6°VZ - 3.stupeň

6°VZ

3.stupeň – Nedělní ráno

…ležím tady mezi těmito prázdnými zdmi, přísahal bych, že moje kůže je vevnitř venku. Prostě další nedělní ráno. Počáteční páska se začala navíjet. Všude je tu tma. Kde je to světlo? Mělo tu už přece být. Pravda, ve vzduchu lze ještě cítit vůni čistého adrenalinu, který hoří jenom v noci. Ale ta krabička vedle mě. Mluví ke mně. "Lásko, nelež tu a vstaň! Noc pominula, ráno přišlo." Nechce se mi. Jsem ještě moc ospalý, ale už nedokážu spát. Je tu obrovský hluk. Dívám se okolo po příčině toho hluku. Ale není tu nic. Jen holé zdi popsané mými texty a symboly – Odpusťte mi, zhřešil jsem. Nade mnou na stropě visí oběšený Jidáš, litující zrady svého Spasitele. Pláče. Černé slzy. Vedle mě na posteli leží ďábel. Usmívá se na mě s andělskou tváří. "I ďábel se tak může usmívat." Nejspíš má radost. Možná už nikdy nepřijdou Velikonoce. Proč by měly? Kdo by je slavil? Všichni věřící jsou už dávno mrtví jako jejich Mesiáš. Nezbyl nikdo. Až na mě. Dívám se na okno. Je na něm stříbrná síť a na ní pavouk. Plete ji. Velice pomalu. Každé vlákno plete alespoň hodinu. Vzduchem se rozlehl výkřik, ale tak nějak tichý. "Cítíš se, jako kdybys byl chycen v pavučině? Odstraněn ze světa? Obtočen svou vlastní lží?" Možná ano, možné ne. Už to nemůžu vydržet. Musím vstát. Vyskočil jsem tak neohrabaně z postele, že jsem cestou srazil ďábla na zem. Jen zasyčel a zmizel. Zbyla po něm jen hromádka popelu. Popel k popelu, prach k prachu. To jsem míval ve zvyku říkat každé nedělní ráno. Býval jsem knězem. Ale to už je dávno. Tak dávno. Musím ven. Je tu taková tma. A zima. A začal jsem ve vzduchu cítit pach hniloby. Že by ten Jidáš? Hodil jsem na sebe jenom kabát. Jsem pořád oblečený. Připravený utíkat před pekelnými hordami, až přijde Soudný den. Jdu bos. Bot jsem se totiž už dávno zbavil, protože mi řekli, že to jsou jen kožená vězení. Ale kde jsou dveře? Tam, kde včera byly, byla jen zeď z dřevěných cihel. Kudy ven? Jsem příliš sláb, abych se prolomil přes zeď tohoto vězení. "Přemýšlej proboha!" Neber do úst božího jména nadarmo! "Kde může být Ráj? Kde je ta zahrada plna božského kvítí? Kde se skrývá tvůj Bůh? Tvůj Pán? Tvůj Spasitel?" Netuším. Jak mi tohle má pomoct? Nehledám Ráj. Ten už byl vypálen. Hledám cestu pryč. Je tu ještě někde nějaká jiná cesta? "Lásko, jen nezírej. Pavouk na okně ti poradí." Stojím u dřevěné zdi. Záblesk. Přechod snímku. Stojím u okna. Ptám se pavouka, ale mlčí. Dál si bez ustání klidně plete síť. Ale přece. To mi nemůže udělat. Neobracej se mi zády, příteli, teď když tě nejvíc potřebuji. Ale pak se okno samo otevřelo. Obklopilo mě jasné čiré světlo. Cesta ven! Bez váhání jsem jím prolezl. Stojím uprostřed dlouhé asfaltové silnice. Nikde nikdo. Jdu směrem k výloze z jednoho obchodu se zahrádkou venku. Na jednom stolku hraje rádio modré barvy "…už nikdy nepřijdou Velikonoce. Proč by měly? Kdo by je slavil? Všichni věřící jsou už dávno mrtví jako jejich Mesiáš. Nezbyl nikdo. Až na…" Tak teď čtou moje myšlenky v rádiu. To mi ještě chybělo. Ale tušil jsem to. Řekli mi to. Jdu dál až k výloze. Náhodné novinové články. "Obloha mizí!"; "Kde je pravda? Ztratili jsme ji v tekutém písku!"; "Bůh v politicích?"; "Spása mimo dosah!" Žádné novinky. Nic, co bych už dávno nevěděl. Jako kdybych to nikomu neříkal. Jako kdybych nikoho nevaroval. Nikdo nevěřil. Jejich problém. Teď jsme odsouzeni k záhubě. Hledím dál do výlohy. Co tu dělá můj deník? Hledal jsem ho skoro všude. A proč je na něm napsáno Elbib. Co to je? Co to znamená? Je to odpověď na všechny mé otázky? Naleznu v tom své spasení? Za mnou se ozval obrovský šum. Otáčím se. Všude kolem stojí lidé. Vidím ty staré známé tváře. Jsou stejné. Úplně stejné. Jsou prázdné. Je to ostuda. Nikdo se nemodlí. Heretici. Proč se na mě tak divně dívají? "Nějak sis zašpinil kabát, ty „Mesiáši“!" Cože? Já a Mesiáš? O čem to mluvíš? Proč mám tak rudý kabát? Proč mi krvácí hlava? Bože! Můj Pane! Ne! Já jsem přece ještě neztratil víru! Proč mě zatracuješ? Já jediný v Tebe ještě věřím! Smiluj se nade mnou prosím! Všichni okolo začali současně řvát. Nerozumím tomu jazyku, kterým na mě mluví. Co ode mě chtějí? Co se ode mě očekává? Najednou řvaní postupně utichlo. Jako nějaké ozvěny. Žijících z mých nočních můr. Všichni zmizeli. Přede mnou leží jenom růžová guma. Co s ní mám dělat? "Odhal Jeho Slovo, když se to od tebe očekává." Přechod snímku. Rozhlížím se. Okolí se změnilo. Stojím uprostřed jakéhosi bojiště. Na jedné straně stojí katapulty. Na druhé – ikona Twentieth century. Katapulty po ní střílí voskovými kameny. Z jejích ran srší krev. V ruce držím tu gumu. "Ukaž, co v sobě máš. Anebo jsme se v tobě všichni mýlili? Není divu, někdo tak ubohý jako ty nemůže být Boží syn." Boží syn? Já jsem syn Boží? To by vše vysvětlovalo. Musím to ověřit. Pevně jsem sevřel gumu ve své ruce a zvedl jsem ji k nebesům. Část nebes zmizela. Vygumoval jsem ji. Zmocňoval se mě pocit štěstí. Mám moc! Pokračuji v gumování nebes. "Lalalalalalalalalalalala…" Jsem šťastný. Musím být nový Mesiáš! Jinak bych přece neměl moc gumovat nebesa. Jsem připraven učit lidi Tvému Slovu, Otče! "Dobré chování přináší Spasitele na kolena. Buď stále tak vysmíván a zmaten. To nás udržuje dosti pobavenými. Abychom zůstali." Přechod snímku…ležím tady mezi těmito prázdnými zdmi, přísahal bych, že moje kůže je vevnitř venku. Prostě další nedělní ráno. Je tu světlo. Tak moc ho je. Až mě z něj bolí oči. Vzduchem proudí zápach zvětralých sladkostí a výkalů. Krčím se v rohu tohoto ze tří čtvrtin polstrovaného, z jedné čtvrtiny skleněného vězení. Proč mě tu drží? Hledají snad odpovědi? Na poslední zkoušku? Přece se mě můžou zeptat a já bych jim odpověděl a požehnal. Snažím se najít tmu. Abych s Ním mohl promlouvat. Už mi dlouho nic neřekl. Copak na mě zapomněl? Na svého jediného věřícího? Na svého jediného syna? Na Spasitele lidských duší? To přece není možné. To by přece neudělal. "Lásko, jen nezírej. Nezapomeň, že máš ještě přece nás." Vás? Vás hlasy v mé hlavě? Vás démony v mé hlavě? Nenávidím vás! Proklínám vás! Od té doby, co vás slyším, se všechno změnilo! Proč ke mně pořád promlouváte? Proč? "Cítíš se ohrožený? Odrážíme tvé naděje a obavy. Ostatní kradou tvé myšlenky. Nejsou upoutání k tvé mysli. Nejsou v ní stísnění jako my." Proč mi to pořád opakujete? Proč někdy nemlčíte? Proč někdy nesklapnete? Proč mi pořád říkáte co dělat? Proč mě někdy nenecháte mluvit? "Tak mluv, jsme přímo tady. V tvé hlavě." Klečím tady na podlaze. Dívám se na skleněnou zeď před mnou. Jako pavouk na okně pletoucí si síť. Přeji si, abych dokázal mluvit. Je všechno nepodstatné? Je skutečnost nepodstatná? Je tohle skutečnost? Měl bych se obrátit ke své víře? Uslyší mě můj Pán Temnoty? Slyšel mě vůbec někdy? Nebyly to všechno lži, co jste mi říkali? Že mi pomáháte? Že mě chráníte? "Andělé před tebou padají do louže, ó „Spasiteli“. Měl bys nám přestat plácat tyto zbloudilosti vytvořené tvou vlastní myslí. My určujeme co mluvit, co si myslet, co dělat. Bez nás nejsi nic jiného, než další ztracená duše. Smiř se s tím." Možná jsem jen další Kasandřina věštba. Předurčena k zániku. Možná jsem nikdy neměl zachránit lidstvo. Nejsem žádný Mesiáš. Jsem pouhý člověk se slepou vírou. Záblesk. Přechod snímku. Přede mnou se objevil tácek s papíry a pilulky. Náhodné močové testy. U pilulek leží papír. Píše se v něm, že je mám spolknout, že se mi pak uleví, že hlasy zmizí. Možná je tohle moje spása, kterou jsem všude hledal. Spása vysvobozující mne od těchto hlasů v mé hlavě. Pilulky modré jako rádio, ve kterém jsem slyšel své myšlenky, které všechny klamaly. Pilulky červené jako krvácející ikona Twentieth century, od které byla ta počáteční páska, která promítala celý můj život. Pilulky růžové jako guma, kterou jsem vymazal oblohu, za kterou jsem nenašel ani Ráj, ani Boha, ani Spásu. Jen bělmo. Polykám je. Jsem připraven. Už jsem procitl. Má duše slábne. On to ví a čeká. Dohlíží na mě. Bude stát v pekelných bránách. V hodině temnoty. Chvíle, které jsem se bál, uplynula. Chvíle, kdy jsem ztratil svou víru. Slibující spásu na onom světě. Má duše je teď moje vlastní. Nebojuji dál pro tebe, Pane Temnoty. Nejsem tvůj syn. Jsem jen věřící čekající na svého Pána. "Neočekávej svého vlastního Mesiáše. Ten svět výmyslů, po kterém toužíš, je pouze v tvé mysli." …ležím tady mezi těmito prázdnými zdmi, přísahal bych, že moje kůže je vevnitř venku. Prostě další nedělní ráno…