Pomsta nemusí být jen sladká

Seděla ve své ztmavlé kobce a v duchu počítala minuty, které ještě zbývaly do jejího propuštění. Přemýšlela nad tím, co udělá jako první, jakmile z tohoto bezútěšného pekla konečně vyjde na denní světlo a znovu se nadechne čerstvého vzduchu. Snad by si mohla zajít do nějaké hospody a tam zapít svou nově nabytou svobodu s nějakými lidmi nebo by mohla zajít za starými přáteli na kus řeči, či se zajít podívat na místa, která před těmi lety tak rychle a nedobrovolně opustila. To všechno by sice mohla, ale ona nechtěla. Celých 10 let, co je tady zavřená, přemýšlí pouze nad jedinou cestou, kterou se po svém propuštění vydá. Celá ta léta ten plán promýšlela do sebemenších detailů, přehrávala si jej za víčky a v hlavě vždy, když ostraha vyhlásila večerku a ona musela ležet a nesměla se ani hnout. Měla jej propracovaný do každičké vteřiny a věděla, že by byla hodně velká náhoda a smůla, kdyby se něco pokazilo…
Druhý den začal stejně jako řada předchozích, ale ti lidé, co ji tam alespoň trošku znali, museli rozeznali podstatnou změnu v jejím chování. Místo obvyklé tupé lhostejnosti se kolem ní vznášel mrak radostného očekávání a touhy po pomstě, která, alespoň jak doufala, bude brzy naplněna…
Celý den netrpělivě vyčkávala na okamžik, až se otevřou dveře její cely a ona bude moci konečně odejít. Když ta chvíle konečně nastala a strohý hlas jedné z dozorkyň vyřkl těch pár slov, které by si přála slyšet každá z uvězněných, a jenž tentokrát patřily jen a jen jí, kupodivu tomu nedokázala uvěřit. Tolik času na tuto chvíli čekala, a když konečně přišla, nedokázala si připustit, že se jí konečně splnilo to, na co tak dlouho čekala.
Po deseti letech šikany, věčného ponižování a bolesti od svých spoluvězeňkyň jim mohla skrz mříže ukázat prostředníček a odejít se vztyčenou hlavou jako vítěz. Když opouštěla budovu vězení, věděla, že ji k absolutnímu štěstí stačí jen ublížit těm lidem, kteří ji do toho pekla dostali…
„Hej Grissome!“ ozvalo se za ním hned, jakmile vstoupil na oddělení Las Vegaské kriminálky. Ani se nemusel otáčet, aby zjistil, kdo to na něj volá. Jediným, takhle přehnaně aktivním člověk na začátku směny byla, tedy kromě něj, pouze sympatická brunetka Sára Sidle. Zhluboka se nadechl, a potom se s dlouhým výdechem otočil směrem, kde vytušil Sáru. „Co se děje?“ zeptal se nenadšeně hned, jakmile ji očima konečně našel. Sára, aniž by si všimla jeho lehce podrážděného hlasu, energicky pokračovala. „Potřebovala bych s něčím pomoct, mohl bys na chvilku?“ Grissom se nadechoval k odpovědi, ale Sára mu nedala šanci cokoliv podotknout, protože okamžitě pokračovala. „No, nejlepší by bylo, kdybys mohl hned teď.“ Dodala a s nedočkavým výrazem čekala na odpověď. Gil věděl, že pokud s ní nešel hned, bude jej otravovat tak dlouho, dokud ji nepomůže, a proto ztrápeně kývl na souhlas. „Díky!“ Zaradovala se Sára a vydala se do laborky s Grissomem v zádech.
„Tak co se děje?“ zeptal se, odkládajíc svůj kufřík na jediný kousek ještě volného místa. Všude kolem se totiž povalovaly fotografie jakéhosi místa činu. Když se na tu hromadu obrázků zadíval pozorněji, na některých fotkách rozeznal různé části dívčího těla a na jiných různé typy nožů. „S Warickem máme nový případ, ale jaksi se nemůžeme hnout z místa.“ Začala Sára vysvětlovat, jakmile si všimla Gilova zájmu. „Hm, a o co se v tom případu jedná?“ zeptal se Grissom, nasazujíc si brýle. „Bylo nalezeno tělo mladé dívky s 12 bodnými ranami. Oběť se jmenuje Alisson Simson, 20 let, před smrtí ještě brutálně znásilněna. Našla ji kamarádka, se kterou měla jít nakupovat. V bytě žádné známky po násilném vniknutí či loupeži, tudíž vraha asi znala. Máme už i podezřelého- její bývalý přítel Horatio byl spatřen u jejího domu chvíli po vraždě.“ Začala Sára monotónně vyříkávat. „A v čem je tedy problém?“ zeptal se Gil pozorujíc ji skrz obroučky brýlí. „Ten parchant po sobě nezanechal žádný otisk ani vzorek DNA. Asi použil rukavice a při styku měl kondom, který se s sebou poté odnesl. Doprovodila Sára svou řeč hlasitým vzdechem. „A vy určitě nemáte ani vražednou zbraň, že?“ odtušil Gil. „Ne, nemáme. Víme, že byl požit dlouhý kuchyňský nůž, ale jaksi nemůžeme najít ten pravý. Tady jsou ty z bytu Alisson a tady z bytu Horatia. Na žádném z nich jsme nenašli stopy krve, a dokonce se nám zdá, že žádný ze zářezů těchto nožů neodpovídá těm z dívčiného těla.“ Doplnila Sára svou řeč smutným úsměvem. „Aha, a napadlo vás, že třeba použil koupený nůž který pak někde zahodil?“ zeptal se Gil s pohledem upřeným na fotografie před sebou. „Samozřejmě! Prošli jsme všechny obchody s fotkou Horatia a prohrabali všechny koše a popelnice v okolí jejího domu, ale bohužel nic.“ Odpověděla Sára. „No, tak to je problém. A co chceš po mně?“ zeptal se Gil s nechápavým výrazem. „No, chtěla jsem tě poprosit, jestli by ses na to nepodíval. Víš jak, víc očí víc vidí, je možné, že jsme s Warickem něco přehlédli a ty si toho třeba všimneš…“ odpověděla Sára s pohledem smutného štěněte. „Fajn, ale věnuji ti jen hodinku!“ varoval ji Gil a lehce se usmál. Nicka by asi poslal do háje, protože na stole má stohy nevyřízených papírů, kterým se chtěl dneska věnovat. Ale kdo by odolal prosícímu pohledu Sary Sidle? On rozhodně ne! Ale když se to tak vezme, Grissom by v poslední době neřekl „Ne“ při každém z jejich pohledů.
Celou půlhodiny pracovali mlčky, nevnímajíc nic, co se děje kolem nich a také sebe navzájem. Postupovali systematicky, každý z jiného konce stolu, krůček po krůčku se k sobě přibližovali, zkoumajíc každý milimetr fotografií a jiných věcí přinesených z místa činu. Oba pracovali beze slov a doufali, že ten druhý konečně vyřkne větu: „Něco jsem našel!“
Grissomovi se už začínali dělat mžiky před očima a neustále myslel na tu hromadu papírů, která jej ještě čeká. Slíbil sice Sáře, že ji věnuje hodinku, ale přemýšlel, že už to vzdá nyní. Nenápadně zvedl hlavu od obrázku, který si právě prohlížel, a očima ji vyhledal. Chtěl ji říct, že končí a že odchází, ale když ji viděl, jak pozorně prohlíží každé políčko fotografie a jak se ji samým soustředěním rozkošně krabatí čelo, najednou ztratil chuť od ní odejít a nechat ji v tom samou. Proto se s hlubokým povzdechem znovu sklonil nad materiál a snažil se soustředit na to, co má před sebou.
„Sáro, můžeš na chvilku?“ ozvalo se najednou do ticha. Sára se tolik soustředila na práci, že ji výrazný hlas šéfa trochu vylekal. Nejprve mu chtěla vynadat, že ji tak straší, ale pak si najednou uvědomila, že pokud ji Gil volá, tak asi něco našel, a proto se vztek změnil v radostné vyčkávání. Rychle přistoupila za jeho záda a přes jeho rameno začala nakukovat, co Gil objevil. Grissom už, už chtěl říct, co jej upoutalo, když najednou ztratil slova. Ovanula jej vůně Sářiného parfému a její dech, cítil tlak, kterým se na něj tlačila a její vlasy jej pošimraly na obličeji. Vyvedlo ho to z rovnováhy, což jej trochu vyděsilo. Věděl, že jeho přístup k Sáře se pozvolna mění v něco víc než jen poměr dvou kolegů, ale tato slabost jej lehce vyděsila. Vždy se uměl ovládat, ale jak zjistil, už mu to nejde tak jako dřív…
„Grissi, děje se něco?“ zeptala se překvapeně Sára, když si všimla Gilova „záseku.“ Grissom se rychle vzpamatoval, a překotně odpověděl. „Ne, nic, promiň, zamyslel jsem se nad tím, co jsem našel.“ To řekl nahlas, ale v duchu své tvrzení lehce opravil. „Zamyslel jsem se nad tebou a právě teď myslím na tvou ruku, která leží na mé paži. A která mě pálí jako čert!“ Kdyby to Sara slyšela, asi by svou dlaň dala pryč, ale jelikož ona myšlenky číst neuměla, nechala ji být tak, jak je.
Grissom se konečně přestal zabývat Sářinou přílišnou blízkostí a stočil svůj zájem zpět na svůj objev. „Podívej, všimla sis toho drobounkého úlomku v bodnutí na zádech?“ řekl Gil a přitom prstem ukázal na fotografii. Sára zaujatě obešla Grissoma a sklonila se nad dotyčnou fotografií. Grissom zůstal vzpřímený a kousek odstoupil, aby Sára lépe viděla. Když se Sára sklonila, neubránil se pohledu na její… Ne, není to zadek vy úchylkové!! :D Neubránil se pohledu na její kaštanové vlasy, štíhlou postavu obepnutou elastickým tričkem a na její hlavu, nyní lehce nakloněnou na stranu. „No vážně!!! Jak jsme mohli být s Warickem tak slepí a přehlédnout to? Teda, na co jsem přitom myslela?“ když Sára vyslovila poslední větu, zarazila se. Najednou si přesně vybavila ten okamžik, kdy zkoumala tyto fotografie. Chvíli před tím se totiž bavila s Grissomem a při prohlížení těch obrázků myslela na něj. Opatrně se podívala na Grissoma, který ji pozoroval se zvednutým obočím-s výrazem, který pro něj byl tak typický a při kterém byl tak sladký. „No dobře Gile, omlouvám se. Jsem hloupá bruneta, která se nesoustředí na to, na co má. Už se to nebude opakovat, teda pokusím se o to. Moc ti děkuju za pomoc, nebýt tebe, nevím, co bych si počala.“ Spustila Sára a Grissom se spokojeně culil. Když ale spatřila uspokojený výraz ve tváři svého šéfa, dostala bláznivý nápad. Ona nikdy nedělala nic bláznivého, byla vždy tak trochu suchoprd, ale tentokrát, konečně, byla touha silnější než rozum. Proto pár kroky přešla ke Grissomovi, těsně před ním se zastavila, zakotvila svýma očima v těch jeho, které byly plné náhlého překvapení a pomalu se k němu naklonila tak, až byla jejich ústa vzdálena jen pár centimetrů. Čekala, jestli se Gil odtáhne nebo ji naopak vyjde vstříc, ale on neudělal nic, jen vyčkával na pokračování. Nevěděla, co má dělat, najednou se začala cítit trapně. Chtěla ustoupit, ale zároveň věděla, že pokud to udělá, bude vypadat jako slaboch.
Ta minuta, co jen tak stáli a dívali se vzájemně do očí, jim připadala jako celá věčnost. Zkoumali rysy toho druhého, výraz v jeho očích i to, čeho si nikdy předtím nevšimli. Ona najednou neviděla jen svého šéfa plného jemných náznaků, ale taky člověka, který byl už moc dlouho sám a který potřebuje lásku. On spatřil dívku, která zůstává tak dlouho v práci nejen kvůli tomu, že ji baví, ale také proto, že se bojí toho, co ji čeká po návratu domů- prázdný a ztmavlý byt bez lidského tepla, bez lidského citu. Viděl dívku, která se bojí samoty, a proto se ji pracně vyhýbá.
Oba dva se toho vzájemného proniknutí lekli, nečekali, že se jejich pracně vybudované hradby zbortí tak snadno. Tvořili je tak dlouho, upevňovali je, pěkně cihlu po cihle, a pak přijde někdo a jen tak, bezohledně, to opevnění jedním pohledem zbortí
Ani sama Sára netušila, co její přiblížení způsobí., protože kdyby to věděla předem, asi by si svůj výpad rozmyslela. Nebo snad ne? Už dlouho totiž chtěla proniknout do Grissomova světa, chtěla zjistit, co pro něj znamená, protože on ji dával drobné náznaky něčeho většího než jen vztah mezi kolegy. Snažila se z těch drobných důkazů něco vyčíst, ale nešlo to. Narozdíl od těch, se kterými se dennodenně setkávala, byly tyto příliš nečitelné, ale přesto existovaly a to ji rozradostňovalo.
Nevěděli, jak dlouho takhle stáli. Mohla to být hodina nebo pouhých pár minut, to nikdo z nich netušil.
„Grissome, Sáro?“ ozval se vedle nich tónem plným překvapení. Oba dva najednou otočili hlavou směrem ke Cath a nechápavě na ni zírali. Teprve po chvíli jim došlo, jak to asi musí vypadat, a proto od sebe rychle odskočili. Chvíle naprosté spřízněnosti byla tatam a už nešla vrátit. „Co se děje Cath?“ vzpamatoval se jako první Gil. „Nic, jen jsem potřebovala s něčím poradit, ale ty máš jinou práci, tak nebudu rušit, zeptám se třeba Waricka. A promiňte za to vyrušení!“ vykoktala ještě ze sebe, a pak už tiše vyklouzla ze dveří.
Ti dva ale jejím příchodem konečně procitli a teď, po Catheriném odchodu, nevěděli kam s očima. První, kdo trapnou chvíli přerušil, byl Grissom. „No, tak já půjdu…“ řekl váhavě a otočil se k odchodu. „Grissi?“ zarazil jej Sářin tichý hlas. S vyčkáváním se na ni otočil. Chtěla mu něco říct, ale pak jako by ji pohled na něj zarazil a ona nemohla nebo nechtěla pokračovat. Chvíli ještě počkal, ale když pořád nic neříkala, otočil se a mlčky odešel do své kanceláře. Když Sára osaměla, zašeptala už jen skleněným dveřím:“ Miluju tě!“
-
Po Las Vegaských ulicích bloudila už celé hodiny a pomalu začala propadávat zoufalství. Hledala jednoho člověka, který ji měl pomoct, ale nikde jej nenacházela. Prošla všechna místa, kde jej v minulosti potkávala, ale on nikde nebyl k nalezení. Začala se bát toho, že její precizní plán nevyjde a ona vše připravovala zbytečně. Pak ho ale konečně spatřila, v jeho typické skrčené poloze a s cigárem v koutku. Pomalu k němu došla a tiše jej oslovila: „Nazdar zlato!“ Začal ji s s výrazem hlídacího psa podrobně prohlížet, podle jeho výrazu poznala, že asi neví, kam ji zařadit. Pak se jeho pohled změnil a ona mu v očích mohla vyčíst poznání. „Nazdar kočko, tak už jsi venku? Už jsem se tě nemohl dočkat, věříš?“ Hrubě ji obejmul a pokusil se ji políbit. Ona se mu ale vyškubla a znechuceně od něj poodstoupila. „Ani ne! Beztak jsi měl deset jiných, co se ti lehce daly! Ale nejsem tu proto, abych ti dělala žárlivé scény, mezi náma už je stejně dlouho konec, konkrétně od doby, co jsi mě tak hnusně podrazil a nechal jsi mě v tý bryndě samu a já díky tobě mazala pěkně do chládku! A aby toho nebylo málo, zastřelili mi mýho opravdového přítele“ zavrčela a on se začal smát. „No tak baby, svět je zlej a každej si tady musí chránit svojí kůži! No ale co že jsi to po mně chtěla?“ začal se bránit. „Potřebuju zbraň. Ne, nemyslím pistoli, myslím nůž nebo dýku, pořádně ostrou a pořádně bolestivou.“ Řekla a vzrušením se jí rozzářili oči. „Zlato, snad to nechceš na mě?“ řekl a zachechtal se. „Ne, nešpiním si ruce krví ze sviní!“ zpražila ho hned. „Ok zlato, máš štěstí! Zrovinka mi došlo nové zboží a myslím, že tam mám něco spešl pro tebe!“ Jako lasička se kolem ní protáhl a zmizel v jednom z domů. Ani ne za 20 minut byl zpátky, v ruce sametový vak. „Tady máš, stojí to celý jmění, ale ty to máš jako dárek. Ber to jako prosbu o odpouštění za to, co jsem ti provedl.“ Řekl a s těmito slovy ji ten balíček opatrně vložil do rukou. Překvapilo ji, jak je těžký, ale neváhala a s nedočkavostí sobě vlastní ten balíček rozbalila. To, co spatřila ji vyrazilo dech. Opatrně, skoro až posvátně ten nůž potěžkala v ruce a se zářivýma očima si jej prohlížela. Jemně pohladila jeho chladivě stříbrnou čepel, pevně sevřela jeho koženou rukojeť posázenou drobnými kapičkami stříbra. „Teda!“ zmohla se jen na tichý povzdech. „Já věděl, že se ti bude líbit! Ty jsi vždycky měla radši vyřizování účtů z očí do očí a ne přes hlaveň pistole!“ usmál se, nadmíru spokojen s její reakcí. „Jo to máš teda setsakramentskou pravdu!“ usmála se s ďábelským pohledem a dodala: „Mí nepřátelé se mají na co těšit!“

Celý zbytek dne se Sára vyhýbala Grissomovi jak jen mohla. Utíkala před ním do terénu nebo do laboratoře za ostatními. A jakmile se v jednu chvíli přece jen ocitla s Gilem o samotě, okamžitě se na něco neurčitého vymluvila a zdrhla jako nějaká malá puberťačka. Zlobila se za to sama na sebe, ale zároveň věděla, že nemůže jinak. Nevěděla, co by mu po tom, co se stalo měla říct a ani to, jak by se k němu měl chovat. Tentokrát potřebovala, aby ten první krok udělal on a ona se podle něj mohla zařídit. Nevěděla, jak dlouho to potrvá, ale byla připravena počkat tak dlouho, jak jen Grissom bude chtít.
Jediné, čím si byla jistá na 100% bylo to, že Grissoma nechce ztratit. Tušila, že s ním možná nikdy nebude moct být tak, jak by si přála, ale ji stačilo být jen v jeho blízkosti, třeba jen jako kolegyně nebo kamarádka. A třeba, snad, někdy v budoucnu…
„Sáro?“ ozvalo se za ní najednou a ona se příšerně lekla. Měla co dělat, aby se ovládla a dotyčného nebodla pipetou, kterou držela v ruce, do oka. Když si ale uvědomila, kdo to na ní mluví, měla spíše chuť zahrabat se hluboko do země. „Co se děje Grissi?“ vypravila ze sebe. „Nic, jen jsem se chtěl zeptat, jestli jste za těch pár hodin pokročili s tím případem.“ Odpověděl a zkoumavě se na ni podíval. „Ee jo, ty myslíš tu ubodanou dívku! Díky tvé pomoci a toho úlomku v jejích zádech jsem došla až k prodejci toho nože, a ten, jelikož ten nůž je příšerně drahý a leckdo si ho nemůže dovolit, si přesně pamatoval toho, kdo si jej koupil naposledy. A hádej, kdo to byl?“ zeptala se ho s hranou rozverností. Grissom se na ni podíval s překvapeně pozvednutým obočím, jako by říkal: „Hráblo tobě nebo mě?“ Sára okamžitě sklapla a chladně pokračovala: „No prostě, byl to Horatio! Už je za mřížemi, zatkli jsme ho s Brassem před pár hodinami.“ Po těch slovech se opět sklonila nad pracovní stůl a začala se věnovat zkumavkám před sebou. Grissom se po pár minutách beze slova otočil a vydal se ke dveřím. Přitom cítil ve vzduchu napětí, o kterém věděl, že nebude snadné ho jen tak překonat. Už, už sahal po klice, když se za ním tiše ozvalo: “Jo a Grissi?“ Pomalu se zpátky otočil do místnosti a s otázkou v očích se na Sáru podíval. „Ještě jednou ti děkuju za tvou pomoc, bez ní by ten vrah neustále běhal na svobodě a to jen díky mé chybě a nepozornosti.“ Grissom přistoupil blíže ke stolu a prsty nepřítomně poťukával na složky, které držel pod paží. „Víš Sáro, mýlit se není žádná ostuda, jestliže se dokážeš z omylu poučit, že člověk nesmí vynášet své soudy a odsudky zbrkle.“ Řekl, s úsměvem se otočil a vyšel z místnosti nechávajíc za sebou překvapenou Sáru. Když se za ním zavřely dveře laboratoře, unaveně se čelem opřel o chladivou zeď a na chvíli zavřel oči. Nevěděl, jak dlouho to ještě bude schopen vydržet. Už vážně netušil, jak má pokračovat. Snažil se, sám Bůh ví, jak moc se snažil podobným citům odolávat, ale teď cítil, že už nemá sílu. Celé ty roky, co Sáru vídával na seminářích a posléze s ní i pracoval, jeho odhodlání vydrželo, ale v poslední době cítil, že se bortí jako domeček z karet. Nevěděl, co to způsobilo a ani nevěděl, kdy to začalo. Potřeboval ze sebe ten přetlak citů dostat, a proto se narovnal, rozhlédl se, jestli kolem není nikdo, kdo by jej mohl slyšet, upřel pohled na Sáru, která nerušeně pracovala za skleněnou výplní dveří a o jeho neustálé přítomnosti nevěděla, a řekl: „Miluju tě!“

Nervózně vešla do obchodu s dámskou konfekcí a začala se rozhlížet kolem. „Přejete si něco?“ Zeptala se prodavačka ihned se objevujíc za jejími zády. „Ehm, potřebovala bych něco střízlivého, nějaký kostýmek nejlépe, jdu na pracovní pohovor, tak potřebuji něco nového, jistě chápete!“ vysvětlila a vrhla na obchodnici zářivý úsměv. “Ach ano, jistě, chápu! Máme tady něco přímo pro vás, pojďte za mnou…“
Ani ne za hodinu konečně vyšla ven na chodník. S úsměvem si na zápěstí pohupovala nákupní taškou a s tichým hvízdáním se vydala k domovu.
V půli cesty si vzpomněla, že zapomněla na to nejdůležitější. Celá ta příprava, ten kostýmek a ten nůž by ji byly na nic, kdyby neměla…
„Ahoj Johne, tak máš to pro mě?“ zeptala se hned, jakmile přešla přes shnilý práh ještě shnilejšího domu. „No jasně zlato! Děláš, jako bych tě někdy zradil!“usmál se na ni lehce pokřiveným úsměvem. „Máš pravdu, na tebe jediného se můžu spolehnout! Ovšem pokud mě teď nezklameš a neřekneš mi, že to nemáš!!“ Odvětila a vyzývavě se na něj podívala. „Ale to bych si nedovolil nesplnit tvůj příkaz!“ řekl a zpoza zad vytáhl bílou obálku. Nedočkavě mu ji vytrhla z ruky a stejně nedočkavě se do ni podívala. „Ty jsi geniální!“ vykřikla. Bylo tam všechno, co potřebovala. Falešný průkaz návštěvníka a falešné předvolání k výslechu svědka. Prostě vše, co potřebovala k tomu, aby se dostala do budovy Las Vegaské policie. „No vidíš, co ve mně máš za poklad!“ řekl a ona s nadšeným výrazem ochotně přitakala. „to samozřejmě vím! Jenom… Kolik mě to bude stát?“ dodala s trošku chladnějším výrazem. Přece jen, byla tak trošku i obchodnice. „Ale zlato, ty to máš gratis! Moc dobře víš, že ta svině mi taky leží v žaludku, takže vlastně prokážeš službičku i mně!“ zachechtal se a ona si oddechla. „Tak dobře, díky! Moc ráda ti udělám radost tím, že se pomstím i za tebe!“ řekla s jiskřením v očích. „Ale zlato, ty moc dobře víš, že to nebude jen za tebe a nebo za mně, ale za všechny, kterým zkazili život a že jich není málo!“ odvětil a začal si cvrnkat mincí. „Jo, to máš svatou pravdu! Oni zkazili život nám, tak já jim teď na oplátku zkazím život taky. No zkazím, spíše ukončím!“

„Ale no tak Grissome, vždyť se v těch papírech utopíš!“ ozvalo se a Grissom při zvuku Catheriného hlasu málem dostal infarkt, tak byl zabraný do těch písemností. „To se dělá, takhle mě děsit?“ odvětil a unaveně si protřel oči. „Hele, nepotřebuješ ty náhodou pauzu a kafe?“ zeptala se ho Cath, jakmile si jej pořádně prohlédla. „No ani ne, snad jenom pokud bys mě na něj pozvala!“ odvětil s úsměvem. „Tak to tě musím zklamat, pro dnešek mám padla a spěchám za Lindsay, snad příště!“ řekla s omluvným úsměvem a v zápětí škodolibě dodala. „Nebo můžeš říct Sáře, ta s tebou určitě půjde a ráda!“ Grissom se na ni bolestivě podíval, a pak zabručel „No díky za radu, ale nemyslím si, že je to ten nejlepší nápad!“ Cath se rozesmála a se zamáváním zmizela za dveřmi.
Skutečně ten nápad nepovažoval za příliš dobrý, jednak proto, že by mu to pozvání nyní Sára otřískala o hlavu a jednak také proto, že přece potřebuje odpočinek, a toho by v její přítomnosti 100% nedosáhl.
„Pane Grissome, máte se okamžitě dostavit do výslechové místnosti, prý tam máte nějakou svědkyni!“ ozvala se ode dveří recepční a on se na ní překvapeně podíval. „Já? Svědkyni? Vždyť jsem teď nic nevyšetřoval! Ví o tom Brass?“ opáčil. „Tak to nevím, ale pro jistotu tam zajděte, prý je to naléhavé!“ odpověděla recepční a okamžitě zmizela. „Nechápu, proč se mě ty recepční tak bojí?“ zakroutil hlavou, vstal od stolu a vydal se za tou údajnou svědkyní…

Nedočkavě přecházela po výslechové místnosti a očekávala jeho příchod. Její plán se chýlil k úspěšnému konci a ona už se nemohla dočkat toho pocitu uspokojení z dobře vykonané práce. Neobávala se nějaké komplikace, nějakým šestým smyslem vycítila, že se nic nepokazí a ona to dokáže. Dokáže, že ty spousty nocí v cele nebyly promarněným časem, dokáže že je skvělý stratég, dokáže, že se umí mstít tím nejhorším způsobem. Vzali ji svobodu, ona alespoň jednomu z nich vezme život. Je to moc za málo? Pro ni ne, pro ni vážně ne!

Šel chodbou a měl takové podivné tušení, jako by chtěl varovat sám sebe. Snažil se to zahnat, ale s každým krokem to rostlo a rostlo a on nebyl schopen to zaplašit. Nakonec se mu podařilo ten pocit zahnat, říkal si, co by se mu asi mohlo stát při obyčejném výslechu a ještě k tomu svědkyně? Jak byl zahleděný do sebe, ani si nevšiml, že ho upřeně pozoruje Sára a sleduje každý jeho krok, až k vyšetřovací místnosti. Teprve až zmizel uvnitř, znovu se začala soustředit na práci.

„Halo, je tady někdo?“ položil otázku do ztmavlé místnosti a jeho oči se snažily přivyknout tmě. Najednou si nesmyslně uvědomil, že takto tmavou výslechovou místnost ještě neviděl, párkrát už sice dal zhasnout kvůli neviditelným důkazům na těle pachatelů, ale teď jako by kromě zhasnuté svítilny doplňovalo tmu i nějaké zlo, něco co sem ještě nikdy nevkročilo. Ano, zní to divně, se zlem se tady potýkal dennodenně, ale nyní to bylo jiné, mnohem děsivější.
Rozhlížel se po místnosti, když jeho pozornost náhle upoutal kus bílého papíru ležícího na stole. Tiše zářil do tmy a působil dojmem, že se tu ocitl jen náhodou. Přemohla ho zvědavost, slepě dotápal až ke stolu a zvědavě se nad něj nahnul. „Spi sladce Grissome!“ stálo na něm. Význam těch slov mu došel až v té chvíli, když ucítil chladné ostří nože zabodávajícího se do jeho zad. Překvapeně se otočil a podíval se jí do očí. „Ty?“ vydechl. „Ano, já! Překvapený? Asi si se nedozvěděl, že jsem venku, co? Ale to už je teď jedno! Konečně jsem se pomstila, pomstila za to, že jsi mě dostal za mříže i přesto, že jsem byla nevinná. Samozřejmě, že důkazy nikdy nelžou, co? A podívej, měl jsi pravdu, důkazy nikdy nelžou!“ řekla a s pohrdavým úsměvem mu ukázala nůž tmavě zbarvený jeho krví. „Sbohem Gile Grissome a sladké sny!“ řekla a opovržlivě mu hodila nůž pod nohy, načež se otočila a rozhodně vyšla z místnosti.
Jeho ruka byla zbarvena krví, když si sáhl na záda. Chvíli si to neuvědomoval a nevěřícně si ruku prohlížel. Pak ho ale náhle zasáhla oslepující bolest, která jej donutila sesunout se k zemi a tam zůstat bezvládně a se zavřenýma očima ležet. Když se po pár minutách probral z bezvědomí, znovu ho zasáhla nová vlna bolesti, bolesti, jakou nikdy předtím nezažil. „No tak, zvedni se a dojdi si pro pomoc, než tu vykrvácíš!“ křičela jeho mysl, ale on ji nebyl schopen poslechnout. Snažil se sebrat síly a doplazit se ke dveřím, ale každý pohyb vyvolával další a další bolesti, horší než ty předcházející. Chtěl křičet, ale jeho hlas ho neposlouchal, místo něj vydával jen bolestivé skřeky. Po několika nevydařených pokusech přivolat pomoc své snahy vzdal a zůstal odevzdaně ležet na zemi, vědom si toho, že tady zemře. Zemře bez možnosti říct Sáře, co k ní cítí, bez možnosti ji naposledy políbit. To jediné ho rozlítostňovalo a to jediné mu vehnalo slzy do očí. Po pár minutách mu ztěžkly oči a on se propadl do milosrdného bezvědomí…

Sáře přišlo divné, že po odchodu té ženy ještě Grissom nevyšel ven. Zdála se jí být nějaká povědomá, ale nebyla schopna ji nikam zařadit. Pak ji to ale najednou s hrůznou přesností došlo, vzpomněla si na její slova při zatýkání:“ Já se pomstím, až se dostanu ven, tak se vám všem pomstím!“ Když si to vše uvědomila, odhodila papíry, které držela v ruce a rozběhla se k výslechové místnosti. Rozrazila dveře a snažila se popadnout dech. „Grissome, jsi…“ začala, ale to, co uviděla, ji vyrazilo dech a málem se zhroutila. Chvíli ji trvalo, než se z toho šoku probrala přinutila nohy k pohybu. Bleskurychle si k němu klekla a snažila se mu nahmatat tep. Když ho ucítila, nesmírně se ji ulevilo. Byl slabý, ale byl tam. Nevěděla, co se mu stalo, teprve až na něj sáhla a pozvedla ruku proti světlu a uviděla na ní jeho krev, jí konečně došlo, že potřebuje okamžitou pomoc. Nějak se vyhrabala na nohy, vyběhla z místnosti a na chodbě se hystericky rozječela. „Potřebuju pomoc, zavolejte někdo záchranku a rychle nebo vykrvácí!“ Nikomu v první chvíli nedošlo, o koho jde, ale jelikož nikdy neviděli tu jinak klidnou a rozumnou Sáru tak rozčílenou a hysterickou, navíc s něčí krví na rukou, vyndal Warrick z kapsy mobil a zavolal na pohotovost.
Když Sára viděla, že někdo na její výkřiky zareagoval, okamžitě se rozběhla zpátky do místnosti za Grissomem. Nevnímala, že se za ní vydali další lidé a že se nahromadili ve dveřích, nevnímala ani to, že je mezi nimi ONA. Se slzami v očích znovu poklekla ke Grissomovi a jemně, skoro až dětsky, ha začala hladit po vlasech, přičemž tiše šeptala: „Ty mi neumřeš, miláčku, ty mi nesmíš umřít! Chci ti ještě toho tolik říct, ne, nechci, potřebuju ti toho ještě tolik říct, tak mě prosím neopouštěj! Slyšíš?“ Z jejího mumlání ji vytrhli teprve záchranáři, kteří ji jemně odtrhli od Grissoma a odvedli do kouta, kde ji otcovsky objal Nick. Teprve tehdy se konečně hystericky rozplakala…

Pozorovala ten chaos, který se strhl po hysterickém výkřiku té kriminalistky. Spokojeně v hloučku sledovala bezvládné tělo a kaluž krve. Pak ale najednou pocit uspokojení vystřídal jí neznámý, který ještě nikdy nepocítila a který se objevil po pohledu na zoufalou Sáru klečící u těla milované osoby. Ano, chtěla jejich bolest, ale nedošlo jí, že té ženě způsobí taková muka. V jejím plánu se vyskytla trhlinka a tou trhlinkou byla láska té ženy ke Grissomovi. Nepromýšlela následky, které způsobí lidem okolo jenž z toho chtěla vynechat, ty v jejím dokonalém plánu chyběly. Přemýšlela nad věcnými objekty, ale na psychické ani nepomyslela, nepřemýšlela nad tím, co to způsobí. Ten neznámý pocit se přeměnil v zoufalství nad jejím činem a nad jeho možnými následky.
Před očima se ji vybavil ten den, kdy s Georgem utíkali před policií a kdy byl zastřelen. Vzpomněla si na její zoufalství a pláč nad jeho neživým tělem. A to samé teď udělala ona. Ano, pomstila se, ale pomstila se jim nebo sama sobě?
Ještě chvíli pozorovala záchranáře při práci a plačící Sáru se zkrvavenýma rukama v objetí jejího kolegy. Pak se pomalu otočila a s rozhodným výrazem zamířila ke schodišti vedoucímu nahoru…

Záchranáři opatrně vynesli nosítka s bezvládným mužem a naložili je do sanitky. Warrick ještě stihl vykřiknout otázku: „Kam ho vezete?“ a jeden záchranář stihl odpovědět: „Do Memorialu!“ Pak se dveře vozu zavřely, modrá siréna se rozsvítila a se zlověstným houkáním se rychle začala vzdalovat od budovy Kriminálky Las Vegas.
Sára se za ni dívala a ani se nesnažila stírat slzy, které dopadaly na její modrý pracovní plášť, ve kterém před tím pracovala a který si ani nestačila sundat. „Pojď, pojedeme za nimi!“ řekl Warrick a opatrně ji chytil pod paží. Nechala se odvést do auta a zcela apaticky celou cestu hleděla před sebe. Někdo si mohl myslet, že pozoruje cestu., ale ona si v duchu přehrávala okamžiky s Grissomem a to i když jich bylo zoufale málo. Vzpomněla si na to, když ji řekl, že je krásná nebo na to, jak mu utřela křídu z tváře. Nebo na tu rostlinu, která ji stojí v laboratoři a u které byl lístek: „Od Grissoma“, který má schovaný v peněžence a který nosí stále u sebe…

Tak co doktore, jak je na tom?“ zeptal se Warrick, protože Sára ze sebe nebyla schopna vypravit ani slůvko. „No, naštěstí rána nebyla tak hluboká, takže se nepoškodily žádné vnitřní orgány a ani nebyla tak přesná, takže nepoškodila ani míchu. Ale vše záleží na tom, až se pacient probudí.“ Vysvětloval doktor. „A nemohli bychom ho na chvíli vidět?“ konečně promluvila Sára nakřáplým hlasem (to od samého pláče). „No, ale jen na pár minut a jen jeden z vás! Pacient totiž potřebuje klid!“ řekl doktor. Sára se na Warricka podívala a on jen zašeptal: „Běž ty, já ho nemiluju a on nemiluje mě!“ Sára nic neřekla, ani se jeho slovům nebránila, jen mu pohledem poděkovala.

Jakmile vstoupila na jednotku intenzivní péče, a jakmile ho spatřila, bledého, se zavřenýma očima, mimoděk ji do očí vstoupily slzy. Neustále ho před sebou viděla tak vitálního a plného života a rad, a teď tady najednou leží, skoro bez života a dýchá za něj nějaký přístroj.
Pomalu přistoupila k jeho posteli a jemně jej vzala za ruku. Chvíli jej mlčky pozorovala, pak se ale zhroutila na židli a s hlavou na posteli a podloženou rukama se nahlas rozeštkala. Chvíli plakala, ale pak najednou ucítila, jak se jeho ruka dotkla jejich vlasů a jemně je pohladila. Okamžitě zvedla uplakané oči a pohledem se setkala s Grissomovým. „Ahoj!“ Dokázala ze sebe vydolovat a uplakaně se na něj usmála. Grissom chtěl něco říct, ale ona mu v tom zabránila. „Pšt, nenamáhej se, teď budu mluvit já!“ řekla a znovu jej chytila ta ruku. „Grissi, když jsem tě dneska našla, došlo mi, jak lehké by bylo tě ztratit. A proto ti něco musím říct.“ Začala a přitom sklonila oči pozorujíc vzory na povlečení. „Víš Gile Grissome, já tě miluju a vždy budu! Je mi jedno, jestli je to je jednostranné, ale musíš vědět, že to tak je a nikdy tomu nebude jinak. Prostě jsem se zamilovala do svého šéfa a nic na tom nezměním!“ dokončila a s vyčkáváním se podívala na Gila. Ten ji chvíli pozoroval, pak si namáhavě sundal dýchací masku a ještě namáhavěji ze sebe vypravil.“Se mnou je to stejné, jenom ty nejsi můj šéf!“ Po těchto slovech Sáře do očí znovu vstoupily slzy, ale tentokráte to nebyly slzy bolesti a smutku, ale slzy štěstí. Opatrně se nad Gila nahnula a na ústa mu vtiskla jemný polibek, lehký jako motýl. „Další dostaneš, až se uzdravíš!“ Řekla a usmála se na něj. On její úsměv opětoval a ona v něm poprvé viděla lásku. „Tak končíme, pacient potřebuje klid!“ přerušila je sestřička. „Vždyť já už jdu!“ odvětila Sára, naposledy jej pohladila po ruce a ve dveřích mu ještě poslala vzdušný polibek. „Já se vrátím!“ řekla a s úsměvem za sebou zavřela dveře…

Stála na střeše Kriminálky a dívala se dolů pozorujíc hemžení dole. Policejní vozy přijížděly a odjížděli, přivážející vrahy, zloděje, ale i nevinné oběti. Tady už její svoboda jednou skončila, tak proč by nemohla i podruhé. Ačkoliv, skončí tím její svoboda? Nebude svobodnější než kdy předtím? To nevěděla, to totiž nevěděl nikdo, a ona si to moc přála zjistit. Možná tam zapomene na svůj předchozí život a na svůj čin, který by ji jinak pronásledoval po celý zbytek života.
A proto se nadechla, roztáhla ruce a odhodlaně udělala velký krok do neznáma…