Útěk před smrtí a blondýnkou v červených lodičkách

Podívali se na mě, jako bych to byla já, kdo zabil. Byly to pohledy plné nenávisti. Dva páry očí bez jediného mrknutí. Já těkala těma svýma z jednoho na druhého-z blondýnky v červených lodičkách na frajera v kožené bundě. Bez dechu, jakoby se mi srdce zastavilo. Nemohla jsem, a dodnes nemohu, uvěřit tomu, co jsem viděla. Až do té chvíle přede mnou stáli dva muži a jedna žena, pak ale jeden z nich navždy odešel. Jen tři lidé slyšeli onen poslední výkřik-plný strachu, zoufalství... Já byla jedna z nich.
Podívali se na mě a konečně mi došlo, že následovat nebudou zdvořilostní fráze typu ,,Těší mě´´ a ,,Ráda Vás poznávám´´. V těch několika málo vteřinách mi došlo, že nezbývá nic jiného, než utíkat. Běžela jsem. Muž mi byl v patách, blondýnka křičela, ale nerozuměla jsem jí. Neběžela (měla ty červené lodičky). Pořád jsem utíkala. Běžela jsem a běžela...Měla jsem pocit, že běžím celou věčnost. Ohlédla jsem se. Nic. Nikdo. Vzdal to.
Tehdy jsem nejspíš poprvé děkovala Bohu. Za co? Asi to bude znít dost zvláštně, ale já tehdy děkovala za to, že jsem se ráno rozhodla pro pohodlné tenisky a ne pro červené lodičky.
Možná se zdá, že jsem utekla, ale skutečnost je jiná. Před smrtí se utéct nedá. Ani před tou svojí, ani před Pavlovou. Asi jsem se zapomněla zmínit, že ten muž, který teď leží na dně rokle, se jmenoval Pavel a byl to můj velmi dobrý přítel.
Na některé dny se nedá jen tak zapomenout. Já, Pavlovi přátelé, známí a příbuzní, muž v kožené bundě a především Pavlova manželka nikdy nezapomeneme. Pavlovu manželku, blondýnku v červených lodičkách, jsem pak viděla už jen jednou-na pohřbu.