Kristián

Krčila se v koutě svého pokoje. Už zase tu byl…Jmenoval se Kristián a ona-Adora- z něj měla příšerný strach.
Dřív se jí o něm jen zdálo. Zprvu to byly příjemné sny-krásný Kristián na ni koukal zelenýma očima, recitoval jí básně a líbal ji na líce. Postupem času se tyto sny změnily v noční můry. Kristián byl stále krásný, možná ještě krásnější, ale jak byl krásný, tak byl krutý. Adora si pamatuje sen, ve kterém ji poprvé udeřil. Ještě, když se vzbudila, cítila bolest na pravé tváři…
Kristiánova změna ji moc mrzela. Byl to její jediný přítel (ač byl vysněný…). Nikdy neměla moc kamarádů. Tedy, těch OPRAVDOVÝCH kamarádů. Byla zkrátka jiná. Kluci se o ni nezajímali, přestože jí těch pár pravých kamarádek neustále tvrdilo, jak je půvabná. Kristián byl jediný, kdo ji měl doopravdy rád. Aspoň si to myslela, až do té noci, kdy ji bezdůvodně uhodil. Od té doby byl noc od noci brutálnější. Adora se probouzela celá rozbolavělá a uplakaná. V té době byl ještě Kristián neškodný…
Jednoho večera se Adora chystala ke spánku. Rozčesávala si v koupelně vlasy, když v zrcadle, ve kterém pozorovala svou pobledlou tvář, zaznamenala pohyb za jejími zády. Ohlédla se a před ní stál sám Kristián! Podivně se usmál, oči plné odhodlání.
„Tak, a teď mě bude mučit doopravdy,“ pomyslela si Adora, jenomže Kristián beze slova zmizel. Oddechla si, nevěděla, jaké peklo ji čeká…O Kristiánovi se jí přestalo zdát a ona za to byla neskonale vděčná, cítila se teď mnohem lépe. Až do onoho večera. Četla si ve svém pokoji. Když vzhlédla od rozečtené stránky, spatřila před sebou Kristiána. Hrozně se polekala. Kristián zamkl dveře jejího pokoje a blížil se k ní. Viděla ho jasně, úplně jako ve svých snech - ne moc vysoká postava oděná do černého šatu, bílá tvář, smaragdově zelené oči, rudé rty a havraní vlasy vlnící se po jeho drobných ramenech. V tváři měl neutrální výraz, zato jeho oči… Jakoby sváděly nějaký souboj. Nevěděly, jestli mají být zlé nebo milé.
Najednou si Adora všimla, že Kristián něco třímá v pravé ruce. Něco malého, lesklého, třpytivého… Ale, vždyť to je…Žiletka! Zděsila se. On se mezitím přiblížil, napřáhl ruku se Žiletkou a zasáhl. A znova, a znova… Nechtěl ji zabít, chtěl, aby ji to bolelo! Ještě několikrát rozřízl Adoře bělostnou paži. Potom se na ni zadíval, políbil ji a zmizel.
Byla zoufalá. Co má dělat? Zbláznila se? Ne, ne, je dočista příčetná… Kristián se zpočátku zjevoval jen večer, tak jednou do měsíce. Postupem času však přicházel častěji a kdykoli. Mučil Adoru víc a víc, a jeho závěrečný polibek byl vždy o poznání jemnější, něžnější..omluvnější… Adora vůbec nic nechápala, byla plně lapena v jeho sítích. Hrozně ho nenáviděla, ale…na ten polibek se vždy tak těšila. Kvůli tomu jedinému polibku byla ochotna snášet i nelidskou bolest, kterou jí Kristián působil… Nechtěla si to přiznat, ale současně s nenávistí k němu pociťovala i zvláštní druh nesmírné lásky.
„Takže dnes znova,“ zavzlykala Adora, krčíc se v koutě potemnělého pokoje jako ustrašené dítě. Blížil se k ní, žiletku v ruce. Její zjizvené tělo se otřásalo nářkem. Kristián se zarazil. Jejich oči se střetly..jeho smaragdové, její kočičí…Adora ve smaragdech zahlédla lítost a hluboký smutek… A potom přišel první zářez a druhý a třetí…. Už dávno je přestala počítat. Bylo dosti obtížné najít ne jejím těle nezjizvenou část pro nové rány, ale Kristián vždy nějaké místečko objevil. Adora omdlévala bolestí, celá se třásla. Kristián odložil zkrvavenou Žiletku. Pro dnešek tedy konec…
Náhle vzal vysílenou Adoru do náruče a odnášel ji směrem k posteli. Chtěla vzdorovat, ale byla příliš slabá. Nezmohla se ani na jediný pohyb. Kristián ji položil na postel a zadíval se na ni. Sklonil se k ní a pohladil ji po tváři. Otevřela oči a unaveně zamrkala. Smutně se na ni usmíval. Teď už nechápala vůbec nic. Lehl si po jejím boku a hladil ji po celém těle. Cítil hrubou znetvořenou kůži, po prstech mu stékala krev z čerstvých ran… Bylo mu hrozně…. Líbal Adořiny rty a do ucha jí šeptal krásná slova. Trvalo to nádhernou věčnost. Kristián se svými rty dotýkal Adořiných ran a ty mizely… A záhy se objevovaly na znovu, tentokrát na těle Kristiánově!
Tohle Adora nechtěla. Nechtěla, aby trpěl, jako trpěla ona (ačkoli ona trpěla jeho rukou)… Potom to ucítila, jejich těla splynula v jedno. Nejkrásnější okamžik z celého mizerného života, Kristiánovy oči - rozšířené smaragdy. Smaragdy, ze kterých padá sůl. Ano, Kristián plakal. „Kdo vlastně jsi?“ Odvážila se Adora zeptat. „Já? Já jsem Ty.. Jsem Tvá temná část. Poslední dobou jsi se přestala mít ráda. V té chvíli jsem na scénu nastoupil já.“ „Ale jak můžeš být část mě, když jsi muž? A proč jsi mi ubližoval? A potom mě líbal?? Proč, proboha?“ .. Adora byla zmatená.. “Já jsem vlastně výplod Tvé fantazie. Jsem deprese a podobu jsi mi dala Ty sama. Jsem takový, jaký chceš, abych byl. Proč jsem Tě řezal? To já ne! Ty jsi mě k tomu nutila! Čí ruka myslíš, že držela Žiletku? Má snad? Ne, Nádherná… Nikdo jiný mě nevidí, jen Ty!“ „A proč jsi mě mučila tak často??!“ "Přicházel jsem tak často, jak jsi to vyžadovala, jak jsi si přála! Jsem Tvá závislost na bolesti, chápeš?“ Adora nechápala vůbec nic…. “Proč jsi mě teda líbal?! A teď… Proč jsi…“ „Protože jsem Ti nechtěl ubližovat. Plnil jsem Tvoje přání, byl jsem k tomu naprogramovaný, ale ničilo mě to. Já se do Tebe, Adoro, zamiloval! A to je hrozně špatně! Nemůžeš žít, když jsem s Tebou já!“ Podává jí Žiletku… “Zab mě! Jen tak můžeš přežít!“ „Ne, ne!! To nemůžu! Vždyť, Kristiáne, já Tě taky miluju!!“ „Tak to je horší, než jsem si myslel. MUSÍŠ mě zabít, jinak zabiju já Tebe. Nechci, ale Ty by jsi mě k tomu donutila! Copak, nevíš, jak končívají deprese..? No tak, vezmi tu Žiletku…prosím..“ „Ale…“
Naposledy ho políbila a pohladila ho po sněhobílé tváři „Miluju Tě a vždycky budu, Kristiáne!“ „To já Tebe taky, Nádherná…!“ Uchopila Žiletku, přes slzy neviděla, vzala Kristiána za ruku, zavřela oči a řízla….

Ucítila nesnesitelnou bolest. Otevřela oči. „Kde to jsem??“ Koupelna..nemocniční! „Jsem nemocná??“ podívala se na své zápěstí. Staré jizvy byly pryč, odešly s Kristiánem, ale zato… z hluboké rány prýštila krev. Žiletka ležela na okraji vany.. Mimoděk ji vsunula pod nemocniční skříňku… „Co se to jen…?“
Adora nestihla dopovědět větu. Do koupelny přiběhly sestry „To je ta schizofrenička z pětky! Honem, zavolejte primáře!!“ „Schizofrenička?? Já??“ .. Adora se propadala do bezvědomí.
Vzbudila se po dvou dnech ve vypolstrované místnosti. Nemohla se pohnout…svěrací kazajka!! „Nejsem blázen! To..to vše kvůli Kristiánovi!!“ Křičela zbytečně. Nikdo ji nevnímal. Na psychiatrii byli na výlevy pomatenců zvyklí.
Při večerní hygieně zůstala Adora v koupelně na chviličku sama… To byla její šance. Bleskově vytáhla už jednou použitou Žiletku zpod skříně. Nepřemýšlela. Rychle se zařízla do levého zápěstí… A pro jistotu ještě jednou. Necítila bolest…Pozorovala svou krev, která odtékala odpadem…. Náhle se červený potůček zformoval do zoufalého vzkazu „Ne, Nádherná…!!“ „Pozdě, Kristiáne! Říkal jsi, že nemůžu žít, jsi-li se mnou. Teď vím, že nedokážu žít ani bez Tebe…“
Adora klesla na dno vany. Nevnímala, když se ji doktoři snažili oživit. Neviděla slzy lidí, kteří ji milovali, neslyšela jejich nářek, když země pohlcovala její rakev... …Nevěděla, že společně se svým zmařila ještě jeden život…. Ač mělo Kristiánovo dítě sotva pár dní, přece ŽILO…
Všichni si Adoru pamatují jako blázna… maniaka, depresivní schizofreničku. Nikdo neví, jak to doopravdy bylo…..