Dusicky

DUŠIČKY

Bylo těsně před dušičkami a parta X se sešla na obvyklé čtvrteční schůzce ve své klubovně.

Venku bylo zataženo a sychravo, chvílemi i poprchávalo, zkrátka podzim se už ohlašoval všemi znaky. Kluci se však i přes toto nevlídné počasí domlouvali na sobotní výpravě, doufajíce, že se oteplí a možná i vysvitne sluníčko.

Dlouho se nemohli dohodnout kam půjdou, až Tom, který se do té doby zdržoval diskuse a seděl s hlavou složenou v rukách, se vzchopil a prohlásil, že má skvělí nápad, sice ne k chystané výpravě, ale to snad nevadí. Nečekaje na souhlas hned spustil: „Zítra jsou přece dušičky, že ano. Mohli bychom si udělat stezku odvahy na hřbitov. Já se s vámi vsadím o cokoli, že zítra o půlnoci půjdu na hřbitov a položím na hrob své babičky třeba věnec nebo kytku.“ Po chvíli ještě dodal: „Půjdu bez baterky, má být úplněk, pak, jestliže bude jasno, by mělo být dost světlo.“

Klukům se nápad samozřejmě zamlouval. Petr, vedoucí party, tedy řekl: „Dobře, půjdeme ale všichni. Je tu však ještě jeden problém, jak to zařídíme u rodičů, ti nás přece nepustí, abychom v noci trajdali po městě, tedy alespoň mě ne.“

S dobrým nápadem přišel zase Tom: „Mohli bychom říci, že chceme přespat v klubovně, udělali jsme to přece už několikrát, proč by to tedy neprošlo i tentokrát?“ zeptal se.

„Skvělý nápad, zítra v osm se tedy sejdeme u klubovny. Přineste si spacáky a oblečení na noc a možná i něco k snídani, hlavně nezapomeňte baterky kdyby byla temná noc, nestojím o to aby se na tom hřbitově někdo o něco přerazil a zlomil si nohu.“ zakončil Petr schůzku a rozešli se do svých domovů doufajíce, že jim rodiče nebudou bránit a přespání v klubovně nezakážou. Petr si ještě před odchodem od každého vzal padesát korun, aby mohl koupit něco co dají na hroby.

Druhý den se všichni sešli v osm v klubovně s batohy plnými spacáků, teplého oblečení a jídla. Petr dal každému květináček s kytkou, kterou měli postavit na hrob. Měli ještě hromadu času, proto se rozhodli, že se nají a půjdou si na chvíli lehnout, aby byli o půlnoci jaksepatří čilý.

Na hřbitov nebylo daleko proto vyrazili až v půl dvanácté. Každý v ruce květináč a baterku, předpověď Toma o jasné noci se naneštěstí nesplnila.
U hřbitovní zdi se zastavili a Petr vyndal krabičku sirek, aby mohli losovat kdo půjde první. Los padl na Toma, který si to celé vymyslel. Po něm měl jít Petr, Jan a jako poslední Dan.

Tom, úplně bílý v obličeji, vyrazil ke vchodu do hřbitova. Branka naštěstí nešla zamknout, protože byl rozbitý zámek. Přelézat zeď se Tomášovi vážně nechtělo. Za zdí byla úplná tma, světlo pouliční svítilny tam již nedosahovalo. Tom tedy rozsvítil baterku a pomalu otevřel vrzající branku.

S trochu třesoucími se koleny, hluboce lituje, že si nevybral nějaký bližší hrob, se vydal na druhý konec rozlehlého hřbitova, kde se nacházel hrob jeho babičky. Hned po několika krocích se však zarazil, měl pocit, že ho někdo nebo něco sleduje. Zastavil se tedy a prudce se otočil mávaje přitom baterkou na všechny strany, nikdo ale za ním nebyl. Šel tedy dál.

Po chvíli se opět vyděsil. Na nejbližším hrobu bylo něco co vypadalo jako kus kostry ruky. Prudce uhnul doprava a poté zase doleva, nyní už strachem úplně bez sebe, protože se mu zdálo, že z hrobky, která stála předním vyšla jakási postava.

Tomáš vyrazil zběsilým úprkem vpřed. Poněvadž však byla tma, a jak běžel, tak mával baterkou a neviděl pořádnou na cestu najednou zakopl a upadl a skutálel se s kopečka do čerstvě, naštěstí ještě ne moc hlubokého, vykopaného hrobu. Když se pokoušel vyhrabat ven objevila se nad ním jakási postava s lucernou. Tom zaječel a málem omdlel hrůzou. Potom co se podíval znovu, už tam ale nikdo nebyl, jen si sním zahrávala jeho fantazie. Chvíli se rozmýšlel jestli se nemá vrátit, napadlo ho však, jak by se mu asi kluci posmívali, vzal tedy květináček a baterku a vydal se dál. Nyní už šel pomalu a obezřetně, aby zase o něco nezakopl. Nestál o to, aby se opět ocitl v hrobě.

Po pěti minutách chůze dorazil k babiččině hrobu. Postavil na něj květináč a chtěl jít zpátky. Opět však měl pocit, že ho někdo sleduje, rozhlížeje se tedy kolem, svítil do všech stran.

Na hřbitovní zdi za Tomem seděla černá kočka, když se k ní otočil zaprskala, naježila se a utekla za zeď.
Tomáš pospíchal jak mohl, aby byl konečně ze hřbitova pryč a u kluků. Ještě několikrát měl pocit, že ho něco sleduje, nevšímal si toho však a šel, neohlížeje se, co nejrychleji pryč.

Těsně u branky se ohlédl a vlasy mu hrůzou vstaly, asi deset kroků za ním stál chlap v černém kabátě, s lucernou a s nožem v ruce. Chlap se na něj najednou vrhl, poté už Tomáš jen ucítil krutou bolest, jak ho muž bodl do prsou a svět mu zmizel před očima.
Ostatní kluci, kteří čekali nedaleko u pouliční svítilny se o Toma už začínali bát, byl již pryč skoro tři čtvrtě hodiny. Čekali ještě deset minut a poté se rozhodli, že se po něm podívají.

Potom, když došli k brance a spatřily tělo, se dali do běhu a zastavili se až v klubovně kde se zamkli.
Druhého dne zrána objevil Tomášovo tělo u hřbitovní branky správce a zavolal policii.
Vrah nebyl dopaden.

Po této události správce hřbitova spravil zámek a postavili zde pouliční svítilnu, aby byl vchod osvětlen. Kluci s party X se už v životě neodvážili něco podobného podniknout.