Upírka

Pomalu otevřela dveře do stáje. Ani nezaskřípaly. To bylo dobře, velmi dobře. Ve stáji byla hluboká tma, ale na co si brát s sebou nějaké světlo, když stejně cítí kořist na několik metrů?
Spalo tu asi šest čeledínů, ale jen jeden byl vzhůru a seděl blízko dveří. Ostatní byli více jak deset metrů daleko, nataženi na slámě, a chrápali na celé kolo.
Pomalu se plížila za záda onoho nespavce. To že se nedržel skupiny, ho dnes v noci mělo stát život.
Byla už úplně těsně u něj. Seděl tam bez pohnutí, rukama si objímal kolena, hlavu opřenou o sloup.
Její ruka najednou vystřelila a zacpala mu ústa. Druhou rukou si ho pootočila k sobě. Zmítal se a pokoušel se vydat nějaký zvuk. Rychle se proto zakousla..
Krční tepna, nejlepší místo. Cítila, jak se napjal, když mu došlo, že ho napadl upír. Byl to jeho konec, absolutní, nevyhnutelný. Cítila, jak jí mezi zuby a kolem jazyka proudí jeho krev, cítila tu železitou příchuť.
Za chvíli vzdal svůj boj a jeho odpor ochabl, až ustal úplně. Zemřel. Odtrhla se, pustila ho a otřela si hřbetem ruky ústa.
Ještě trochu krvácel, ale nechala ho být. Nechala ho tam ležet a odešla.

Ještě před úsvitem se na statku strhl hrozný poprask. Čeledíni vybíhali ze stáje, kde se v noci uložili, a křičeli na celé kolo: „Upír!!! Upír!! Řádí tu upír!!“
Majitel statku, pan Tamai i jeho dcera, sedmnáctiletá Tamara, vyběhli ven. Běželi se podívat do stodoly. Pan Tamai skoro okamžitě poslal dceru pryč.
„Není to hezký pohled, jdi odsud, prosím,“ řekl jí. Poslušně sklonila hlavu a vrátila se do domu.

Uběhly dva dny a o půlnoci se opět bezhlučně otevřely vrata od stodoly. Upírka vklouzla dovnitř. Dnes tu bylo asi víc lidí, ale spali vzadu na slámě a nepředstavovali pro ni žádné nebezpečí.
Opět tu někdo seděl, blízko vchodu. Upírka se pro sebe pousmála. Jak snadná kořist... a ji z toho nikdy nikdo podezírat nebude..
Připlížila se až k němu a bleskově mu rukou zacpala ústa. Ale on najednou vymrštil ruku do vzduchu, strhl kryt z lampy, která stála na zemi před ním, a objevilo se světlo. Upírka byla zaskočená, zaváhala, a vtom se ze slámy zvedli všichni čeledíni, co jich na velkém statku bylo, a s ostrými světly v rukou vyrazili k ní. Správně předpokládali, že takovéto světlo upírku, nyní zvyklou na tmu, dočasně oslepí. Upírka pustila svou oběť a rukama si zakryla obličej. Čeledíni se na ni vrhli s vidlemi. Zkusila se bránit, dlouhými nehty jich několik zle poškrábala a jednoému se zuby málem dostala na krk, ale rychle ji přemohli. Svázali ji provazy a jeden z nich jí posvítil do obličeje.
„Slečna Tamara!“ neslo se zděšeně stájí. Nikdo nečekal, že by dcera jejich pána byla tou upírkou. Bylo to však nesporné. Ještě jí šly vidět prodloužené špičáky, ještě měla hrozivé nehty.

„Zjevně to vypadá, že to, že se upíři bopjí denního světla, je mýtus,“ poznamenal kněz, kterého na statek pozvali. Slečna Tamara byla popravena vražením kůlu do srdce a její tělo pak bylo spáleno.
„Nevycházela na přímé slunce, to prakticky nikdy. Schovávala se za takové ty hloupoučké výmluy, že by to uškodilo její pleti,“ povzdychl si pan Tamai. „Měl jsem si všimnout..“
„Nedělejte si výčitky,“ pravil kněz. „Nebyla to vaše vina.“
„Jen mě děsí... Jak dlouho mohla být upírkou? Od narození určitě ne.“
„To asi ne. Možná rok, možná pět let..“
„Vždyť to bývalo takové milé děvče... Víte, co mě děsí ale nejvíc?“
„Ne, co?“ zvedl kněz obočí.
„Chodila přece do kostela. Nebála se svěcené vody. Uvědomujete si, kolik upírů může mezi námi žít?“
„To ví jen Pán,“ pokrčil rameny kněz. "My na to musíme přijít sami."