Z advokátní kanceláře

Z advokátní kanceláře

Za pracovním stolem kanceláře sedí slečna, je to vysoká, dlouhonohá blondýnka, je jí okolo 30 let. Má na sobě decentní bílý kostým a bílé lodičky. Vypadá, jako by ji někdo vtrhnul z plakátu. Sedí tiše, nohu přes nohu, a kouká do soudních spisů. Poté vstává, přichází ke skříni a vytahuje zákoníky a sbírku paragrafů. Chvíli jen tak listuje a hledá. Poté knihy opět schová a usedá nad dokumenty u stolu. „Tak banální…“ napadá ji. „To jsou pořád jen samé rozvody, majetnické spory, spory o dědictví, loupeže a tu a tam nějaké vražda…“ Zamýšlí se dál a dál, až dočista zapomene na svůj případ. Nepřítomně hypnotizuje ty hnědě polstrované dveře a sní… „Jo, život je vlastně tak stereotypní. To je pořád nastejno. Každý týden nový případ, spoustu papírů, paragrafů, zákonů, hádek a sporů, které nakonec vyvrcholí soudem, ale co pak? Tyto spory se vlečou léta, ach…Avšak to už nevidíme.“ Povzdechne si a skryje obličej do dlaní. Chvíli tiše sedí, poté si elegantně prohrábne blonďatou hřívu a vstane. Dochází ke dveřím, otevírá za mohutnou kliku a dává se do řeči se svou sekretářkou:
„Prosím tě, Maruš, udělala byste mi kávu? Jsem už celkem vyčerpaná.“
„Ale jasně, hned to bude.“ Usmívá se postarší, silná dáma v černých kalhotách a hnědém sáčku. Pohledy obou žen se setkávají na nástěnných hodinách.
„Jé, to už je tolik? Půl třetí? No za chvíli máme padla.“ Neujde dámě v černém.
„Ach ano. Ale udělejte mi ještě, prosím, tu kávu. Pak už můžete jít. Už to tady zvládnu sama. Blíží se víkend, tak ať jste brzy doma. A pozdravujte vnoučata.“ Poznamená slečna a opět mizí za dveřmi, odkud před chvílí přišla. Než stačila dáma poděkovat, už zacvaknou dveře.
Slečna sedící za stolem pořád přemítá nad případem. Shání potřebné paragrafy a zákony, ale pořád ne a ne najít to správné. „Jak ji jen obhájit? Jak to jen dokázat? Podle jakého paragrafu?“ Myšlenky se jí toulají pořád na stejném bodě. „Kde jen hledat spravedlnost…? Proč jen ten čas tak letí? Soudní jednání je za týden a já jsem se pořád nepohnula...“ Z depresivního myšlení ji dostává až tiché zaklepání na dveře. „Můžu? Nesu vám to vaše kafe, slečno Pokorná.“ S úsměvem a šálkem kávy do kanceláře vchází starší dáma. „Ach ano, děkuji Vám. Jste moc hodná. Ale už si pro dnešek vezměte volno, již vás tady nepotřebuji.“ Zasměje se slečna a, s přáním hezkého víkendu, se loučí. Jen co za ní zapadnou dveře, ona se ponoří do svých právnických myšlenek. Ale pořád se točí v bludném kruhu, pořád nemá východisko, pořád není inspirace, která by jí pomohla se dostat dál. Nějak je to složitější, než se zdálo. „Klid, klid, klid. To chce absolutní klid.“ Opakuje si tiše, ale nepomáhá jí to. Upíjí horkou černou kávu, ale stejně se jí po chvíli roztřesou ruce. Je nervózní, více než si připouští. Už je v celém domě sama. Vyřeší to jednoduše. Odemyká vrchní přihrádku svého pracovního stolu a vytahuje tak povědomou krabičku. Z květináče vytahuje zapalovač. Odpaluje si první cigaretu. S prvním popotažením odchází roztřesenost. Po chvíli ji opouští i nervozita. Konečně upadá do klidnějšího stavu. Zapaluje si podruhé, vydechuje do ovzduší další dávku kouře a opět se vrací k případu, tentokrát už naprosto klidná.
V počítačové databázi konečně nachází vhodný paragraf, má číslo §159. „Jo, to je ono. Mám to. Ještě aby svědek pravdivě svědčil u soudu, a… Vyhrajeme!!!“ Raduje se a zapaluje si třetí… Do počítače píše protokol, pomalu a jistě se kanceláří rozléhá klepání klávesnice. Slečna se maximálně soustředí. Nespěchá domů, proč taky? Vždyť doma ji nikdo nečeká. Vdaná není, děti taky nemá. Jen křeček a deset akvarijních rybiček, jak potupná společnost pro mladou ženu… Proto většinou času po večerech i nocích tráví tady, ve své kanceláři u pracovního stolu. Odevšad ji obklopují povinnosti a společnost jí dělá počítač a zákoníky. Nic zvláštního, ale ona už si zvykla. Ne nadarmo se stala taky vyhlášenou právničkou a uznávanou advokátkou ve městě. Práva ji fascinovala vždy. Má za sebou vysokou školu a pyšní se titulem Doktorka práv. Ve vlastní advokátní kanceláří je šéfkou ona. Má respekt a uznání od jiných lidí. Před sebou má velikou kariéru, peníze… Její život je právě tady.
Když vtom ji ze soustředěnosti nad protokolem vytrhne známý zvuk. Zvedá telefon:
„Dobrý den! Tady advokátní kancelář Pokorná, u telefonu Pokorná Marie…“ Opakuje milým hlasem do sluchátka. Tuto formulku opakuje denně.
„Dobrý den. Tady Kateřina Notná, měla bych na vás prosbu…“
„Ach, další rozvod? Rodinný spor? Dědictví? Majetek? Děti? Zločin? Vražda? Jak stereotypní…“napadá ji, ale nedává na sobě nic znát.
Žena na opačné straně sluchátka se svěřuje se svým „problémem“. Její exmanžel nechce platit alimenty na děti. Ona však pracuje pouze jako uklízečka na střední škole a má málo peněz a… „Klasický případ. Rutina. Proč si to sakra nemůžou vyřešit mezi sebou jako normální myslící lidi?“ Nad svou myšlenkou se pousměje…
„Příští týden mi zavolejte a objednejte si u mojí sekretářky termín k pohovoru, teď tu mám jiný případ. A navíc už mám po pracovní době. Děkuji a nashledanou.“ Zavěšuje telefon opět do vidlice a vrací se k protokolu. Mezi odstavci upíjí ze své kávy a ani si nevšímá, že už se venku setmělo. Je šest hodin večer. Ona pořád klidně sedí za stolem u svého PC a prsty jí stále klepou do klávesnice. Je soustředěná jen na svou práci. Dává do toho všechno. Když v tom opět zvoní telefon.
„Vždyť už mám dlouho po pracovní době. Je šest hodin. Už tu vlastně nejsem. Nechte mě být.“ Zvedat telefon už se jí tak pozdě opravdu nechce…
„Crrr… Crrr… Crrr…“
Se smutným vzdechem bere do ruky sluchátko: „Dobrý den! Tady advokátní kancelář Pokorná, u telefonu Pokorná Marie…“ Opakuje zase tím milým hlasem. Začarovaná formulka, napadá ji.
Na druhém konci je chvíli ticho, ale pak:
„Ach ano, jste to Vy. Poznávám Vás. Hele, že Vás ta věta ještě neomrzela. Jak často ji musíte opakovat? Skoro pořád, že? Jak nudné a stereotypní. Baví Vás to vůbec?“ Hlas na opačné straně zní tajemně a provokativně. Směje se jí do obličeje, ačkoliv je tak vzdálený. Má podtón podzimního větru, je silný a studený.
„Mohla bych vědět, kdo jste???“ asertivně se ptá žena, trochu otřesená tím, co právě slyšela.
„Kdo jsem? Zajímavá otázka. Jsem někdo, koho by jste teď určitě nečekala. Jsem ten, kdo na Vás ví všechno a přesto věčně mlčí. Ale až promluvím, ztratíte všechno, vážená slečno. Kancelář, práci, peníze, majetek i dobré jméno… Ztratíte vše, co Vám za něco stálo. Ale přesto mě milujete i nenávidíte …Vlastně ani přesně nevím, kdo jsem. A nevím ani, proč toto dělám.“ Z druhého konce se ozve úšklebek.
„Co ode mě potřebujete?“ ptá se zmateně slečna. Nerozumí ničemu, co se ozývá ze sluchátka. Netuší, kdo to může být. Že by nějaký hloupý a nemístný vtip? napadá ji. Ale kdo by…? Myšlenky najednou upouštějí od případu a zaměřují se do sebe. Najednou všechno dostává takovou vážnost, jako nikdy předtím. Co se to děje?
„To je vlastně jednoduché. Potřebuji, abyste mě teď vyslechla. Stejně už byste neměla pracovat, máte již tři hodiny po pracovní době. Ale pořád jste tu, tak Vás alespoň můžu trochu rušit. Protokol už máte skoro u konce, všechno souhlasí, za chvíli půjdete domů, tak proč si trochu nepopovídat, že? Stejně už jste si dlouho s nikým nepopovídala. S rodinou se nestýkáte, netelefonujete si, už nemáte společného nic. Vaši přátelé jsou jen zdání na dlouhé noci. Nikdo z nich to nemyslí s Vámi moc vážně. Jen se mile usmívají, když Vás potřebují, využijí Vás a zase odejdou. Váš milenec vás podvádí s jinou a Vy to víte. Doma Vás teď nikdo nečeká, vdaná nejste a ani děti nemáte.
Je to vlastně jen taková hra. Tak schválně, kdy jste si naposledy ve svém zaměstnaném životě našla čas, aby jste si mohla něco zahrát? To už je doba, co? Tak teď si zahrajeme společně, slečno… Nemáte nic proti, že ne?“Hlas na konci je tak děsivý, že smích od něj vychází jako hrom z jasného nebe.
„ Co ode mě chcete?“ opakuje slečna, ale nesnaží se odporovat neznámému. Jen ruce se jí chvějí. Tentokrát ale ne touhou po cigaretě, ale strachem. Polévá ji horko i zima zároveň. Do jejích modrých nalíčených očí vniká děs a hrůza.
„Vysvětlím Vám pravidla naší hry, ano? Je to jednodušší než Člověče, nezlob se… Teď mě dobře poslouchejte. Vím, co všechno se Vám teď žene hlavou - předsudky, strach, úzkost, nejistota a spousta dalších negativních pocitů. Že? Máte na mě soustu otázek, ale bojíte se jich vyslovit. Tak teď už je nevyslovíte. Budete mlčet jako hrob, o to se postarám. Další pravidlo je, že nesmíte zavěsit. Věřím, že Vás to deprimuje, normálně byste určitě praštila telefonem o vidlici a ukončila tento hovor. Následně byste mohla na všechno zapomenout. Ale ne, nesmíte to udělat. Jinak Vás zavraždím. Zdá se Vám to směšné? No snad. Ale já to myslím vážně. Smích ani hloupé žerty teď nejsou na místě, opravdu ne. Zavěsíte-li, zemřete tu na místě v šílených bolestech a křečích. Až Vás tu v pondělí najdou nebude to zrovna hezký pohled, věřte… Budeme jednat otevřeně, ano? Žádná fikce jako ve vašem dosavadním povolání. Odteď jen samá pravda, souhlasíte? Respektive musíte souhlasit…“ Hlas je klidný a maximálně soustředěný. Ví, o čem mluví a je o tom přesvědčen.
Deprese jí stoupá do hlavy. „Co to je za šílence? Proč ji napadá? Nějaký poblázněnec, je posedný, nenormální, úchylný a čert ví, co ještě.“ Myšlenky jí kanou v mozku. „Možná jen vyhrožuje. Zavěsí a nic se nestane. Proč taky? Proč se vlastně bojí? Je to zhola nemožné. To by nikdo na světě nedokázal, vždyť jsou to jen planá slova. Zavěsí a nic se nestane… Ale co když má ten neznámý pravdu? Co když tu na místě zemře? Stojí jí to za to? … “
„Chtěla byste zavěsit, nemám pravdu? Hlavou se Vám prohání stáda splašených myšlenek. Určitě mě považujete ze pošetilého blázna. Myslíte si, že když zavěsíte, že se nic nestane. Určitě jste přesvědčena o faktu, že je jen lžu. Máte mě za poblázněnce, který si Vás jen našel, aby otestoval vaše reakce, že? Je mi to jasné. Nevěříte mi teď ani slovo. Musí to znít abnormálně, že jediným zavěšením telefonu zemřete. Možná až moc prostoduchá myšlenka na Váš přepracovaný mozek, no ne?“ V hlase jde slyšet jisté škodolibé pousmání.
„Jo jasně, k večeru je to složitější, než se zdá. S vyhlídkou předcházejícího víkendu máte myšlenky už jinde, než u pracovního telefonu. Teď Vás docela chápu. Blíží se Vám volno, které ovšem zaplníte svou prací. Jednotvárný způsob života, ale když Vám to tak vyhovuje, mě to nevadí…“
Už ji to přestává bavit. „Ten pošetilec ze mě dělá naprostého idiota. Na to mám ještě dost sil, abych se bránila. Ještě pořád mám svou osobnost! Nenechám se ponižovat od nějakého cizího blázna, který si tu se mnou chce pohrávat! Proč mi tak otupil mysl? Proč si nechám šlapat po hlavě?!?“ chtěla by toto zakřičet do telefonu. Chtěla by a moc! Normálně by zakřičela svým zvučným hlasem, ale teď… Nemůže! Jakoby jí někdo zalil ústa horkým voskem. Nemůže ani pootevřít pusu. Hlasivky jí ne a ne fungovat. Co se to děje?
„Vím, že Vás tento hovor vůbec netěší. Znervózňuje Vás to, že? Jak si někdo cizí, kdo se Vám vlastně ani nepředstavil, může toto dovolovat, že? Pošetilý to člověk, určitě už mě tiše odsuzujete. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Vím, že si o mě toto myslíte už od začátku tohoto hovoru. Chtěla byste mi to říct do ucha, že? Ne, Vy byste mi to neřekla. Máte v sobě toho tolik, že byste to na mě zakřičela! Přímo od plic byste mě dořvala. Ale nějak se Vám to nevede. Třeba už uvěříte, že mám pravdu. Mám Vás v hrsti, slečno. Teď se mi musíte poddat. Musí se Vám to zdát šílené…“
„Tak to už je moc! Mám pořád právo na svůj názor a to dle paragrafu … Mám spoustu práv a zákonů na své straně! Odsuzujete mou osobnost! Ponižujete mě. Děláte ze mě idiota. Upíráte mi osobní svobodu. Upíráte mi všechno, na to mám právo! Svazujete mě. Jste pošetilec a blázen! Budete právně stíhán. Nechám po Vás pátrat. Najdu si Vás. Dotlačím Vás k soudu. Budete odsouzen…“ A všechny tyto výhružky se jen tříští o lebeční kosti. Její rty se na nic nezmůžou. Sbírá veškerou sílu a odvahu a snaží se zakřičet. Z úst jí nevychází jediný smyslný zvuk. Zato jí tím přetlakem praskají rty. Vznikají rány a ty se stále více otevírají. První kapky krve tiše kape na klávesnici. Teče a kane stále dál. Nic ji nezastavuje. Kapka po kapce stéká dolů na pracovní stůl. Vše na pracovní desce se barví do rudé barvy krve. Nemožné by se mohlo stát skutečností.
Hlas nic neříká. Mlčí. Poprvé za celou hodinu mlčí. Co se stalo? Ve vzduchu kanceláře visí atmosféra šíleného rázu a smrad krve. Je to jako v noční můře. Však nepřichází ta doba probuzení… Je to blud, šílené něco, co neodchází. Je to poblázněný blud mozků, který nekončí… Popraskané rty už ze sebe nechrlí krev.
„Copak? Chtěla byste mě odsoudit, že? Já vím, že právo je stále na vaší straně. Obhajujete spousty lidí a jsou Vám úplně cizí. Před soudem byste určitě obhájila i sebe samu. Ale i kdybyste se z tohoto telefonátu dostala živá a nezblázněná a nechala byste po mě pátrat, nenajdete mě. Jsem fikce, to Vám ještě nedošlo?“
Údivem se dívce otevírá pusa. A z ní vytéká další krev. Vytéká pár sekund, stává se z ní na stole pořádná louže společně s notnou dávkou slin a pak se líně povaluje na všech dokumentech k jejímu případu. Vpíjí se a všechno ničí. „Krev? Vždyť… Kde se vzala? Proč jsem ji necítila na jazyku? Co se to stalo? Jen ať už to všechno zmizí. Ať skončí tento poblázněný sen. Ať znova vyjde slunce, ať se probudím, ať…“ Už nechce nic chápat.
„ Tak kde jsme to skončili, slečno? Ach ano. Chcete mě určitě zažalovat. Upírám Vám osobní svobodu, upírám Vám možnost vlastního názoru, ponižuji Vaši osobnost a nejspíš Vám i snižuji ego, že? No tak schválně, kolik paragrafů byste proti mně našla? Jeden? Dva? Tři? Nebo i víc? Čtyři? Pět? Šest? Nebo dokonce i sedm? To byste musela být opravdu moc šikovná, což vy bezpochyby jste. To by pro mou osobu asi znamenalo hodně černých let v celách, co? Ale myslím, že toto se Vám, slečno, nepovede. Už se Vám v životě povedlo skoro všechno. Nemůžete pouze vyhrávat. K životu patří i prohry. Ty asi moc neznáte, nemám pravdu?“
Zoufalost se jí zmocňuje čím dál víc, ten pohled okolo je šílený. Krev je po celém stole, vše je nasáknuté touto rudou tekutinou. Papíry, dokumenty, obžaloby, soudní výkazy a příkazy, protokoly, rozvodové papíry, ba dokonce i kalendář, pár fotografií a krabička cigaret, všechno je v nechutné břečce rudé barvy.
Jak nechutné… Slečna se chytá za břicho a následně i za popraskaná ústa. „Eh??? Uááá…“ Nějak ji to vzalo. Začala zvracet. Nemohla nic udržet. Něco tak nechutného v životě nezažila. Všechen ten pohled je tak… „Uááá…“ Žaludkem jí procházejí silné křeče. Zmocňují se jí bolesti a šílené svalové stahy. Ztěžka dýchá. Z očí jí tečou slzy. V její kanceláři to vypadá jak… Ach. „Jak nechutné,“ napadá ji.
„Zdá se vám, slečno, že je to přehnané? No ano, ano, to já chápu. Je nejspíš nemožné, aby s vámi někdo manipuloval přes hloupý telefonní aparát. O to nepochopitelnější je, že vás dokonce můžu ubíjet a zraňovat, psychicky i fyzicky. Jistě, je to zajímavé, víte i já sám sebe překvapuji…“ Hlas se zachvěje, jakoby chtěl ještě něco podstatného dodat, však na druhé straně je ticho. Dívka nehybně sedí za svým pracovním stolem a stále zděšeně kouká do nikam, v ruce stále svírá telefonní sluchátko. Okolo je šílená spoušť, všechno pokrývá hnusná tekutá směs zvratků, krve a slin. Ve vzduchu jde cítit pach této směsi a dehet z cigaret, která již dávno dohořela. Místností se nese zvuk hodin, šum z telefonního aparátu a vzdechy mladé právničky. Jak ubohý a nechutný to pohled…

„Víte, slečno, rád jsem si s vámi popovídal. Asi vás to znervózňuje, protože předpokládám, že nejste zvyklá na takovéto výtržníky ve své pracovní době. Ale teď už konečně vážně vám povím, co všechno mě vedlo k tomuto hovoru. Možná, že vám prozradím i to, kdo jsem –“ hlas se odmlčí…
„KDO TEDY JSTE?“ zakřičí hystericky právnička z posledních sil zmítajíc se na koberci v silných bolestech. Cítí však jakousi úlevu, když konečně může něco kloudného vypustit z úst bez proudu krve. Cítí, jak se najednou uvolňuje štěstím, že se jí to povedlo a ona se konečně dostala ze spárů toho šílence.
„Víte, já bych vám to klidně řekl už na začátku, ale měl jsem strach z…no, na to vlastně ani tolik nesejde. Já jsem - “ Hlas chvíli stojí na místě. Ona čeká v očekávání a hrůze z toho, kdo je na druhé straně. Stojí konverzace na bodě mrazu a čas se zastavil. I smrad se tlumí v tomto okamžiku, který je plný očekávání a nejistoty, kdy konečně má vyjít pravda na světlo. Nic se nehne, je úplný klid…
V tu ránu ji do ucha bodne nečekaný zvuk. Je písklavý a táhlý a hlavně neskutečně hlasitý. Tříští je jí v mozku takovou silou a rezonancí, že ji z toho začne bolet hlava a ve spáncích cítí nepříjemné teplo. Telefonní spojení bylo přerušeno! „Že by neznámý zavěsil? Nebo že by chyba byla v technice…?“ hlavou jí prochází šílené myšlenky. Jsou šílené už jen proto, že jsou poslední. Se zrušením spojení mladou právničku opouští síly, dech a duše ji pomalu opouští a krev utíká po kanceláři neznámo kam. Sluchátko padá neslyšně na koberec, o to zvučněji na podlahu dopadá nehybné tělo.

Když v pondělí ráno vejde sekretářka slečny Pokorné do její kanceláře, omdlí. Celá normálně klidná a nudně bílá kancelář úřednice se najednou jeví jako obrázek z hororu. Celá místnost je silně cítit zatuchlým puchem krve a zvratků. Sotva se ta stará dáma alespoň trochu vzpamatuje, projde po místnosti. Na psacím stole tu v rudohnědé břečce leží cenné dokumenty, právnické knihy, fotografie, kalendář s povinnostmi, hrnek nedopité kávy a krabička cigaret s několika nedopalky. Na podlaze tu ve zvratkách leží tělo mladé dívky, krásné a štíhlé blondýny, známé a uznávané Doktorky práv. Poníženě tu leží na koberci - zkroucená a rozcuchaná, bez tepu a bez života, jak potupné. V ruce stále křečovitě svírá telefonní sluchátku, které má násilně otlačené na uchu. Když se sekretářka konečně probrala z toho šíleného šoku, ihned zavolala městskou policii a kriminální službu…
Soudní pitva po týdnu zjistila, že důvod a příčina smrti jsou nejasné. Spousta policistů si myslela, že jde o vraždu, však nezůstaly žádné otisky prstů a ani na těle nebyly nalezeny známky násilí způsobené cizím člověkem. Patologové se domnívají, že šlo o srdeční infarkt, ale nějak k tomu nesedí ty litry ztracené krve a zvratky. Leda že by slečna trpěla nějakou vážnou nemocí, o které by nevěděla ani ona, ani její lékař. O otravě se v tomto případě ani nehovořilo. Nakonec kriminalisté našli dvě podivné věci. Sluchátko bylo u přístroje přetržené a nesedělo vůbec na místní vidlici, takže nespíš ani nepatřilo k místnímu aparátu. O to zajímavější byl fakt, že od pěti hodin v onen osudný den byly v celé místní čtvrti vypojeny telefonní linky, a to až do půlnoci…