Podivný koncert

Celý les se topil ve tmě. Měsíc byl v novu a mlha bránila i tomu slabounkému svitu hvězd proniknout k lidskému zraku. Proti obloze se rýsovala jen sotva rozeznatelné okraje hradby vrcholků smrků a volného prostoru nad pěšinou. Tma byla tak neproniknutelná, že člověk spíše hádal, že je na cestě, než že by si tím mohl být jistý. Bylo tak kolem jedné hodiny po půlnoci.
Matyáš takřka poslepu postupoval stále v před. Neměl moc na výběr. Zbytku skupiny se ztratil už dávno a čekat až do rána v téhle zimě mu nepřišlo jako nejlepší nápad. Cítil jak mu mrznou konečky prstů rukou a tak je zatáhl ještě více do rukávů. Povzdychl si a klopýtal dál kupředu, i když netušil, jestli správným směrem. Jistota ho v té tmě už dávno opustila. Za mráz, který počal prostupovat všechno kolem včetně jeho samotného, byl skoro rád. Zima mu nedovolovala vést zbytečné úvahy a spolehlivě zapudila i počátky hryzavého pocitu strachu. Ušklíbl se, jenom sám pro sebe, neměl se proč bát... Tedy doufal, že se ušklíbl jenom sám pro sebe. Přeci jen zrychlil tempo, kterým se prodíral v před. Ani zima už tolik nepomáhala.

Uvnitř srubu se rozžal mdlý svit petrolejové lampy. Holohlavý stařík s prošedivělým nepravidelným strništěm se s námahou narovnal na posteli. Slabě hekl, když pracně přehodil nohy přes její okraj. Kosti zapraštěly jak zase jednou, jako už mnoho let předtím, musely nést váhu jeho těla. Stařík se nenarovnal. To už dávno nedokázal. Ale také se stihl spokojit s mírným předklonem, který mu jeho páteř s vypětím sil dovolovala. Vzal petrolejku do vrásčité ruky a přenesl ji ke stolu doprostřed srubu. Celé jeho tělo vytvářelo dojem křehkosti, nejistoty a letitosti, kromě jeho rukou. Ty se pohybovaly až s podivuhodnou obratností a ani na okamžik se nezachvěly. K celkovému dojmu ještě přispíval nahodilý tik horního rtu. Stařík vytáhl z nevzhledně vypadající skříně láhev zaprášeného vína. Etiketa byla sedřená a nedala se přečíst. Postavil ji na stůl. Pak došel k polici umístěné poblíž této skříně a vzal z ní jednu vysokou sklenici a džbán. Přehodil přes sebe zatuchlý kabát, jehož původní barva už nešla určit, a vybelhal se dveřmi srubu ven. Z okna byl vidět mátožný pohyb, který mu tak neochotně umožňovaly jeho nohy. Stařík viděl jen díky světlu, které mu petrolejka poskytovala skrz špinavé okenní tabule. Skoro až na samotné hranici tohoto mlhou pohlcovaného svitu byl potok. Stařík se pomalu pokrčil v kolenou a shýbl. Džbán naplnil vodou z potoka, ale sklenici v potoce jen omyl. Zase se vrátil dovnitř. Přivítalo ho teplo a důvěrně známý pach, který vydává jen tělo člověka.
Stařík postavil džbán na stůl a se sklenicí přešel místnost. Na dřevěnou podlahu z ní odkapávala voda. Nakonec uchopil zašedlou utěrku pochybné čistoty a beze spěchu se jal sklenici čistit. Tvářil se velmi spokojeně. Něco mu říkalo, že tohle bude dobrá noc. Mlha mu dělala radost. Nov bez světla hvězd překonal jeho očekávání.
Vytrhl se ze zamyšlení a přešel se sklenicí ke stolu. Opatrně ji položil vedle lahve vína. Sám se ale hltavě napil ze džbánu. Opět ho postavil na stůl. Dvakrát tleskl rukama.
Ze zbylých dvou lůžek v místnosti se ozvalo popuzené zamručení. Vždycky neradi stávají. Ale kdyby je nevzbudil... Udělali by to samé, co by udělal on. A dnes byla řada na něm.
Nakonec se další dva staříci přesunuli až ke stolu. Oba rozespalí. Jeden, nejmenší a nejpodsaditější upil ze džbánu. Druhý, z podivné trojice nejvyšší, džbán znechuceně odsunul. Nikdo nic nejedl. Nebyl na to správný čas.
Po chvíli se staříci vrátili ke svým lůžkům. Nikdo z nich si však nešel lehnout. Každý vytáhl pod svojí postelí ukrytý hudební nástroj. Basa, viola a housle. S nástroji se pak vrátili ke stolu. Každý se usadil na jednu židli a tak zbyla už jen jedna volná. U té bylo připraveno víno a sklenice, kterých se od té doby, co je první stařík postavil na stůl, nikdo nedotkl. Smyčce se rozběhly po strunách, nástroje byly naladěné. Podivné, vábivé tóny zaplnili srub.

Matyáš už byl pěkně zmrzlý, inkoustová tma zatím nepovolila a setrvávala v lese stejně vzdorovitě, jako mlha. Ač si to nechtěl přiznat, byl už vystrašený. Nevěděl, kam se dostal, les neustupoval, ba naopak, zdálo se mu, že je ještě hustší, než před hodinou. Několikrát měl dojem, že vedle sebe zaslechl nějaké zvuky. Přisuzoval je nějakým vyplašeným zvířatům. Ale protože nic neviděl, bylo to všechno tak děsivé!
Klopýtal dál. Dokola a dokola mu větve zatrhávaly za oblečení. Několik škrábanců měl i na obličeji. V žaludku cítil nepříjemný pocit beznaděje. Asi po sto padesáté si znovu vyčetl, proč si nezkontroloval baterie v nyní tak bezcenné svítilně, která mu tak byla jen přítěží. Nechtěl ji ale dát z ruky, protože mu dodávala sice nepatrný, ale přesto pocit bezpečí. Tvrdý kov ho uklidňoval. Když si to opět připomenul, stiskl svítilnu v rukávu ještě silněji.
Najednou ho cosi upoutalo. Snad zvuk. Ale už tolikrát ho smysly oklamaly. Ne, byl to skutečný zvuk, dokonce snad hudba. Hudba znamenala přítomnost civilizace. Cítil, jak se mu zvedla nálada. Ještě chvíli poslouchal, aby určil směr, kterým se za ní má vydat. Spěšně vyrazil, aby náhodou zvuk neustal.

Ke srubu dorazil poměrně mladý člověk. Byl v obličeji poškrábaný a vypadal celkově trochu zchváceně, ale především ustrašeně. Nejistě se zastavil před srubem. Nevěděl, co si o něm má myslet. Vyvolával v něm podivné pocity. Nakonec ale zvítězila touha po světle a po teple. Překročil potok a odvážil se přijít až do světla vrženého od okna. Zíral oknem dovnitř. Tam seděli tři staříci na židlích a s nebývalou vervou a zručností hrály na svoje nástroje tak strašně zvláštní tóny. Až teď si uvědomil, že víc než myšlenka na bezpečí ho sem táhly ty tóny. Tak strašně podivné, tajemné, ale lákavé... Vzpomněl si na sirény, ale myšlenku zaplašil, protože ji považoval za vyloženě nesmyslnou. Jeden ze staříků zvedl hlavu a pohlédl na něho. Nepřestával hrát. Mladík se nehýbal a pozoroval starce. Ten se usmál a hlavou mu pokynul ať vstoupí.
Noční návštěvník za sebou neslyšně zavřel dveře, aby snad neporušil kouzlo onoho monumentálně jedinečného okamžiku. Nejistě přešlápl, ale nakonec usoudil, že by se mohl posadit na jedinou volnou židli, která byla v místnosti vidět. Staříci se tvářili... naprosto neproniknutelně, ale především nejevili jakoukoliv známku překvapení. Jakoby ho už dávno očekávali a jenom jemu to trvalo tak dlouho. Chvíli nehnutě seděl na židli a poslouchal ty magické tóny. Nástroje se jakoby předháněly, který bude v daném momentu ten dokonalejší, a vždy, když započal vynikat, zmírnil, aby dovolil i ostatním předvést svou jedinečnost. A tak se střídaly a cizince naprosto omračovaly svojí jedinečnou hrou.
Ten samý stařík, který ho pozval dovnitř mu nyní pokynul, aby si nalil víno. Cizinec byl zjevně prokřehlý a tak bez zbytečných rozpaků nabídku uvítal. Víno bylo ještě neotevřené. Uchopil jedinou sklenici, která na stole stála a z poloviny ji naplnil. Stařík se zatvářil nespokojeně, když chtěl cizinec odložit láhev zpět na stůl. A tak se nejistě láhev přesunula nad sklenici a naplnila ji takřka po okraj. Jedinými zvuky ve srubu bylo zazurčení nalévaného vína a koncert tří nástrojů v rukou podivných a tajemných staříků.
Cizinec začal pít. Víno bylo červené, sladké a velmi dobré. Už přestal vnímat zatuchlý pach, kterým byl srub prosycen, a užíval si pocit rozlévajícího se tepla. Sklenice byla brzy prázdná, ale stařík ho opět vybídl, ať pije dál. Nakonec mladík vypil celou láhev. Cítil, že alkohol mu rozostřil smysly a hudba získala ještě podivnější nádech.
Smyčce začaly zrychlovat, zvuk strun byl hlubší a hlasitější. Svit petrolejové lampy se skotačivě odrážel na stěně prázdné sklenice. Celý srub se roztočil a nakonec cizince udeřila do tváře prkna podlahy. Cizinec pozbyl vědomí.
Staříci jako na povel přestaly hrát. Jeden z nich došel zavřít okenice. Druhý a třetí vytáhli nože a sehnuli se k tělu bezvládného mladíka. Už byl ten správný čas. Na jídlo. A oni už byli hladoví.