Deska kruté smrti !

Deska kruté smrti!

Dávka ze samopalu protnula temnotu a ticho džungle. Carlos vykřikl a zhroutil se na zem. Vrháme se hlava nehlava do houštin podél stezky. Střelba z automatických zbraní je nám stále v patách, ale pomalu se vzdaluje.
Utíkáme pořád dál.
Nikdo netuší kam.
Je mi strašně zle.Ty týdny v džungli. Špatné jídlo, závadná voda a skoro žádný spánek si vybírají svojí daň..
Já ale musím vydržet a být silný.
Velitel gerilového oddílu musí jít musí jít svým mužům příkladem.
No mužům ,to zní dost přehnaně. Těch sedm lidských trosek včetně mě, co zbylo z třicetičlenné brigády nemá skoro žádnou bojovou hodnotu, ale přesto musíme vytrvat. Svítání nás zastihlo na útěku.
Vládní vojáky nebylo ani vidět a ani slyšet, vypadalo že se nám útěk podaří.
Pedro, který šel jako první sešel ze stezky a vedl nás do úzkého údolí, které ohraničovaly skály porostlé neuvěřitelně hustou vegetací.
Najednou mne něco zarazilo.
Bylo to absolutně nepřirozené ticho.
Jakmile nás z obou stran sevřeli skalní masivy, utichl veškerý ruch tropického pralesa.
Zde nezakřičel pták, nezavřeštěla opice a ani závan větru nenarušil mrtvolný klid.
Má ruka vylétla na horu.
Smluvené gesto varovalo mé druhy, ale bylo pozdě.
Hrobové ticho nemilosrdně přerušila dávka ze samopalu.
Pedro byl asi hned mrtvý a já se , se svými druhy vrhl v dešti kulek ke skalní stěně po mé levé ruce.
Bylo jasné, že nemáme šanci.
Skála byla strmá a i kdyby se po ní dalo vylézt budeme zastřeleni než těch třicet , čtyřicet metrů zdoláme.
Najednou v zelené spleti vidím vstup do jeskyně.
Vrhnu se k němu a po několika dlouhých vteřinách jsme všichni v bezpečí.
Až sprška kulek do kamenných stěn mne donutila k vydání rozkazu: ,,Carlo a Paco hlídají vchod , ostatní za mnou.“
I ve slabém svitu ruční baterky bylo vidět , že jeskyně není dílem přírody, ale člověka.
Chodba asi metr a půl vysoká a necelý metr široká ,která po šesti metrech končila v jakési temné komoře.
Žádná cesta dál nebyla.
Bylo mi to nepříjemné,ale je třeba soudruhům říci pravdu: ,,Jsme v pasti!“
Nechal jsem bratry Gonzálesovi i Juana v jeskyni a vrátil se zpět ke vchodu.
Tam zatím bylo vše v pořádku.
Carlo s Pacem hravě odráželi vládní vojáky. Dva z nich už leželi u vstupu do našeho úkrytu. Zde se udržíme třeba měsíc,ale jen za podmínky že nám nedojde munice.
Venku zatím bylo hrobové ticho, asi se radí co s námi mají udělat.
Z ničeho nic mne přemohl náhlý atak strašné únavy.
Kolena se mi podlomila a já se pomalu posadil k chladivé skalní stěně.
Najednou se ve vzpomínkách vracím zpět.

Je tu dům mého otce a mé matky v hlavním městě.
On byl vysoce postaveným státním úředníkem a ona ženou v domácnosti.
Dětství v hojnosti vůbec nenaznačovalo ,že se jednou stanu velitelem gerilového oddílu.
Pak vidím sám sebe na vysoké škole.
Hoří tam střet generací.
Rodiče proti studentům.
Nejdříve hodiny trvající hádky.
Otec razící heslo: ,,Stát, práce , bůh.“
A já usínám s motem: ,,Volnost, rovnost, bratrství.“
Kdo nakonec asi zvítězí?
Vyhrát nemohl nikdo.
Poražení nakonec budeme všichni!
Hádky přerostli v boje.
Místo plamene poznání vzplanul plamen zkázy.
Prezident země poslal vojáky a ti krvavě potlačili rebelii skoro dětí.
Vidím se jak prchám do džungle. Plný nenávisti a zloby, ale i vznešených ideálů. .
Jak je to strašně dávno. Ty roky co přišli potom jsou kronikou zkázy a promarněných nadějí. Vládní vojáci vypálili vesnici jejíž obyvatelé nám pomáhali a mi pak zastřelili jako odvetu starostu města i s celou jeho rodinou.
Tak to šlo pořád dokola.
Útoky, protiútoky, genocida a vraždění.
Teď, ale stojíme před posledním bojem , je nás jen šest.
Ti venku můžou počkat a až vystřílíme poslední náboje , pak nás v klidu pobijou.
Je jasné ,že se s námi mazlit nebudou.
V této zemi už bylo prolito moc krve a pro milosrdenství tu prostě není místo.
Mé neradostné myšlenky přetrhl Juan slovy: ,,Veliteli, pojďte se na něco podívat!“
Odtáhl mne do středu jeskyně a já ve svitu baterky viděl bratry Gonzálesovi ,jak se plni děsu krčí v rohu skalní dutiny.
Na první pohled bylo jasné,že mají strach.
Opravdu veliký strach.
I v hustém šeru bylo vidět jak jim jektají zuby, jejich tváře pokryl studený pot a všemu pak dominovali vytřeštěné oči plné děsu.
Vůbec mi nebylo jasné co se s nimi děje. Bojovali s námi už skoro rok.
Nepatřili sice k tvrdému studentskému jádru gerilových oddílů, ale jejich odvaha nebyla o nic menší spíš naopak.
Přidali se k nám, když vládní vojáci vyvraždili jejich vesnici kdesi v džungli.
Neznali strach a ani slitování a teď se rozklepali ještě před bojem.
Popadl jsem staršího z bratrů za ramena , mírně s ním zatřásl a křikl mu přímo do tváře: ,,Co to s tebou je?“
Zdálo se mi, že ve vyděšených očích vidím plamínek procitnutí.
Po malé chvíli řekl:,,Veliteli musíme se dostat rychle ven!“
Co mu na to mám odpovědět .
Já bych taky chtěl odejít, ale venku na nás čeká smrt.
Několika slovy jsem se mu pokusil vysvětlit naší situaci, ale starší Gonzáles odmítavě vrtěl hlavou a nakonec mi skočil do řeči slovy:,, Vy nic nechápete. Nebezpečí není venku, ale tady.“
Při posledním slově zamával rukama okolo sebe, pak se trochu uklidnil a pokračoval:,, Tohle je jeskyně Tor-ar ve které naši předci uvěznili démona Torina“

Teď už bylo všechno jasné.
Jen nás tu jen šest a dva z nás se zbláznili. Venku je horda, která nás chce zabít a bratři Gonzelásové se bojí démona.
Naše šance na vyváznutí se ještě o kus snížili. Předtím byli nulové a teď se propadli do záporných čísel.
Slovo od svého bratra převzal mladší z bratrů a spustil okultisticko-historický výklad:,, Před dávnými časy přišel do džungle bílý muž s obrovskou mocí. Přinesl nové plodiny, nové nástroje a nové znalosti. Pro svou ochranu vyvolal všemocného nesmrtelného démona Torina. Jeho moc byla neomezená a síla nepřemožitelná. Po čase byl velký bílý učitel zabit v boji se sousedními kmeny. Torin zůstal sám. Nejdříve ničil nepřátele, ale po čase svůj hněv obrátil i proti vlastním lidem. Hrůza se usadila v domovech našich předků. Torin nemilosrdně zabíjel každého ve svém dosahu. Strach a zoufalství donutil starší našeho kmene povolat mocné šamany z hor smrti, které leží dál proti proudu řeky zapomnění. Ti přišli a Torinova ducha uzavřeli do kamenné desky tu pak ukryli v jeskyni Tor-ar. Za svojí službu si vzali všechny děti co zde zůstali po Toriově běsnění. Kmen se z těchto událostí vzpamatovával po mnoho let a jeskyni Tor-ar od té doby nikdo nenavštívil až teď mi.“
Hlavou mi prolétla myšlenka:,, Oni za to vlastně nemohou. Jsou plni předsudků a pověr.“ Očima jsem prolétl celou jeskyni a skutečně přímo u zadní stěny byla na dvou kamenných blocích položena ani patnáct centimetrů silná kamenná deska. Na šířku mohla mít tak dva metry a na délku asi a půl metru.
Tak tenhle kus kamene vyděsil oba statečné bojovníky skoro až k smrti.
Kdyby to nebylo tak vážné tak by se tomu člověk i zasmál.
Duch v kameni !
Najednou se ozvala od vstupu od podzemí střelba a bolestivý výkřik. Musel to být Carlo. Křikl jsem:,,Všichni ke vchodu!“
Jako první vyrazili Gonzálesovi pak Juan a já šel jako poslední.
Na kamenité zemi se svíjel náš zraněný druh.
Byl střelen do břicha a silně krvácel.
Bylo na první pohled jasné, že nemá šanci. Další mrtví, ale teď není čas na emoce.
Musím velet až do konce.
Zařval jsem:,,Paco a Gonzálesové brání vstup a já se s Juanem postarám o raněného!“
Mezi svištícími kulkami se nám povedlo Carla odtáhnout do jeskyně.
Kam ho , ale dáme?
Jedinou možností byla ta duchen zamořená Torinova deska.
Spojenými silami jsme ho uložili.
To bylo, ale to jediné co se dalo dělat.
Krev z rány v břiše pomalu stékala k chladivému kameni.
Ze vstupní chodby se k nám plazil starší z Gonzálesů.
Uviděl Carla na desce a zvířecím hlasem plným děsu zařval:,,To ne! Sundejte ho dolů!“ Nevím proč, ale chtěl jsem mu vyhovět.
Už jsem Carla drželi za ruce a za nohy když jedná jediná krůpěj krve dopadla na desku. Chladný kámen se po jediné krůpěji rudé tekutiny zcela změnil.
Začal vyřazovat rudý svit, který naplnil celou jeskyni.
Tělo umírajícího neuvěřitelně ztěžklo.
Zabírali jsme vší silou, ale nehnuli jsme s Carlem ani o milimetr.
Gonzáles přiskočil a pomohl nám, ale výsledek byl úplně stejný.
Jas se ještě znásobil a tu se tělo našeho druha začalo propadat do kamene jakoby se změnil v gelovou hmotu.

Naše zoufalé snahy osvobodit umírajícího byli marné.
Netrvalo to ani celou minutu a Carlo byl pryč.
Rudý svit zmizel a kámen byl zase kamenem.
Tma ovládla skalní dutinu jen na malý okamžik. Najednou ze středu desky vyšlehl oslepující plamen.
Mé oči nemohli odolat náhlému prudkému světlu a já je proti své vůli musel zavřít.
Jakmile se mi vrátilo vidění uviděl jsem něco úplně neuvěřitelného.
V samém středu kamene stál Carlo.
Ne to nemohl být on.
Byl to někdo Carlovi neuvěřitelně podobný jen daleko větší.
Mohl měřit asi tři metry, byl úplně nahý a na břiše nebyla ani stopa po střelném zranění. Gonzáles vykřikl:,,Proboha, to je Torin!“
Obr se na nás podíval zvláštním pohledem seskočil z desky a zamířil k východu z podzemí. Rychle se protáhl úzkou vstupní chodbou kolem Paca a mladšího Gonzalese.
K naším uším dolehli jen šokované výkřiky našich druhů.
Jako na povel ustala střelba a všude zavládlo děsivé ticho.
To ukončila nová intenzivní palba z automatických zbraní a panické výkřiky mezi našimi nepřáteli.
Rychle jsme se vyplížili z jeskyně ke vchodu.
Tam už byli Paco a mladší z Gonzálesů, kteří se prakticky nekryly a užasle sledovali co se děje venku.
Carlo nebo Torin nebo , kdo to vlastně byl stál venku a v obrovských rukou držel jednoho z vládních vojáků.
Lépe řečeno to co zněj ještě zbývalo.
Obrovskou silou mu odtrhnul hlavu a jednu ruku.
Vše bylo zalito krví.
Nejstrašnější pohled byl do tváře stvoření, které povstalo z našeho druha. Byl celý od krve jak zuby rval kusy vnitřností své oběti.
Šokovaní vojáci stříleli jak o závod, ale kulky mu zcela evidentně namohli ublížit.
Po malé chvíli odhodil zbytky rozedraného těla a neuvěřitelně rychle přiskočil k dalšímu muži.
Ubožák stihl jen šíleně vykřiknout a jeho hlava ležela u prahu u nohou nadpozemského zplozence pekel. Zuby Torina pronikli do břicha a hrůza se opakovala.
Paco zděšeně zařval:,,Podívejte se on zesiluje a roste!“
Měl asi pravdu.
Pokud si pamatuji Carlo nebyl žádný svalovec a to co vyšlo z desky bylo sice vysoké, ale spíš hubené až vyzáblé.
Zato teď když pohltil druhého vojáka stál na palouku před jeskyní obr s vypracovanými svaly. Na velké úvahy nebyl čas. Ten venku přiskočil k dalšímu z vojáků a hostina pokračovala.
To už ale vládní oddíl na nic nečekal a zahájil totálně neorganizovaný ústup.
Starší z Gonzálesů vyšel před jeskyni a řekl:,, Utíkat můžou , ale je to marné. Daleko se nedostanou.“
Chvilku bylo ticho ale pak se bolestný řev v džungli ozýval v pravidelných intervalech.
Tu a tam ho proložila dávka ze samopalu, ale asi po půl hodině bylo po všem.
Všude kolem byl jen mrtvolný klid.

Ani pták nezakřičel ani opice nezavřeštěla.
Nakonec starší z bratrů řekl:,,Pojďme zpátky do jeskyně.“
Juan mu odporoval:,,To je hloupost. Lepší bude zmizet“
Ale indián mu odsekl:,, Šanci máme jen v jeskyni.Venku nás pochytá za pár minut.“
,,Ale vždyť je s námi!“ Zakřičel Paco a mladší Gonzáles ukončil diskuzi slovy:,, On je jen sám se sebou. Nejdřív pobije nepřátelé, ale pak svou touhu po lidském mase ukojí na každém kdo je v jeho dosahu.“
Hlavou mi prolétla myšlenka, že je zbytečné zalézat do jeskyně, ale raději jsem mlčel.
Pak se vše uklidnilo.
Já zůstal s Pacem na stráži u vchodu a ostatní cosi hledali v jeskyni.
Můj druh něco zmateně vykládal, ale najednou uprostřed slova zmlkl a vytřeštil oči do džungle.
Stačil mi jeden pohled a zíral jsem taky.
Přímo k naší skrýši šel on.
Torin vtělený do Carla.
Mohl měřit tak čtyři metry a celé jeho tělo bylo obaleno nelidskými svaly.
Ruce od krve byli veliké jako lopaty. Všude kam naše oči dohlédli byla na něm krev a zbytky lidského masa. Nejhorší ze všeho byl ale pohled, kterým se nás prohlížel. To nebyli oči člověka, ale ani geparda, který jde po své kořisti. To byl pohled čistého zla bažícího po další krutosti a zlu.
Udělalo se mi strašně zle od žaludku a Paco začal zvracet.
Nakonec se nám podařilo začít střílet. Kulky ale od toho tvora odpadávali jako by byli z vosku. Najednou mne kdosi popadl za nohy a vtáhl do jeskyně.
O zlomek času později Torin popadl Paca a vytáhl ho z chodby.
Jen krátký intenzivní výkřik ukončil život našeho druha.
Starší z Gonzálesů, který mi právě zachránil život, tím že mne odtáhl od vchodu řekl:,, Je moc velký.Teď se k nám nedostane, ale až ho začne síla opouštět projde vchodem a pak je s námi Ámen.“
,,Ale proč nejde dál do džungle? Proč si nenajde jiné oběti?“
Tyto otázky doslova zařval Juan.
Mladší z bratrů klidně odpověděl: ,,Tady na desce je napsáno, že šamané z hor smrti vložili do desky pojistku. Měli strach, že Torin bude náhodně uvolněn a pak by mohl zničit celý svět. Proto část jeho temného ducha zůstává v desce i po uvolnění těla. Nemůže z tohoto místa odejít příliš daleko, byl by to jeho konec. Když už v okolí desky nebude žádný člověk vrátí se do kamene a bude čekat další staletí.“
Tak teď už jsme praktický mrtví.
Juan se podíval ven a šíleně zařval: ,,On se zmenšuje!“
Pak se postavil doprostřed jeskyně a pokračoval: ,,Já tu desku rozbiji. Uvolním toho ducha a on třeba odtáhne.“
Starší z bratrů ho okřikl: ,,Ty blázne! Nás tím stejně nezachráníš a jen zničíš všechny okolo. Copak nevidíš, že Torina nic na nikdo nezastaví. On je silný jako zlo v každém člověku. Jakmile vyjde z džungle, zničí celý svět.“
Juan hlasem plným strachu odsekl: ,,Co je mi do Světa. Mě Svět nezajímá!“
Vytrhl z kapsy ruční granát,ale dál se nedostal, mladší z Gonzálů ho zastřelil.
Zůstali jsme sami .

Já a bratři z džungle.
Zoufale píši poslední řádky. Chci všechny lidi varovat. Pozor na Torina je všude kolem nás. Nad námi ,ale nezvítězí.
Už za chvíli projde chodbou až se tak stane , použijeme Juanův granát a tím ukončíme naše životy. Už je tady…..

P.S. Agenti CIA objevili zmasakrovaný vládní oddíl v džungli 190 kilometrů od města Peraceta. V jeskyni byli nalezeny poznámky velitele povstalců a zvláštní kamenný artefakt. Vše bylo předáno oddílu pro speciální vědecké úkoly v zóně 32 v okrese Berg ve státě Colorado.