Dcera voják 1. díl

Ozvalo se množství výstřelů, nesoucích se za sebou v těsném závěsu. Marcus se překulil do obrovské , blátivé kaluže a znovu nabyl svou zbraň. Dnešek se od ostatních dnů moc nelišil, malá skupinka vyslána nepřátelským vojskem dorazila na jejich území , byla tedy vyslána malá skupinka, aby se navzájem s nepřátelskou povraždila, kdo přežije nebo kdo zemře, bylo už jenom na nich.
Marcus byl ve vyslanecké skupince už po 16., zatím se vždycky vrátil živý a dokonce i se všema končetinami. Tentokrát tomu nemělo bát jinak, byl dobrý voják, dalo by se říct, že jeden z nejlepších, pouze neuměl mlčet a to bránilo v jeho kariérním postupu, rozčiloval mnoho a mnoho výše postavených osob svou drzostí a neomalenými způsoby a ti ho za to potom posílaly na takovéto akce...
Mezi svištící kulky se toulaly Marcusovy myšlenky domů, přemýšlel o tom, co právě dělá jeho žena, jestli vaří svůj nepřekonatelný borůvkový koláč, nebo co dělá jeho malá dcerka, no popravdě tak malá už nebyla, bylo jí 17, téměř 18. Jak ten čas letí...
Ozval se výkřik a plesknutí těla, které spadlo do bláta.
,, Už jenom dva " Zakřičel Marc na svoje spolu-střelce a vykoukl zpoza kopky hlíny, aby vystřílel pár nábojů do ne moc obratného ani chytrého protivníka. Opět zazněl výkřik a plesknutí těla. Marc se nadechoval aby zakřičel něco ve smyslu už poslední, du na pivo, ale předběhl ho jeho kolega, který jako by četl jeho myšlenky.
,, Jo my víme, už jenom jeden a klidně si skoč na pivo "
Marcus potlačil smích a vstal, protivník nebyl tak bystrý, aby si všiml jeho ledabylého odchodu k táboru a nebyl ani tak bystrý, aby si všiml pár kulek, letících k jeho břichu.

Za 15 minut Marc dorazil do tábora, pušku uložil do společenské místnosti a vydal se ke svému stanu. Hned jak dorazil a sundal ze sebe zablácené oblečení, sedl si ke stolku, vyhrabal tužku a papír a jal se psát snad stý dopis domů, rozhodl se napsat jeho dceři, manželce psal neustále, ale pro jeho dceru bude dopis od něho určitě něčim neobvyklým a bude za něj ráda, alespoň v to doufal… :

Milá Mariko,
Je možné, že se divíš, proč píšu tobě a ne mamince, to ti asi vysvětlit nemohu, ale úvodem bych tě chtěl poprosit, abys ode mne maminku moc a moc pozdravovala a vyřídila že jsem zcela v pořádku .

Za pár měsíců ti bude osmnáct a já pomalu ani nevím, co tě baví, čím chceš být, jestli by jsi chtěla dál studovat, nebo jestli chceš jít rovnou do práce. Rád bych se s tebou někdy setkal a popovídal si o všem možném, o tom co si píšeme v dopisech s maminkou, občas s tebou, i o tom, co nikdo z nás na papíře nezmínil…
Možná by jsi chtěla vědět, jak to tady chodí. Na vojně, je převaha chlapů, hrozné jídlo a nesnesitelní vedoucí. Každé ráno, okolo 6. hodiny se táborem rozezní provokativní hlas Majora Kuntkého, který nás vyhání z železných postelí, zpoza hadrových přikrývek k otravné rozcvičce. K snídaně míváme obvykle nějaké ty housky s jejichž pečením si náš kuchař dáva extra záležet, k tomu nám obvykle usmaží vajíčka a ohřeje párky, je to každý den stejné. V průběhu dne, čekáme na rozkazy, účastníme se různých přednášek a cvičení a když si nějaký Major umane, poslat nás na průzkum, nebo na ,,Protku“ jak říkáme odrážce útoku protivníků. Obvykle vyhrajeme a po návratu si dáme po domácku vařené pivo a karty o zápalky.
Ani nevíš, jak se těším, až mne z této každodenní rutiny pustí zpátky k Vám, těším se, až tě budu vozit do práce a až ti budu připravovat svatbu ? . No na to bych téměř zapomněl, v životě mladé dívenky jako ty musí být nějaký muž, napiš mi o něm v dalším dopise prosím, moc rád bych věděl, kdo je tak skvělý, že si dokázal získat tvé srdce, maminka už mi sice něco málo pověděla v předešlých dopisech, ale ty toho zajisté umíš vylíčit víc ?
Ani nevím, co dál bych psal, je hlavní co dál by jsi chtěla vědět.
Pro dnešek s dopisem končím
S láskou
Táta