Balíček I

Jednoho zimního večera, kdy se venku už stmívalo a k zemi se snášely velké bílé vločky, procházel temnou uličkou vedoucí z parku. Jen jedna z lamp osvětlovala její konec, pak ale zablikala a zhasla také. Všude byla tma a ticho, nikde nikdo, takový až strašidelný klid, který v něm vyvolával pocit nejistoty. Po zádech mu přejel mráz, otřásl se zimou a přitáhl si límec k bradě. Pomalu se přibližoval k cíli, k jednomu starému rozpadajícímu se domu, ve kterém na něj měl čekat balíček... Sáhl si do kapsy, kde nahmatal obálku a oddechl si... Poté přeběhl cestu a překročil práh barabizny...

Zamířil k chatrnému schodišti, které vedlo do druhého patra a odvážil se po něm vystoupat. Otevřel druhé dveře zprava a vešel do pokoje, kde měl ležet balíček - ovšem balíček tam nebyl sám, byl tam i on - jeho majitel, říkali mu Raven - přišel si to pohlídat, nevěřil mu.. Viděl ho poprvé.. Raven měl dlouhé černé vlasy svázané do culíku a pronikavě zelené oči, kterými si jej nedůvěřivě prohlížel... Natáhl tedy ruku s obálkou, muž po ní chňapl, podal mu nevrle balíček a beze slova zamířil ke schodišti. Měl očividně naspěch, ale jeho cestu ukončilo stařičké schodiště. Ozvala se rána, jak tělo dopadlo na zem...

Lekl se... Sebral balíček, strčil ho pod kabát a rychle seběhl dolů po schodech. Muže ležícího pod schody přeskočil, aniž by se na něj podíval, rozrazil dveře a utíkal pryč... Doběhl na konec uličky, ohlédl se zpět do tmy, stále všude klid. Přeběhl přes silnici a mířil k parku. Až u něj zpomalil a začal si uvědomovat, co se vlastně ve starém domě stalo, to, že tam zůstala ležet mrtvola muže s obálkou...

Do prdele, ta obálka, pomyslel si... Co teď ? Co mám dělat ? Vrátit se tam ? Nebo to nechat být... Co když tu obálku ale najdou? Co pak?
Rozhodl se, že se vrátí... Balíček ukryl do křoví a běžel zpět do domu, dokud jsou ulice liduprázdné a tudíž beze svědků. Vešel dovnitř, popadl obálku a chtěl být co nejrychleji pryč... Ale co ta mrtvola? To ji tam má nechat ležet?... Vypadá to jako nehoda, usoudil, a šel zpět do parku, na místo, kde zanechal balíček. Sáhl do křoví, aby jej vzal, ale byl pryč.... Zděsil se... Prošel křoví ještě jednou a pro jistotu prohlédl i keře v okolí... Nic... Zatnul pěsti tak silně, až se do nich zaryly jeho nehty... Pak se sesunul k zemi, vzal hlavu do dlaní a vzlykal... Zabijou mě, byla první myšlenka, co jej napadla, rozsekají mě na kusy a nahážou do popelnic, přivážou mi k nohám kámen a vrhnou mě z mostu, pohřbí mě zaživa, proženou mi hlavou kulku... prostě jsem v koncích...

Obálka.. no jasně... sáhl do kapsy a vylovil malou žlutou zmačkanou obálku... otevřel ji a vyndal klíč co byl uvnitř.... Držel ho ve zmrzlých prstech a civěl na něj nejméně minutu, pak se mu na tváři objevil podivný výraz připomínající úsměv, dal zkřehlé ruce i s klíčem do kapes a klidným krokem pokračoval parkem.... Zajdu tam hned zítra ráno, pomyslel si... Nenapadalo ho kam jít, a tak coural ulicemi a čekal až se rozední.. Nakonec se mu ani nechtělo spát... asi ani nebyl unaven nebo jej spíš strach z toho, co bude, spát nenechal.. Čím bylo ráno blíž, tím byl nervóznější... pak už to nevydržel... ještě za tmy se potichu vkradl do budovy bývalé střední školy... byla zamčená, ale on znal tajný vchod... chodíval tam často... procházel chodbou a v ruce žmoulal ten klíč z obálky...