesora pozdravil (případně jak se při tom tvářil, co měl zrovna na sobě, na jakou stranu měl ofinu…).
No prostě z toho všeho, kdyby někdo nepochopil celý ten odstavec těch pozorovacích postřehů - čumim na něj v jednom kuse a hotovo!
,,No protože jsem tě skoro nikdy s nikým mluvit neviděla.“
Nezaujatý pozorovatel může zpozorovat lehký úsměv, jaký se mu mihl přes tvář, když jsem domluvila (už si to náramně užívá to moje ponížení).
,,A proč se tolik divíš, že zrovna na tebe teď mluvím?“
,,No…protože…nikdy před tím jsi na mě sám nikdy nemluvil.“
Bože, trapněji mi nikdy nebylo.
,,Ale vždyť tu nikdo jiný není.“ Krásnej stěr. Ano, sto bodů pro Alexe. Teď už jsem měla jenom sto chutí se odplazit z té barovky někam na záchod a tam se spláchnout. Teď ho musím zase nějak setřít já. To teda ne, já se jen tak nedám. Tento slovní boj vyhraji, ostatně, pokud jde pouze o slova, nedělají mi problém. S výjimkou jediného člověka na celém světě-s ním se hodlám právě teď utkat. ,,To chceš říct, že by si se klidně začal bavit i se strašákem, kdyby vedle tebe seděl?“
Bojovně jsem vystrčila bradu a zabodla do něj vzdorný pohled.
,,Vždyť se s ním právě bavím.“ Reagoval s uculením, těžko říci, zda to byl pošklebek nebo …nebo snad pokus o flirtováni? U KAŽDÉHO JINÉHO ANO!!!! Každopádně tahle poznámka se mě nadmíru dotkla. A dotkla se mě dokonce tak moc, že mě začalo šíleně svědit v nose a já bojovala silně s tím, abych si ho neutřela jako fracek, kterému se klepe brada a popotahuje, když nedostane slíbené lízátko. Vážně, tohle bylo hnusné, ošklivá podpásovka, ještě k tomu od něj. Od nikoho jiného bych si jí tak moc nebrala. Bože. Bože! Celé odpoledne, celý týden stresování, celý měsíc těšení a on mi řekne tohle. To prostě nešlo rozdýchat. Nohy jsem měla jako z olova a právě asi proto jsem odtamtud neodběhla s brekotem, jak jsem měla sebevětší nutkání. Ten hajzl. Všechno bylo nanic. Kdybych držela hubu jako každá debilní nanynka a jenom se na něj culila, tak dobrá. Nemohl by mi říct nic v takovéhle smyslu a já mohla mít nejkrásnější den vůbec a usínala bych s úsměvem na rtech ještě dlouho potom…
Kdyby.
Podívala jsem se mu napůl ublíženě a napůl nasupeně do očí a potom, i když mi to dělalo obrovské potíže, jsem se otočila a začínala si čistit neexistující špínu za nehty.
Bylo mi najednou od toho absintu ještě hůř. V tu chvíli se ztlumila hudba a po chvilce, kdy se na pódiu opět objevil ředitel, úplně přestala. Všichni se zastavili a přestali mluvit a jenom čekali, co bude dál.
,,Tak a vrcholem dnešní noci bude, jak jinak než tanec!“ Všichni okolo začali jásat a tleskat. ,,Nuže, všichni utvořte dvojce a přemístěte se na parket.“ Po těchto slovech se dívky jásavě vydaly hledat si své chlapce a všude nastal totální chaos. Zahládla jsem také pár, které jenom zmateně pobíhaly, a rychle hledali někoho, kdo byl tak dobře schovaný. Bylo mi jasné, o koho jde. Fakt, že zatím já samotná vím, kde se právě ten vysněný nachází, mě nějak, světe div se, nechával chladnou. Alex se také nijak nevzrušoval. Mlčky jsem se dívala na provizorní barový pult a za žádnou cenu nepohlédla jeho směrem. Pak Alexe konečně jedna z hyen našla a chtěla si ho odtáhnout s sebou. Můj pohled jí vzápětí měl způsobit vážná smrtelná zranění, bohužel se tak vůbec nestalo. Jenom tam před ním tak stála a červenala se, odhodlávala se a sbírala slova. Z povzdálí jí sledovali další, se stejnou závistí a nevraživostí jako já. Tak takhle, abyste věděli, vám přímo pod nosem před očima uniká štěstí. A vy se ani nezmůžete na jediný náznak protestu. Jenom apaticky sedíte a snažíte se tvářit ze všech sil, že je vám to fuk. Ale není.
Alex už jí také jakoby teprve zpozoroval, líně se na ní podíval a čekal, až se vymáčkne, aby mohl říct ano a mě tím pádem zpečetit osud a konec budoucího sebevraha.
Při tom všudypřítomném hluku a povyku jsem ani nemohla slyšet, co jí odpověděl, ale bylo to něco, co jí nijak moc nenadchlo. Buď jí řekl ano (to by ale asi namístě prorazila strop a zastavila by se až v basketovém koši nad ní) nebo že ne( a tím pádem by dostala jistě ode všech Oskara a cenu za objev roku, protože se jenom usmála, pokrčila rameny a odešla. ODEŠLA!!! Ještě se pak naposledy ohlédla a švihla po mě opravdu, ale opravdu ošklivým pohledem. Ale proč po mě? Copak jsem jí snad dala košem právě JÁ?
Alex si všiml mého, řekněme udiveného pohledu, a naklonil se ke mně. Jeho tak blízká přítomnost měla takový efekt, že jsem mu rázem musela odpustit úplně vše. A to, co mi řekl, to jakbysmet. Že prý jí řekl, že už má tanečnici a ukázal na mě, aby se nezlobila.
…
To…to nemá… v tu chvíli jsem ztratila dar řeči. Dokonce se mě ještě podruhé ptal, když jsem mu neodpovídala, jestli mi to nevadí. Pche…mě? Vadit? To je, jak kdybyste někomu dávali milion a ptali se ho, jestli mu to nevadí, že bude mít tak peněz.
BOŽEMŮJDOBROTIVEJ! Prej jestli nevadí! Tak to byl, vážení, opravdu vtip století.
Seděli jsme dál a všichni ostatní už stáli na parketě (případně brečeli na záchodě). Alexovi se evidentně tančit nechtělo - a já měla důvodů hned několik. Tak zaprvé mi bylo špatně. Zadruhé mi bylo nevolno. Zatřetí jsem se nechtěla zvedat a začtvrté jsem seděla vedle Alexe - to by mě neodtáhl dobrovolně ani odtahovák náklaďáků. Dobře, dobře, ten poslední důvod byl ten první, no.
Drahý pan pekelník,čili ředitel, se jal slova ještě jednou.
,,Připomínám, drazí studenti, tancovat musí teď prvních pár tanců všichni, ale opravdu všichni, ovšem výjimkou (to slovo výjimkou tak nějak divně zdůraznil a já měla skoro pocit, že to patří mě) je pan za barem.“ Samozřejmě všichni se otočili na nás a Edward začal utírat desku pultu ještě vehementněji. No ovšemže tím myslel nás dva, to by bylo jasné i debilovi. Jenom mě ale neuvádělo do rozpaků pouze to, že se na nás dívá celá škola ale víc to, že všechno nasvědčovalo tomu, že máme jít tancovat oba…..spolu.
A pak už to šlo jako ve snu. Alex se zvedl, došel ke mně a pronesl něco, co si budu pamatovat až do konce svého života.

X.
,,Smím tedy prosit?“ Pak se usmál a podal mi ruku. Já zčervenala jako rozjetá kočka na silnici a modlila se, aby to ta tlustá vrstva bílého make-upu dokázala zamaskovat.
Podala jsem mu ruku a on byl ještě připravený mě jistit, abych s sebou kvůli absintu nešlehla. Sen. Dovedl si mě na parket a pak už začala hudba. Valčík. No bezva, k tomu nemusím mít v sobě ani kapku něčeho alkoholického, abych s sebou třískla o zem. Bože. Sakra co budu dělat. Ale to už si mě Alex lehce přitáhl k sobě a chytil mě kolem pasu. Tak na tohle už jsem teda nemusela být vůbec podnapilá, aby se mi podlomila kolena, protože tohle se mi doslova a do písmene stalo. A ještě když jsem ucítila jeho vůni, jeho dotek, který jsem se mi propaloval hluboko a který jsem cítila i přes korzet na kůži, nebo jeho dech, který mě polechtal na tváři, když mi šeptal, že mě povede, že se mám jenom chytit…
To se prostě už nedalo přežít. Bylo toho na mě moc. Za jeden večer už prostě příliš. Zavěsila jsem se mu na rameno jednou rukou, druhou ho chytila za tu jeho, nebo spíš on mě, protože já jsem v jeho držení visela absolutně bezvládně jako hadrová panenka.
Pomalu jsme se dostaly do rytmu a poté už jenom klouzaly v taktu valčíku. Byl úžasný tanečník. Ale bylo to na mě moc rychlé. Začínala se mi šíleně motat šiška a bylo mi hůř a hůř. Už jsem se déle nesnažila udržet hlavu a opřela jsem si jí o jeho rameno. Bála jsem se, aby mě neposlal hopem někam. Ale on mě namísto toho chytil ještě pevněji a zpomalil, co to šlo. Takhle nějak se mi povedlo přečkat tu chvíli, která měla být ta nejkrásnější, nebýt toho, že mi bylo tak špatně. Do smrti si to neodpustím, že jsem vůbec chtěla něco nalít. Ale zase, kdybych k baru vůbec nešla…Alex by tancoval s tou blonckou, která se pokoušela neúspěšně napodobit Buffy, přemožitelku upírů, kterých se tu mimochodem sešlo asi šest. Musím ale s nevolí přiznat, že mě také napadla (to bych ale byla pouze sama proti sobě, víte co tím myslím.))

Konečně se začínala písnička chýlit k závěru a my úspěšně dokončili poslední otáčku. Zastavili jsme se a já se málem znovu skácela na zem. Doufám, že si teď nemyslel Alex, že to dělám jenom kvůli tomu, aby mě držel pevněji. To fakt ne! I když, nebýt mi tak mizerně, tak to asi nejspíš hraji, to jo, ale teď to bylo doopravdy čistě nepředstírané.
Ředitel opět promluvil a sdělil nám, že si dáme něco na oddech. Bezva, na oddech bych se nejraději odplazila někam umřít, a to už je co říct, když volím mezi smrtí a Alexovou náručí!
První kytarové rify prozradily, že to bude nějaká metalová balada. Nemohla jsem uvěřit svým uším. Byla to má nejoblíbenější snad vůbec v tomto období. Právě tuhle písničku jsem si vždy představovala ve spojitosti s Alexem. Už docela dost náhod pro jediný večer…to už bylo na pováženou podezřelé. Ale co. Mě to bylo jedno! To už mě zase Alex rozpohyboval do pomalého rytmu písničky Saturday nigh stylem jen co noha nohu mine. Asi na mě bylo hodně vidět, že mi není dvakrát nejlépe, i když zrovna teď mi bylo zase skvěle, tak mi pošeptal, ať se klidně opřu. Neváhala jsem ani chviličku. Bylo mi nááádherně.
Všechno to šlo taaaaak pomaaaaaluuuuu a poooooomaaaaaaluuuuu a pár vedle nás se začal líbat. Otočila jsem teda hlavu na druhu stranu a tam zase po mě jedna holka metala ošklivé, po Alexovi toužebné pohledy, a konečně po svém tanečníkovi štítivé. Chudák holka, taky jsem tak mohla dopadnout. Ale já přišla ke štěstí jako slepý k houslím.
Ale také stejně rychle o něj přijdu. O štěstí i o Alexe. Vždyť je to to samé. Za chvilinku písnička skončí a pak možná bude ještě další. Ale určitě už ne tak pomalá a i kdyby, už to nebude ta moje …ta naše. A pak skončí i povinné tancování a on odejde. Rozutečeme se každý na jednu stranu a budeme dělat, jako že se vůbec nic nestalo. Druhý den už si na to ani nevzpomene. Přemýšlela jsem, jestli ho mám začít líbat, abych se pak mohla sprovodit ze světa s úsměvem na rtech. Nemá ani tak ledovou pleť ani kůži na rukou, napadlo mě ještě. Bledý je, to ano, ale rozhodně ne ledový. Kdyby mě nenapadla myšlenka, že se mohl zrovna právě „najíst“, tak asi upír není. Vůbec teď nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.
Pozdě. Písnička končí a s ní i moje poslední chvilky v nebi mezi anděly, nebo lépe s andělem.
Ještě po skončení se pár párů pohupovalo a Alex už se mě pouštěl. Nejraději bych se mu pověsila na krk a už tam zůstala navěky. A srdce mi to rvalo a já se pustila. Lucifer na pódiu zavelel už volnou zábavu, a že tančit už se smí dobrovolně. Čili konec.
Poděkovala jsem ze slušnosti a společenských mravů za tanec a jala se k odchodu. Nu což, není co řešit, tak proč to zbytečně protahovat. Alex zůstal stát na parketě a díval se za mnou. Asi koukal, tohle by určitě nečekal…obdržela jsem smutný první bod pro mě.
Chtěla jsem si původně sednout znovu k Eddimu k baru, ale pak mě něčí ruka chytila za rameno na půli cestě. To jsem se tak motala?
Alex!
Co může chtít? Sdělit mi, jak mizerně tancuji, aby vyrovnal skóre??
,,Nechceš se raději projít ven na chvilku?, potřebuješ spíš na vzduch.“ Usmál se a znovu mi nabídnul rámě.
Kývla jsem v letargii a zavěsila se do něho jako hadrový panák a vykračovala si po jeho boku jako první dáma ven před školu.

XI.
Alex! Alex! Alex!
Alex mě právě vede ven. Bože! Míjí nás už rozptýlené páry, které rovněž už přestalo bavit tancování jako nás dva. DVA. To je tak nádherný mluvit o něm a o mě jako o nás. Až neskutečné. Všechen můj vzdor a goth pride(pýcha) se ve mně rázem rozplynula. Všechny špatné a ublížené pocity z toho, že si mě dřív tak nevšímal, skončily. Zbyl už jenom krásný pocit někde v břiše, že všichni, kdo nás míjejí, na nás hledí udiveně a se závistí. Šeptají si: On už s ní tancoval, on už má holku….jí!
Ach, kdyby to tak byla jenom pravda! Kdybych tak byla opravdu jeho holka.
Šli jsme krásnou, černou nocí, kde všude okolo svítily vyřezané dýně a lampionky.
V krvi mi koloval nádherný pocit euforie a bylo to naprosto nádherné. V jednom kuse se mi podlamovala kolena, ještě že mě Alex držel. Podlamovala se mi jednak kvůli Alexovi a samoskou i kvůli pití, ale kombinace obou těchto důvodů byly docela vražedné. A to nejen na mojí motorice ale na úplně celkový stav příčetnosti. Věděla jsem, že je to láska.
Musela jsem se motat pořádně, protože Alex zamířil k lavičce, která se naskytla jako první v parčíku. Beze slova jsme si sedli (on si sedl, já se spíše svalila jako pytel brambor vedle něj) a mlčeli. V této chvíli by snad slova byla úplně zbytečná. Já jsem taková kráva pitomá že se na svojí jedinou příležitost tak zmastím. Ale zase…to bych si nemohla tak nenápadně a jakoby náhodou dovolit kutálet a posouvat svojí těžkou hlavu blíž a blíž k jeho rameni.
Pak najednou jakoby do mě blesk uhodil, prudce jsem se zvedla a vyskočila na nohy. Alex se jenom podiveně pomalu otočil mým směrem a pozoroval, co budu dělat dál. Když jsem už pomalu delší chvíli jenom stála a koukala zamračeně do pitoma, zeptal se, co to provádím.
,,To je přece Ballroom Blitz!“ zvolala jsem šťastně a začala se točit dokola s rozhozenýma rukama. Alex stál a podivený výraz vystřídal pobavený. Určitě si pomyslel, co málo mi stačí ke štěstí, a pravda, zase až takového debila jsem ze sebe dělat nemusela, ale co. Byla jsem těžce opilá, měla jsem ho u sebe tak co… každopádně v tu chvíli jsem si s tím hlavu nelámala. Alex se skvěle bavil. Zastavila jsem se a ještě se zamotanou hlavou se k němu natáhla a vzala ho za ruku. Chtěla jsem ho vytáhnout na nohy, aby na chviličku dělal blázna se mnou, ale ten zatáhl taky a já se skácela zpátky na svoje původní místo jako špalek. Oprava; původní by bylo, kdybych seděla o kousek dál od něj. Teď už jsem na něm vyloženě ležela.
Bylo mi tak nádherně, že bych klidně usnula, ale to bych se pak musela zabít, kdybych byla jenom na vteřinku s ním zamhouřila oka. Smáli jsme se. Říkal, že už nemám nikde poskakovat, že by mě musel chytat. Tak jsem mu odpověděla, že to vůbec nevadí. Docela jsem se lekla toho, jak jsem v koketní a flirtovací odvázané a hlavně přímočaré náladě. Taky mu třeba můžu vykecat hned, jak jenom pro něj a kvůli němu dejchám… On zase že jemu by to taky nevadilo, ale že by mě jednou taky nemusel včas chytit. To jsem ještě chtěla říct, že od něho by mi to ani vůbec nevadilo, kdyby mě pustil. Pak jsem ale začala pochybovat a ptát se sebe samotné, jaký to má význam stále to tajit. Alex, jestli není úplně blbej, tak si toho už musel dávno všimnou a tak ho vlastně vodím za nos.
Lehounce mě začal hladit po vlasech a uhlazovat mi je na krku. Vydechl a jeho dech mě lechtal na spáncích. Naklonil se blíž ke mně a vypadalo to, jako kdyby mi chtěl dát
pusu………tak jsem mu jí dala.