Balíček II

Zamířil ke skříňkám... Ke skříňce s číslem 36, které bylo sotva rozeznatelné. Stará skříňka s plechovými dvířky se zbytkem modrého laku byla opatřena zámkem, do něhož strčil klíč a otočil.... Dvířka se s vrznutím otevřela... Ve skříňce ale nebylo to, co čekal... To, co tam mělo být, bylo pryč... ale místo toho tu bylo něco jiného... „Balíček ?!“ vykřikl nahlas... Lekl se sám sebe a rozhlédl se... Ten balíček, který dostal od toho muže, který poté ukryl v křoví a pak mu byl odcizen... Ale... Jak se sem dostal ... ?! Začalo to být divné... Jak se do zamčené skříňky dostal balíček ? Někdo musel znát tajný vchod do zamčené školy, musel vědět, do které skříňky balíček dát.. a jak se do ní vůbec dostal ?! Klíč byl jeden... a proč vzal... ?! Jeho myšlenkové pochody přerušily kroky, které se k němu přibližovaly... Křečovitě svíral balíček v rukou... Co teď ? Co mám dělat ? Utíkat a tím se prozradit ? Stejně už o mně ví, rozběhl se k východu... Skříňka zůstala otevřená, klíč v zámku... Proběhl tajnými dveřmi a nezastavil se ještě dobrých 600 metrů.

Pak teprve vydechl a rozesmál se jako šílenec.... Před kým vlastně utíkám ?! Vždyť balíček mám, už se není čeho bát.... Jeho smích ale utišila cizí ruka, která mu přikryla ústa... „Šššš“, šeptal mu do ucha ten, komu ruka patřila, „jen tiše..".... Když neznámý sundal ruku z jeho úst, pomalu se otočil a poznal ji - ženu, zahalenou do černého kabátu s kloboukem, ženu, kterou kdysi dávno miloval... "Sušenko, jsi to ty ?!" vykřikl překvapeně, ale s nadšením, "Ale... Co tu děláš ?! A..." ... Přiložila mu ukazováček na ústa a přerušila ho dalším Šššš... Mlčky vyrazila směrem ke starým garážím, on ji následoval, vypadalo to jako když si rozumí i beze slov...

Až mezi garážemi se odhodlala... „Piškote...“ ... Piškot.. tak už mi nikdo dlouho neřekl, pomyslel si a pomalu se mu začaly vynořovat vzpomínky z dětství.. Vzpomínal na to, jak byl s ní, jak mu bylo dobře v její blízkosti, na její krásný úsměv, na modré oči, na to, jak si spolu hráli v domečku na stromě.... ale teď mu naháněla strach... "Piškote... já... oni po tobě jdou a po mně taky... vím to... musíš se ztratit než ..." ... Její řeč ale utnul výstřel... a následovaly další... Pomalu se sesunula k zemi... zachytil ji : "Sušenko, ne... to nee..." .... Podívala se na něj a zachrčela "Vždycky jsem tě moc milovala, víš... byl jsi ...." nestačila ani doříct větu a vydechla naposled... Vzhlédl k nebi,jakoby se ptal, proč zrovna ona... Bylo mu tak smutno a úzko, když ji tam viděl ležet, na tom bílém sněhu, který se pomalu barvil její krví...Pohladil ji po jejích blond vlasech a poprvé a naposled políbil... Postavil se a potichu si přísahal, že ji pomstí, že najde toho grázla, který to udělal, který mu vzal jeho lásku – teď když to věděl, bolelo ho to ještě víc.... „Ty hajzle, za to zaplatíš !“ zařval... Vrah už byl ale dávno pryč... a on to věděl... Kde ho ale najdu ?! Co dál ?.... Zmateně se rozhlédl kolem... Kam jít? Vůbec ho nenapadalo, kam by se měl ukrýt, nevěděl kdo ho pronásleduje, kde na něj bude čekat, smrt číhala všude, v každé ulici, na každém rohu. Podíval se na její tělo.... Přeci ji tu nemůžu nechat... Pak ale zaslechl blížící se lidské hlasy... Věděl, že ji tam najdou a kdyby tam zůstal, kdo by byl prvním podezřelým z vraždy ?! ...
Naposledy se otočil a pak se rozběhl pryč... Začalo se stmívat,blížila se další bezesná noc plná strachu a obav,šel opět jednou z bočních uliček a stále se ohlížel,srdce mu tlouklo kdesi v krku,všude viděl muže se zbraní... Hlava mu třeštila, měl rozmazané vidění a nohy ho sotva nesly... uvelebil se na lavičce v parku... V rukou tisknul onen balíček, již trochu pomačkaný, ale hlavní bylo to, že ho má... že je jeho... Lehl si na lavičku a zavřel oči, jen na chvilku, ale únava ho přemohla a usnul... Zdálo se mu o ní, pořád měl před očima, jak ji držel, když umírala.... Vzbudil se se slzami v očích.. Bylo mu strašně, chtěl za každou cenu najít toho chlapa... Ale hledat nemusel, on si našel jeho... Vzápětí totiž zašustilo v křoví a vynořila se z něj černá postava... Jen její zelené oči svítily do tmy a probodávaly jej... Blížila se k němu, ruce měla v kapsách.... Vyděšeně zíral, jeho dech se zrychloval, křečovitě tisknul balíček... Raven, ne, to není možný, vždyť měl bejt mrtvej, spadl ze schodů, ležel tam a nedýchal, co tu dělá ? Došel až k němu a natáhl ruku : "Ten balíček", řekl... Když se mu balíčku nedostalo, vytáhl nůž, namířil jej přímo na něj a zopakoval svou prosbu... On ale balíček stále držel, jako by vůbec nevnímal a najednou vykřikl "To ty jsi ji zabil!" Ravenova ruka se třásla, ještě jednou mu řekl o balíček : „Naval ho, říkám to naposled, jinak se za chvíli setkáš s tou tvojí Sušenkou...“ a přitlačil nůž k jeho krku... Ani pod výhrůžkou smrti Ravenovi balíček nedal, stále ho k sobě tiskl a nůž se mu zařezával do krku, cítil ostrou bolest...

Vzbudil se, otevřel oči, chrchlal a mnul si krk... rozhlédl se po prázdném parku.... Sáhl si pod kabát... balíček nikde... a pak v kapse něco nahmatal a vytáhl... žlutou pomačkanou obálku a v ní klíč a papírek s číslem 36... V temné uličce právě zablikala poslední lampa a pak zhasla také...