Gabriel

*Šla tiše. Její krásný pes kráčel vedle ní též tiše. Byly jako jedna duše. Kdykoliv se dívka trápila, nebo se necítila dobře, její věrný přítel to vycítil a přitulil se k ní, jako by jí chtěl utěšit. Ona si to však uvědomila teprve nedávno.*
Lucie se s Gabrielem ráda procházela po tamějším lese. Procházka prospívala oboum, Lucie si alespoň pročistila hlavu a srovnala si myšlenky, které se jí v hlavě za celý den nahromadily. Tentokrát vzpomínala na dnešní den, který byl pro ní velice zvláštní.
Hned, když ve škole psali písemku, na kterou nebyla vůbec připravena, a její spolužačka jí nahlas říkala výsledky, aniž by se na ni podívala a pohla rty, bylo Lucii jasné, že se něco děje...
„Na zodpovězení otázek máte 30 minut!“ oznámila po rozdání papírů s otázkami paní učitelka. Lucie začala být dost nervózní, úplně se zapomněla na dnešní test z dějepisu učit.
Ostatně, ne, že by se na danou látku nepodívala, ale bylo to až pozdě večer a Lucie nechápala, proč se cítila tak zvláštně. Byl úplněk a čím výše byl měsíc na obzoru, tím hůře se Lucie cítila. Nikdy neměla problémy s migrénou, a tak ji náhlá bolest hlavy vyvedla z míry.
Marně se snažila vymyslet odpovědi na záludné otázky profesorky Tonsové. Smutně se podívala na jednu ze spolužaček, která horlivě psala své, jistě správné, odpovědi, a zatoužila být na jejím místě. Nikdy nebyla mezi ostatními žáky oblíbená, a tak se alespoň snažila vyhovět své matce (otce nikdy nepoznala) a mít dobré známky ve škole. To se jí však nedařilo. Učení ji nebavilo a už vůbec ho nemohla dostat do hlavy. Za to její spolužačka Kateřina, která se nyní vítězoslavně podívala na svůj, plně popsaný, papír, byla chytrá a s učením neměla nikdy problémy.
Čím déle se Lucie na Kateřinu dívala, tím více věřila, že ten test zvládne na jedničku. Bylo to, jako by pronikla do Kateřininy mysli a jednoduše si přečetla správné odpovědi na test z její hlavy. Když si začínala myslet, že se jí jen Kateřina snaží nějakým způsobem pomoci, otočila se Kateřina protivně na Lucii, nevrle se na ni podívala a nakonec na ni vyplázla jazyk.
Lucie se v tu chvíli vrátila do reality a začala psát rychle odpovědi.
„Tak mládeži, končíme!“ oznámila profesorka Tonsová.

„Ahoj, mami!“ zvolala Lucie, když přišla domů.
„Ahoj, zlato. Jak bylo ve škole?“
„V pohodě...“ odpověděla Lucie, ale sama moc dobře věděla, že žádné v pohodě není ani nebylo. Stále nemohla pochopit, jak dokázala přečíst z Kateřininy hlavy, správné odpovědi.
„Co to tu smrdí?“ podivila se Lucie, když ucítila zvláštní zápach.
„Cože? A co jako? Já nic necítím,“ Lucčina matka nechápala. O čem to její dcera mluví.
„Bože, to je hrozný puch, neříkej, že nic necítíš! Nemáš rýmu?“
„Prosimtě, rýmu nemám a nevím, co bych měla cítit...“
„Plyn!“ zděsila se Lucie, když poznala onen puch. Rychle přiběhla ke sporáku a hned si všimla otočeného knoflíku. Rychle jej vypla a podívala se na udivený výraz v matčině tváři. „Jak si to mohla cítit? Já jsem nic necítila.“
„Sama nevím...“

„Všechno nejlepší broučku!“ zašveholila mamka u Lucčiných dveří do pokoje a podávala jí zabalený dárek.
„Mami, víš jak nemam ráda narozeniny...“ začala Lucie protestovat.
„Děkuju by stačilo...“ pokárala j matka.
„Děkuju mami,“ vzala si od ní Lucie dárek.
„Přece nehodíš osmnácté narozeniny jen tak za hlavu, jenom kvůli němu.“ Tím „ním“ Lucčina matka myslela otce, který je opustil přesně v den, kdy ce Lucka narodila. Když se to Lucie dozvěděla, nenáviděla své narozeniny a nikdy je neslavila.
„Promiň, ale je toho na mě poslední dobou trochu moc.“
Následovalo láskyplné objetí.

Nyní kráčela spolu se svým věrným psem Gabrielem, temným lesem. Byl opravdu temný? Lucie si nikdy nevšimla jeho temntoy. Když se tak rozhlédla po zdejších stromech, vůbec nebyly zelené, jako vždy. Gabriel měl také zcela vybledlou barvu, stejně jako byly vybledlé všechny barvy. Lucie nevěděla, co si má myslet, a jen si povzdychla: „Co se to jen děje? Co si mám o tom všem myslet? Copak je to jen zlý sen?“
Došli na místo, kde Lucie Gabriela vždy pouští z vodítka, ten se vždy rozběhne a zmizí mezi stromy, ale nyní se zarazil a podíval se na temný les a zpět na Lucii. „Copak se děje? Běž!“ nechápala nic Lucie, a tak Gabriel nakonec zmizel v temnotě. „Ach, Gabrieli. Teď si uvědomuji, kolik toho máme společného. Vždy víš na co myslím a jsi můj jediný opravdový přítel-“
Lucie se zasekla v půlce věty. Zaslechla zvláčtní šramot poblíž cesty. Asi už i blouzním,pomyslela si, ale za chvíli zaslechla vlčí vytí. Žeby Gabriel? Napadlo ji, ale Gabriel nikdy takhle nevyl. „Gabrieli!“ zavolala ho, ale její pes se nikde neobjevil a Lucii se začínal zmocňovat strach. „Gabrieli, Gabrieli, k noze!“ ale pes, který vždy poslouchal na slovo, se nikde neobjevil.
Najednou zafoukal obrovský vítr a výrazně se ochladilo. Bylo to, jako scénka z nějakého hororu, ale Lucie nebyla schopná se hnout, a tak jen stála a čekala, co se bude dít dál. Útěk by jí stejně nepomohl, protože červené oči, které se nyní mezi stromy objevily, Lucii sledovaly od včerejší půlnoci. Když si dívka uvědomila, že je obklopena červenýma očima, kupodivu zůstala stále stát.
Oči však rychle zmizely, ale místo nich se objevili temné postavy v kápí, které jako by neměli obličeje, a postupovali v kruhu stále blíže k Lucii, ta se nyní přinutila k pohybu, ale nešlo to podle jejích představ. Nohy jako by jí přimrzly k zemi a tělo nemohla vůbec ovládat. Chtěla křičet, ale z hrdla jí nevyšel žádný zvuk. Záhadné postavy si začaly velice tiše něco pobrukovat, ale Lucie jejich hlasy slyšela tak zřetelně, že ze samé bolesti hlavy sotva viděla. Už myslela, že se jí bolestí rozkočí hlava, když najednou zvláštní tóny ustaly. Nechápavá dívka se sotva zorientovala, když zahlédla další zvláštní postavu, která se dostala až k ní. Vypadala však ůplně odlišně než temné postavy, které teď vypadaly jako by se bály. Lucie nechápala proč, ale cítila se vedle ní v bezpečí, a jako by z ní vyzařovala zvláštní energie, která jí dodávala sílu a naději, a tak jí nezaskočil ani náhlý vůbuch bílé energie, která temné postavy zničila na prach.
Lucie se rozhlédla, ale kde nic tu nic. První co jí napadlo bylo... „Gabrieli!“ marně čekala na příchod svěho mazlíčka. Místo toho se objevila ta zvláštní osoba, která jí zachránila život.
„Kdo jsi?“ vyhrkla okamžitě Lucie, avšak postava se jen smutně podívala.
„Kde je Gabriel?“ zeptala se Lucie trochu mírněji.
„Myslím, že to víš,“ oznámila celkem věcně postava, a Lucie si až teď uvědomila, že ani neví, jestli je to žena nebo muž. Vlasy měla krátké a černé, obličej drobný, ale byly v něm mužské rysy a oči... Oči jako by už mnohokrát viděla. Určitě je znala, ale nevěděla odkud...
„Gabrieli?“ zeptala se nejistě a postava se usmála.
„Ano.“
„Ale... jak... co... já to nechápu!“
„Uklidni se, myslím, že je čas, abys znala pravdu.“
„Pravdu? Jakou pravdu?“
„Měla jsi vyčerpávajicí den, musíš si odpočinout.“
„Ale-“ poslední co si Lucie pamatovala, byly Gabrielovo oči.

Když se Lucie probudila, okamžitě vyskočila, očekávajíc jakékoliv nebezpečí. V jejím pokoji byl však klid a vše bylo na svém místě. Vtrhla do obýváku, kde si její matka dělala ranní masku.
„Jak jsem se sem dostala?“ vyhrkla Lucie okamžitě.
„Dobré ráno. No myslím, že tě sem přinesl nějaký mladý muž v náručí,“ odpověděla její matka jakoby nic. Když si však všimla Lucčinýho vyděšeného pohledu rozmyslela si svou odpověď.
„Včera jsi přišla po svých a tvářila se stejně jako každý den. Děje se něco?“
Lucie se sklesle otočila a odkráčela do svého pokoje, kde si sedla do křesla a přemýšlela.
V hlavě měla různé vzpomínky, které nikdy nezažila a překřikoval je zvláštní, avšak tak známý hlas: Nerodila jsi se při úplňku, přesně o půlnoci, a to byl důvod, proč tě Nosferati chtěli. Tvůj otec zemřel, když tě chránil. Nyní ti je 18 a oni tě chtějí získat na svou stranu, aby ovládli svět. Nosferati jsou padlí andělé, které svedl náš druh Skar a díky tobě by získal neskutečně velkou moc, a proto jsem se převtělil do tvého psa Gabriela, a tím jsem tě měl stále na očí. Jistě si si u sebe všimla nějaké změny. Nyní to pro tebe možná nic neznamená, ale časem pochopíš, jaký je tvůj úkol.