Červený kříž vypráví

„Sestro! Sestro! Pomozte..prosím!“
Byly tu..se mnou. Hlasy, kvůli kterým jsem nemohla spát, Budily mě, strašily mě, ubíjely mě. Každou noc, než jsem ulehla ke spánku, byla mi dobrým přítelem lahvička malinkatých sypkých kuliček. Jen, abych oka zamhouřila, nemohla jsem. Před očima mi skákaly portréty mužů, jenž prosili o trochu inzulínu. Bolest, která je prováděla v jejich posledních chvilkách byla odstrašující, části těla jim odcházely, nohy, ruce, oči, to vše nebylo nic jiného než pouhopouhá krvavá skvrna.
Má pravomoc, coby mladé zdravotní sestry nebyla vykoupením z bolesti mnoha mužů, kteří byli odhodláni položit život za svou zem, dobrovolně, z donucení.
Na ten večer však nikdy nezapomenu.

„Tak dělejte, ženská! Támhleti chlapi potřebují vaši pomoc. Popadněte ty věci a vypadněte dělat svou práci!“ přes všechny mužské hlasy, mi tento byl nejznámější. Všude byl hrozný zmatek, kouř, prach, neviděla jsem vlastní špičku nosu. Doktor po mě švihl pohledem a rozkázal, abych ihned odešla. Nemělo cenu odporovat, byla válka. A zranění muži potřebovali pomoc. Mou pomoc. Nedalo se pořádně dýchat, kouř prostupoval dýchacími cestami přímo do plic. Skřeky vydávající muži, situaci nepomohly. Hlasy byly tak sjednocené, oči se mi zavírali, zorničky se zužovali.
„Hned jsem u Vás, ano u Vás. Vydržte, bude to chvilka, jen připravím věci. Ničeho se nebojte, za chvíli bude všechno zas dobré. Máte přítelkyni? Rodinu? Brzy je zas uvidíte, jen vydržte,“ slova jsem drmolila. Musela jsem toho chudáka udržet při smyslech za každou cenu. Neustále na něj mluvit, donutit ho nezavírat oči. Bylo jich tolik, leželi polomrtví na zemi, sténali a plakali. Chtěli být u svých blízkých a dětem předčítat z knih. Místo toho bojovali, ztráceli přátele a umírali. Sester bylo málo, jeden doktor a tisíce vojáků.
„Už to bude, dobře, jen dýchejte, ruku Vám dám sem, ano sem, Vnímejte mě, dám Vám tu ruku sem, přidržujte si ten obklad. Držte ho pevně, to zvládnete. Přesně takhle, jen ho držte!“
pot, který ze sebe muž dostával, byl studený. Uniforma nebyla tradičně zelená, nýbrž různobarevná. Byla zaplácená a mokrá, byla od krve. Stejně jako vojáci tady.
Ze střelných ran tryskala krev, stejně jako z fontány voda. Obvazy nestačily, vybavení nesplňovalo podmínky a lůžek bylo málo. Dveře se otevíraly jen v případě převozu vojáků, zraněných, mrtvých. Místnost byla naprosto izolovaná, žádný vzduch.
„Scottová, pohněte, doneste tácek a svorky!“ doktorův hlas, stejný jako na začátku. Starý, ale vyrovnaný. „Tak nestůjte, Scottová! Proč stojíte?! Ten tácek se svorkami, kde je?!“ zakřičel opět stejný hlas. Doktorova paže byla uchopena v náručí jednoho vojáka. Měl podstoupit těžkou zkouškou, přežít, zemřít. Žádný z vojáku si nedokázal připustit, že zrovna on by měl zemřít. Vždyť právě on byl hrdinou.
Ruce se mi třásly, mozek vnímal doktorův rozkaz, ale tělo si dělalo co chtělo. Nečinně stálo uprostřed místnosti a pozorovalo. Voják na vojákovi, zakrvácená prostěradla, o podlaze nemluvě. Kusy uniforem se válely na zemi, muži z nenávisti ke všemu odporu, který se jim kladl, trhali uniformu na kusy. Trpěli a nikdo jim nepomohl. Stali se pěšákem ve stolní hře.
„Už jdu, už jdu!“ slova ze mne vyjela. Nedokázala jsem ovládat ani svou mysl, na to hnout se z místa. Vše bylo tak rychlé a hektické. „Sestro! Sestro! Pomozte..prosím! Jednu injekci, prosím, jednu!“ to jeden z vojáků prosil o další dávku inzulínu. Nemohla jsem mu ji dát. Bylo stále tolik vojáků, kteří ji potřebovali stejně jako on.
Udělala jsem jediný rychlý pohyb hlavou a vykročila vpřed k doktorovi. Nebyla jsem schopna jít přímo, má chůze byla houpavá, nakonec jsem mu ale tácek i se svorkami podala.
Žádné slovo, žádné díky, žádný pokyn. Nic. Jen ticho z doktorovy strany, upřený pohled a pár vzdechů. Voják zemřel.
„Postarejte se o něj,“ procedil skrz zuby doktor. Jeho hlava poklesla k úrovni ramen. Loudavým krokem se vydal k jinému pacientovi. Byl to jenom voják…
Mé pocity v tu chvíli byly jiné. Nikdy jsem neviděla zemřít vojáka, ne mojí vinou. Byla bych tu bývala dřív, poslechla a donesla tácek se svorkami, ještě by žil. Měla jsem výčitky, nenáviděla jsem se, nenáviděla jsem tohle místo, chtěla jsem konec. Odejít z toho místa a usnout. Ponořit se do hlubokého spánku, nechat si snít o květinách, motýlech.