HLAS

HLAS

Marianna kráčela za průvodem. Černé zacuchané vlasy vlající ve větru, tváře umouněné od slz. Věděla, jak vypadá, ale bylo jí to jedno. Šla za průvodem provázející její matku v rakvi z třešňového dřeva na onen svět.
Co jí zbylo ze života? Její matka byla jediný člověk, který ji měl rád, i když si ostatní šeptali, že je její dcera divná.
Marianna o sobě věděla, že je jiná než ostatní. Nikdy jí nezajímaly stejné věci jako její vrstevnice. Netoužila oblékat panenky, ale tančit v dešti. Nezajímaly jí drby, nechtěla být středem pozornosti. Žila ve vlastním světě. Její matka jí říkala, že je vyjímečná, ale Marianna by spíš jako její spolužáci volila slovo divná.
Občas slýchala hlasy. Byly uvnitř její hlavy a promlouvaly k ní. Šeptaly, dělaly jí společnost denno denně, provázely ji jejím osamělým životem. Marianna věděla, že kdyby o nich někomu řekla, zavřeli by jí do cvokárny. A o to opravdu nestála. Nepotřebovala mít na kontu ještě přezdívku cvok. A tak se s nimi naučila žít, už se jich neděsila jako dříve. Když měla náladu, zaposlouchala se do jejich melodie, jindy zase vypla a přestala je vnímat.
Dnes se je snažila ignorovat. Nechtěla dovolit, aby cizí hlasy narušily pohřeb její skvělé matky. Marianna chtěla být sama se svým smutkem. Stejně by nikdo nepochopil, jakou prázdnotu cítila.
Mariannu dali do pěstnounské péče. Její pěstouni byli snaživí. Věděli, jak Marianna trpí, omlouvali její uzavřenost a mlčenlivost. Netušili, že byla taková i normálně.
Ve škole se vyhýbala spolužákům jako vždy. Seděla sama v poslední lavici. Obličej skrytý v záplavě havraních vlasů. Nevnímala, co říká učitel. Rozhodla se vpustit hlasy zase po dlouhé době do své hlavy. Možná ji uklidní, přivedou na jiné myšlenky. Už má jen je.
V uších se jí rozšumělo. Slyšela je jako vždy, ale něco se změnilo. Jeden z těch hlasů byl tak zoufale povědomý a uklidňující. Broukal ukolébavku, kterou jí matka zpívala.
"Mami! Ty ses vrátila!", Marianna vykřikla nevnímajíc okolí. Matčin hlas nahradil všechny ostatní hlasy. Tišil její bolest. "Maminko moje. Mluv se mnou!" Marianna se svezla ze židle na zem. Do očí jí vyhrkly slzy.
"Maminko, maminko.", opakovala stále dokola, rukama si objímajíc kolena. Neviděla spolužáky, kteří na ni vyděšeně zírali, ani učitele, který se jí snažil postavit na nohy.
Od té doby Marianna ve svěrací kazajce vnímala všechny hlasy. Nejvíc však jeden. Neodpovídala mu, bála se ho přerušit, chtěla ho slyšet pořád. Občas si ve vypolstrované cele broukala s maminkou jejich ukolébavku.