Jeden

Vojín Antonín měl před sebou volný večer – i převlékl se do oděvu civilního a vydal se vstříc hlubinám města.
Za prvním rohem uslyšel výkřik.
"Vojáčku!" zaskřehotal šílený hlas.
Ohlédl se a jediné, co spatřil, byla lidská ruka vznášející se ve vzduchu.

Vojín Antonín mírně znervózněl a přidal do kroku.
Za druhým rohem uslyšel výkřik.
"Vojáčku!" zaskřehotal šílený hlas.
Ohlédl se a jediné, co spatřil, byla lidská noha vznášející se ve vzuchu.

Vojín Antonín více znervózněl, seschlému stromu vedle silnice si nahlas postěžoval na nepříznivé klima a přidal do kroku.
Za třetím rohem uslyšel výkřik.
"Vojáčku!" zaskřehotal šílený hlas.
Ohlédl se a jediné, co spatřil, byla lidská hlava vznášející se ve vzduchu.

Vojín Antonín dosti znervózněl, pouliční lampě pravil, že co je moc, to je moc, a vydal se za vznášející se lidskou hlavou, neboť se ona vzášející se lidská hlava naprosto přesně shodovala s tou hlavou, která na něj každý den zírala ze zrcadla.

"Hlavo!" obořil se popuzeně na vznášející se lidskou hlavu.
Ozval se skřehotavý smích a tváří v tvář vojínu Antonínovi se zformoval na chlup stejný vojín Antonín.
"Kdo jste, člověku?" obořil se ještě popuzeněji vojín Antonín.
"Jsem vojín Antonín," zaskřehotal nově zformovaný vojín Antonín, "a přišel jsem Ti oznámit, že jsi degradován, vojíne Antoníne."
"Těší mě, vojíne Antoníne, nicméně bych rád slyšel, z jakého důvodu a na jaký post jsem byl degradován," opáčil nervózní a popuzený vojín Antonín.
Nově zformovaný vojín Antonín se začal skřehotavě smát a vykřikl: "Na krvavý flek, vojíne!" a rozepl si vestu a rozepl si košili a rozepl si hrudník a odpálil bombu ukrytou v srdci.

Z vojína Antonína zbyl krvavý flek, ruka, noha, hlava a svědomí.