GHOTIC HAZARD -XII.+XIII.

XII.
Byla to sice nevinná pusa, skoro na tvář. Nemohla jsem se nějak rozmyslet, jestli má být úplně na pusu nebo jenom zezačátku na tvář, tak jsem mu jí dala někam mezi. Mezi tvář a horní ret, spíše blíž ke rtu. V tu ránu se ve mně probudil dosud nepoznaný pocit. Takový, který jsem necítila ještě nikdy v životě. Takový, který se prostě vůbec ani slovy nedá popsat, protože lidský jazyk je na něj moc ubohý. Jak byste popsali svítání? Jak byste popsali hvězdu, co zapadá? Jak byste popsali něco, na co ještě nevymysleli žádný výraz? Ptáte se, proč nadělám kvůli jedné malé puse? Asi si myslíte, že to bylo poprvé, co jsem něco takového udělala…vůbec ne. Poprvé to sice bylo, ale jenom s někým, kdo je mi tak nepředstavitelně blízký a přitom tak vzdálený. S někým, koho jsem bezmezně a horoucně milovala. Ti před ním, ti mu nesahali ani po podrážky. Jestli se vážně opravdu zamilujete pouze jednou za život, tak já už jsem si to v tomto životě vybrala. Po něm už bych se nikdy nedokázala podívat na jiného. Vedle Alexe by byl každý jako nevyřčené slovo. S ním by nemohl nikdo soupeřit. Už jsem se s tím nadobro vyrovnala. Miluji ho a nic jiného teď neexistuje. Miluju ho tou šílenou prudkou vášní, která odvedla i rodiče od dětí, která zahubila tolik lidí, i hlubokou vroucí láskou, která mi pomalu tiše klíčila v srdci a zalévala jí jeho přítomnost. Bez něho jsem nic. Bez něho nemá cenu zde dále pobývat. Je mi jedno že vypadám jako blbá husička, která se zblázní kvůli klukovi, že opakuji už nesčetné sladkobolné výlevy, ale mě je to prostě jedno. Tohle je přesně to, co cítím a kdo to nezažil, tak mi rozumět nikdy nemůže a nebude ani, kdyby stokrát chtěl. Někde jsem četla, že všichni lidé byli původně stvořeni tak, že se každá jedna část něčeho rozdělila na dvě a ty, když se setkali, tak se ihned poznali a spojili se opět dohromady. Samozřejmě je to hezká pohádka, ale krásná. Cítím, že on je moje chybějící část. Moje druhé já, násilně odtržené a ztracené. Všechno tohle jsem si najednou uvědomila, ale také to, že tohle byl můj okamžik v ráji a možná i vůbec poslední šťastný, co jsem kdy zažila.
Ihned jsem zase otočila hlavu a opřela si jí o jeho rameno. On zůstal chvíli ještě bez hnutí, pak mě ale pohladil po tváři a za bradu si mě přitáhl blíž. Zahleděl se mi do očí a pomalu se krásně usmál. To bylo vůbec poprvé, co jsem ho viděla se upřímně smát. Za ten úsměv bych dala cokoliv. Tak nádherně mě zahřál u srdce, až mi skoro vehnal slzy do očí. Tak dlouze a hluboko se mi do očí nedíval ještě nikdy nikdo. Kdyby někdo z nás teď promluvil, zkazil by celou tu magickou chvilku nás dvou. Slova byla zbytečná. Pouhým pohledem jsme si řekli o sobě všechno. Samozřejmě, nevěděla jsem o něm takřka nic, co není očividné nebo úplně jasné, ale cítila jsem, že vím něco, co nikdo jiný ani poznat nemůže. Ukradla jsem si kus z něho jenom pro sebe. To už mi nikdy nikdo nesebere. Vím, že jsme si najednou mnohokrát blíž.
Pomalu posunul ruku, která spočívala na mé tváři níž a přejel mi s ní po krku. Ucukla jsem. Najednou, ani nevím proč nebo jak mě začala šíleně vyvádět jizva. Ta jizva, která mi zbyla po mém úletu s upírem. Naprosto nechápu, jak se najednou z ničeho nic projevila. Bylo to snad jakési škubnutí, zapálení, nebo i píchnutí, kvůli čemu jsem se tak lekla a skoro doslova poskočila na místě. Přirovnala bych to k nějakému nervovému šoku, kdy se omylem dotknete rozpálené plotny, nebo dostanete elektrický šok. Nebolelo to, ale bylo to strašně nepříjemné.
Alex měl zprvu udivený výraz, ten se ale v zápětí ihned změnil, jakmile jsem si začala třít rukou postižené místo. O té jizvě jsem už pomalu nevěděla. Nikdy mě nebolela, nepálila, neštípala nebo cokoliv jiného. Nechápu to. Proč zrovna, když se jí dotknul on?
Nyní se na mě díval úplně jinak. Už to zdaleka nebyl ten klidný, něžný a milý pohled, jakým mě obdarovával před vteřinou. Krutě si mě měřil. Chladně a naštvaně. Sklopil pohled k zemi a chvíli přemýšlel. Já jsem se jenom nestačila divit, jak se může v mžiku tak změnit a byla jsem z toho úplně zmatená. Pak do mě zabodl ostrý pohled a zeptal se mě, co mám s tím krkem. Rychle jsem odpověděla, že nic. Ošklivým, panovačným hlasem mi přikázal, ať mu ho ukážu. To jsem se ale rychle odtáhla a pevně si držela místo, kam se mi zakousnul upír. Alex na mě ještě chvíli vztekle zíral, pak se ale zvednul a řekl už klidněji, přesto neméně naštvaně, že jde pomáhat s úklidem. Dívala jsem se za jeho vzdalující se postavou ještě do chvíle, než zmizela ve dveřích školy. Ani jednou se neotočil. Stále nemohu vyhnat z mysli jeho krutý přísný pohled. Ještě asi půl hodiny jsem seděla na lavičce a zírala do prázdna. Domů se mi zaboha nechtělo, tak jsem šla na hřbitov.

XIII.
Měla jsem totálně vygumováno. Nohy mě vedly na mé známé, oblíbené místo, kde panoval vždy královský klid a kde jsem se cítila opravdu nejlépe a ano, jako doma. Jako mezi svýma. Tak moc jsem si tu noc přála ležet pod zemí, po které jsem se procházela, že jsem nevnímal vůbec okolní svět. Nechápala jsem to - a to bylo snad ti nejhorší. Znát tak důvod. Příčinu jeho vzplanutí… takhle jsem se mohla užírat donekonečna. Jak hnusně se na mě potom díval, jako bych byla ještě méně než špína na podlaze. Ach bože, kdybych alespoň mohla brečet a z toho všeho se vyplakat a vrátit se domů. Tak bych zase brečela až do té doby, než bych vyčerpáním usnula a tak by to šlo každou noc…až do konce.
Procházela jsem se právě kolem jednoho většího stromu, když tu náhle jsem strnula. Koutkem oka jsem zahlédla něco, co mi tam do té scenérie nezapadalo. O kmen se opíral nějaký tmavý stín, který tam před chvílí nebyl. Zpomalila jsem a promýšlela si rychle, co v příští vteřině udělám. Pomalu jsem otočila hlavu k tomu místu a lekla se tak, až jsem málem začala hystericky ječet. Adrenalin mi začal kolovat v žilách a srdce hrozilo, že vyletí pryč z hrudního koše.
O kmen byla ledabyle opřená postava muže, který se na mě díval. Bylo to asi ve vzdálenosti pěti metrů ode mě a byla už tma, jaká o půlnoci na místě, které spoře osvětlují dvě lampy daleko od sebe, bývá. I z té vzdálenosti a tmy jsem viděla, že se usmívá. No mě do smíchu rozhodně nebylo. Vyděsila jsem se k smrti, bála jsem se snad jako nikdy v životě a navíc mi bylo neskutečně zle od srdce. Kvůli Alexovi jsem právě padala dobrovolně do bezedné hluboké propasti, ze které nebylo úniku. O tom, že mi bylo ještě k tomu stále nanic z toho chlastu a chtělo se mi zvracet ani nemluvím. Zkrátka jsem neměla náladu. Na žádného blbýho strašáka, úchyla, pedofila, násilníka, nekrofila (co jiného by jinak dělal teď a tady, i když já tu také zrovna nejsem babičce zalít kytky) nebo dokonce upíra. Ano, už mě to napadlo, nebo spíše došlo. Upírek. Kdybych nebyla v takovém duševním rozpoložení, divila bych se, že mu to tak trvalo. Opravdu nechápu, jak jsem to mohla udělat. To poslední, co by každý na mém místě udělal. Já jsem se prostě znuděně otočila a šla si zase po svých, jako by nic a na milého pana upíra se zkrátka docela vybodla. Doteď to nechápu – byl mi prostě úplně ukradený. To je jakoby vám myši klidně kradli kosti v těle a vy jste seděli a koukali na ně a bylo by vám to jedno. Ale já jsem se na něj ANI NEKOUKLA! Sakra, být velevážená pak nemrtvý, vládce nočních tvorů a stínů, docela bych se urazila. A právě to udělal. On, největší ješita i mezi upíry, kteří jsou ješitní sami od sebe. Kdyby mu to povolovala jeho sebevýsostná důstojnost, zůstal by stát s pusou zející dokořán a bradou až nebezpečně blízko zemi klidně až do rána a vzpamatoval by se až tehdy, kdyby se teprve začal drolit pod poledním sluncem. Dokonce ani to mě v tuto chvíli nepobavilo. A jeho zejména ne. Sakra, jestli mi čte myšlenky, tak bych se měla začít i bát.
…Měla, ale mě je to vážně všechno tak ukradený, že se nebojím, nesměju a prostě si trhněte nohou a stavte se na hlavu celé vampýří království – MĚ JE TO JEDNO.