Nechci umřít

_Nesmím se pohnout. Může mě uslyšet. Nesmím se pohnout, nesmím._ Danny zadržel dech. Věděl, že to dlouho nevydrží. Stačí chvilka. _Jenom chvilka, než odejde… jenom teď, už musí jít dál._ Uslyšel kroky. Hýbe se to. Odchází dál. _Už jenom chviličku, musím to vydržet._ Vyšlo z pokoje. Už tam byl sám. Vydechl. _Přežil jsem to. Je pryč, už je pryč._ Zhluboka se nadechnul. A potom to uslyšel. Kroky. Vracelo se. Znovu zadržel dech. _Ne, jdi pryč. Jdi pryč._ Cítil, jak mu po tvářích stékají slzy. Bál se. Hrozně se bál. Ale dech držel. _Prosím, nech mě. Nech mě být. Tohle není fér. Nic z toho se nemohlo stát._ Nevydržel to. Musel vydechnout a znovu se nadechnout. A uslyšel znovu kroky, tentokrát mířily k němu. _Slyšelo mě. Ono mě slyšelo. Teď zjistí, že jsem ve skříni. Už to ví, jde na mě. Zabije mě. Já nechci umřít._ Ujel mu jeden vzlyk. Kroky se blížily. _Já nechci, nechci… tohle není fér, proč se tohle děje. Tati, proč si mě v tom nechal?... Co se to stalo… Vrátil sem se s tátou domů a máma se sestrou… ležely na zemi… nedýchaly. A pak tam bylo to stvoření. Co se to děje?..._ Kroky se ozvaly už těsně od skříně. Zastavily se. _Táta mě schoval za záda… a potom mi přikázal, abych se schoval. Co se s ním stalo?... Kde je? Třeba jsou ty kroky jeho… ale ne, tohle nejsou jeho kroky, takovéhle kroky jsem neslyšel nikdy v životě._ To venku stálo. Bylo to u dveří a stálo to. _Na co to čeká? Až vylezu ven? Ale to se nestane, nevylezu. Tati… mami… tohle je jenom sen. Musí být. Nemůžete být najednou, z ničeho nic pryč. Nemůžete mě tady jen tak nechat._
„Danny, to jsem já, tvůj otec. Můžeš vylézt. Už je to pryč.“ _To není táta, vím, že to není táta. Má jiný hlas. Tati…_
„Danny, neboj se.“ _Ne! Nech mě na pokoji, nech mě, já nechci. Nechci… nechci…_
„Danny… Danny“ _Teď už to nezní vůbec jako táta… teď to nezní ani lidsky._
„Ne.“ Danny se na nic jiného nezmohl.
„Nebude to bolet. Jenom vylez a ani si to neuvědomíš.“ _Ano… možná bych měl vylézt ven a prostě toho nechat… Stejně mě to dostane._
„Nech mě být.“ Danny brečel. Nedokázal to udržet, vlastně ani nechtěl. Bylo mu to jedno.
„Nemůžu tě nechat být Danny.“
„Proč to děláš?!“ Byla chvíle ticha. Danny brečel, nejprve hodně hlasitě, ale postupně to utišoval.
„Uleví se ti, když ti to řeknu Danny? Pomůže ti to nějak?“ _Proč to pořád vyslovuje moje jméno?..._
„No. Řekněme, že tvůj otec se zaprodal mému pánu. A potom nechtěl platit. A to se u nás nepřipouští.“ _Cože?... o čem to mluví?_
„Táta… s mafií..?“
„Ale ne, něco jako mafie s mým pánem nemá nic společného. Ale když vylezeš, ukážu ti, o co vlastně jde.“
„Ne… nikdy…. Nech mě být… prosím… nech mě, odejdi…“
„Ty prosíš?... Tvůj otec se zaprodal, aby ses uzdravil. Je tomu už deset let, víš?... bylo ti tenkrát, kolik… čtyři roky?... Měl si umřít Danny, víš to vůbec?... A tvůj otec prosil, abys mohl žít déle. A můj pán ti dal dalších deset let. Deset let už máš být mrtvý. Ale dohodli se. Přesně před měsícem tě měl tvůj otec zabít a poté spáchat sebevraždu. Tvá a jeho duše za deset let. Ale… Nějak se mu nechtělo tě zabít. Sebe zabil, samozřejmě, avšak můj pán jej znovu vrátil mezi živé, ať dodělá, co udělat měl. Dal mu na to měsíc. Pokud to neučiní, pošle mě. A jak vidíš chlapče… poslal.“
_To není možné, tohle není možné._
„Víš, Danny, že tvá rodina, tvá matka a sestra - Lucie… umřeli, kvůli tobě? Ostatně, otec taky.“ _NE! To není možné, to nemůže být pravda… tohle se nemohlo stát..._
„Kdyby tě tvůj otec zabil, nemuseli být dnes mrtvé. Ale já to mohu ještě napravit. Mohu je vrátit mezi živé. Nebo přesněji, ty to můžeš udělat… Tvá duše za jejich.“ _Ne, tohle není pravda. Mami… Lucko… ne, nemůže to být pravda._ Bylo ticho. Z venku se nic neozývalo. Danny seděl. Nedýchal, uvědomil si to až po chvíli. Nadechl se. Vydechl. Venku se nic neozvalo. Byl tam sám. _Je tam, je venku, čeká, až vylezu. Nesmím vylézt._ Seděl tam. Deset minut. Potom otevřel dveře od skříně. Podíval se do pokoje. Nikdo tam nebyl. Ale stejně tu bylo něco jinak. Ze stropu visel provaz s oprátkou. _Tohle není pravda. Je to jenom sen. Musím se každou chvíli probudit._ Nevěděl, jestli to dělá z vlastní vůle nebo jestli ho něco ovládalo. Šel k oprátce. _Promiň mami… Lucko… tati… měl sem umřít… nemám tu být… mám být mrtvý a Vy živí. Tohle není možné… Omlouvám se, zavinil sem vaši smrt… promiňte mi to…_ Znovu brečel. Postavil si židli pod provaz. Stoupl si na ní. Hlavu si vsunul do oprátky. _Tati, tebe nezachráním, ale mámu a Lucku ano. Omlouvám se… je to jenom moje vina… Tohle není možné… to se mi jenom zdá._ Odkopl židli.