Sousedka

Stěrače líně setřely vodu z čelního skla a dlouhá řada rudě zářících koncových světel vozů, uvězněných v koloně, byla opět o něco zřetelnější. Michal se za volantem dlouze protáhl a zazíval. Cesta z práce, která mu běžně trvala kolem dvaceti minut, dnes sloužila již hodinu přesčas díky nehodě kdesi daleko vpředu. Kolem něj plynuly řetězy vozů všech barev a velikostí, některé agresivně, jako by mohly svým vztekem kolonu urychlit, jiné spíše rezignovaně a ospale.
Z autorádia se začaly ozývat první tóny Mišíkovy Variace na renesanční téma a Michal se smutně zadíval z bočního okénka směrem k městu. Tam někde za tím kopcem bydlí jeho Markétka. Tedy, dnes už spíše cizí Markétka. Vzpomínal, jak jí právě tuhle písničku hrával na kytaru a ona ho poslouchala a potichu si zpívala s ním. Bylo mu s ní moc krásně, nikdy předtím nic podobného nezažil a trochu pateticky si myslel, že už ani nezažije. Rozešli se téměř před rokem. Ona nastoupila na vysokou a spolu s ní tam nastoupil i Kryštof, který byl bohužel nablízku v době, kdy byl jejich vztah v krizi. Ani se moc nedivil, že mu dala přednost, Kryštof byl o půl hlavy vyšší, sportovec, inteligentní a měl až podezřele blízko k čemusi, co by se dalo nazvat „ideálním mužem“.
Kolona se opět nepatrně pohnula a Michala z jeho vzpomínání vytrhl klakson kamionu stojícího za ním. Zvolna přestalo pršet a nesmělé jarní sluníčko políbilo okolní krajinu.
O další půlhodinu později konečně zaparkoval před omšelým panelákem, kterému říkal domov a před nímž v tu chvíli stál obří stěhovácký vůz. Michal zaklel, neboť stěhováci obsadili výtah a jal se šlapat do šestého patra po oprýskaném betonovém schodišti, které již pamatovalo i lepší časy. Na podestě před jeho bytem jej však čekala překážka v podobě obrovské skříně, která trůnila přes celou šíři chodby jako nějaký mrtvý dinosaurus a dvojice stěhováků marně uvažovala, jak onu nestvůru dostat skrzeva zcela jasně menší dveře až do bytu. Při pohledu na ty dva Michala napadlo, proč asi musí vždy parťáci vypadat jako Laurel a Hardy.
„Jak dlouho vám to bude trvat? Celkem rád bych se dostal domů,“ zakřičel zpoza skříně.
„Jo, těžko říct, šéfíku, těžko říct,“ odpověděl netečně Hardy a dále přemýšlel nad oním gordickým uzlem ve skříňové podobě. „Ale řekl bych, že nám to ještě chvilku zabere, na vašem místě bych si klidně skáknul třeba někam na pivko.“
„Tak teda díky,“ zamumlal Michal rezignovaně, otočil se a seběhl opět šest pater dolů. Rozhodl se, že po dnešním dni místo doporučovaného piva zvolí spíše malou, poklidnou procházku a vydal se směrem k nedalekému lesíku, který se dal obvykle projít během dvaceti minut pomalé chůze. Bloumal po něm asi hodinu a půl, během níž potkal snad všechny pejskaře z celého sídliště během večerního venčení jejich čtyřnohých miláčků. Poté usoudil, že i stěhovácké komické dvojice chtějí a musejí někdy jít domů a že by tedy onen skříňový problém mohl být již zdárně vyřešen a vydal se k domovu. Na hlavu a ramena mu začal dopadat jemný jarní déšť a vzduch krásně voněl hlínou.
Lehce promoklý dorazil k domu a zjistil, že stěhovácký vůz již mezitím zmizel. Doufal, že se Laurel s Hardym nerozhodli ponechat skříň na chodbě a neodjeli držíce se hesla „ráno moudřejší večera“ s tím, že hlavolam bude vyřešen až zítra. Nahlédl do schránky, zda se tam během doby, kdy byl na procházce náhodou záhadně neobjevila složenka na velký finanční obnos, ale ta byla prázdná.
S teatrálně posmutnělým výrazem došel k výtahu, kde v příšeří poslední zbývající žárovky spatřil neznámou dívku v dlouhém černém kabátě. Když se na něj podívala, pomyslel si, že má ty nejtmavější oči, jaké kdy viděl. Noc byla oproti nim zcela bílá a jasná.
„Dobrý večer,“ pozdravila jej a on si, mumlaje něco v odpověď, uvědomil, že se koutky jeho úst zvedají v podivném, přihlouplém úsměvu a červená se jako nějaká školačka. Proboha, vždyť ho jen pozdravila!
S cvaknutím dorazil výtah, Michal otevřel dveře a nechal dívku vejít jako první. Ve vzduchu zůstala jemná vůně jejího parfému a on, lehce omámen, nastoupil za ní. V o něco jasnějším světle výtahu viděl, že její téměř hypnotické oči jsou usazeny v nádherné tváři s dokonalostí antické sochy.
„Do kolikátky jedete?“ zeptala se jej a lehce se na něj pousmála. Zřejmě se tvářil jako idiot.
„Na půl cesty do nebe, do šestýho,“ odpověděl a dívka zmáčkla tlačítko s příslušnou číslicí.
„To je náhoda, já taky. To budu pravděpodobně vaše nová sousedka.“
„Tak to pravděpodobně ano,“usmál se Michal připadaje si jako ve snu. V další větě mu stejně určitě poví, že se sem nastěhovala se svým přítelem, manželem nebo minimálně s vysoce agresivním psem nějakého bojového plemene. „Tak to bych se měl asi představit, já jsem Michal.“
„A já jsem Veronika.“ Její jméno však již zaznělo do naprosté tmy, neboť se výtah zastavil někde v mezipatře.
Ozvala se kletba a poté zuřivé mačkání tlačítek, jako by tím mohla donutit výtah k obnovení pohybu.
„Které tlačítko je zvonek? To horní nebo to spodní? V té tmě to tak nějak není vidět.“
„Sice je to to vyšší, ale moc nám nepomůže. Bydlím tu tři roky a už když jsem se sem stěhoval, tak dole žádný zvonek nebyl. Asi ho ukradli a ještě nikdo nestačil koupit nový.“
„Zatraceně. Haló, slyší nás někdo?!!“ rozkřičela se a výtahovou šachtou se začaly rozléhat rázné kopance do dveří.
„To je k ničemu, i kdyby nás někdo slyšel, stejně v domě nikdo nemá na vyprošťování z výtahu nářadí. To zmizelo s minulým domovníkem.“
„Sakra, to jsem se nastěhovala do domu hrůzy nebo kam?! Proč tady nic nefunguje?!“. Další série kopanců.
„Uklidni se, křikem nám moc nepomůžeš.“
„Běž s tím klidem a nadhledem do háje, neuvědomuješ si, že jsme tady uvěznění? Pokud nemáš lepší program, než trávit večery zaseklej ve výtahu, tak já jo.“
„Tak přestaň řvát a zavolej hasiče, nebo výtaháře. Mně se vybil mobil. A hlavně na ně prosím tě nekřič, nebo nás tady nechají trčet až do rána.“
Po několika hrubých nadávkách, o jejichž existenci neměl Michal do té doby ani ponětí, vytáhla Veronika mobil a začala vytáčet číslo. Displej jí jemně ozářil hebké ruce i tvář a Michala z ničeho nic napadlo, jaké by to asi bylo milovat se s tou krásnou cizinkou přímo ve výtahu.
„Tak, kavalerie tu bude do patnácti minut i s obrovským červeným autem a partou svalovců,“ohlásila mu, když dotelefonovala „A promiň mi, jak jsem na tebe křičela, ujely mi nervy.“
„To nic, asi bych na tom byl podobně, kdybych nebyl dneska tak unavenej. V práci blázinec, domů jsem jel o dvě hodiny dýl kvůli bouračce na dálnici a pak mi Laurel a Hardy v převleku za stěhováky zablokovali dveře do bytu obrovskou skříní. Předpokládám, že tvojí,“ usmál se Michal do tmy „Takže mě už dneska zaseknutej výtah nemůže moc rozhodit.“
„Vidím, že máš dneska „den blbec“,“ takže jsme tu určitě zeseknuti tvojí vinou. Příště jdu raději po schodech, než jet s tebou výtahem,“ zasmála se „A pokud se odtud dostaneme, tak bude můj byt jistě vyhořelý, protože jsi nechal zaplou žehličku nebo tak.“
„Máš štěstí, dneska ráno jsem nežehlil, nevařil ani nedělal nic podobně požárutvorného. A při nejhorším tu máme přece za chvilku hasiče v plné polní.“
„Ano, naši princové přijedou, aby nás vysvobodili z hladomorny a vzali si nás za ženy.“
„Počkej, ale mě si asi za ženu nevezmou.“
„No, co ty víš, určitě se tam někdo, kdo by tě chtěl, najde,“ zasmála se.
„Díky, ale asi ani nemám zájem. Mám raději poněkud křehčí stvoření.“
„Abys je mohl likvidovat a připadat si u toho jako pán tvorstva.“
„Teda to o mně nemáš nejlepší mínění,“ odpověděl Michal na oko uraženě a v tu chvíli se ulicí rozneslo houkání sirény. Během dalších několika minut byli trosečníci zachráněni. Mezitím nějaký dobrák rozvěsil na výtahové dveře ve všech patrech výmluvné tabulky „Výtah mimo provoz“.
Hasiči odjeli a Michal s Veronikou vyšplhali po schodech až do svého patra.
„Tak tedy dobrou noc,“ řekl Michal a začal se probírat svazkem klíčů hledaje ten správný.
„Dobrou,“ špitla Veronika a dlouze se na něj zahleděla. Michalovi se zdálo, jako by jej zasáhl elektrický proud. Měl chuť ji vzít do náruče a políbit, ale než se stačil odhodlat, sklopila oči, otočila se a zaklaply za ní dveře. Michal se na ně ještě chvilku díval, pak odemkl vlastní byt a vešel dovnitř do svého temného, prázdného bytu.
Osprchoval se a rozhodl se, že si i přes pozdní hodinu udělá něco k večeři. Jeho obvyklá zásoba polotovarů však byla již pryč a lednice proto zela prázdnotou. Ve spíži to nebylo o moc lepší, ale nalezl tam alespoň v koutku ustrašenou patku starého chleba. Nadával si, že místo procházky nešel raději nakoupit, ale proč plakat nad rozlitým mlékem. Snědl tedy onen postarší kus pečiva a šel spát.
Zdálo se mu, že prochází podivnou prázdnou temnou krajinou, po níž se válely chuchvalce rudošedé mlhy. Kolem něj rostly hrozivé stromy bez listí a vytvářely jakousi pěšinu skrze mlhu. Něco mu říkalo, že by z ní raději neměl scházet, navíc mu chvílemi připadalo, že kolem sebe vidí desítky prazvláštních, jakoby kočičích očí a slyší podivné vrčení. Zem, která jako by byla živá mu pod chodidly bublala a občas mu nohy potřísnila podivná, teplá tekutina, ale neměl odvahu podívat se dolů, co to je. Byl téměř nahý, ale přesto mu bylo horko. Měl obrovskou žízeň. Téměř jako v pekle.
Po chvíli pochodu se stromy začaly rozestupovat a před ním se objevila obrovská stavba připomínající řecký chrám, avšak místo bělostného mramoru byla celá vybudována z čediče. Hlavice sloupů byly ozdobeny hlavami lidí s agonickým výrazem ve tváři, které působily, jako by ani nebyly vytesány, nýbrž že přímo vrostly do kamene, a sloupy samotné byly tvořeny propletenci kamenných hadů, kteří jakoby dole vyrůstali z obrovského jablka, jenž tvořilo patu sloupu. Na štítu pak byli vyobrazeni lidé, kterak jsou zabíjeni děsivými okřídlenými démony, s nimiž souložili. Podlaha byla pokryta jemnou barevnou mozaikou, která však nebyla vidět přes spoustu skvrn vzdáleně připomínajících zaschlou krev.
Michal zůstal stát paralyzován hrůzou a obdivem. Byla to snad ta nejúchvatnější stavba, co kdy viděl. K uším mu dolehl vzdálený jemný dívčí hlas podkreslený zvláštní hudbou, který jako by jej silou antické sirény lákal kamsi k sobě do útrob chrámu. Snažil se odolat, ale nohy jej odmítly poslouchat a samy vykročily dovnitř.
Interiér chrámu byl ještě vznosnější nežli jeho vstup. Na stěnách byly nádherně provedené barvité malby s erotickou morbidní tématikou. Samotný chrám se táhl snad několik set metrů. Michal jím zvolna procházel, až se konečně dostal na konec chodby. Před ním se prostor otevíral do kruhového sloupořadí, uprostřed kterého byl kamenný oltář ve tvaru lůžka a nad ním stála v celé své kráse oděna pouze do poloprůsvitného roucha Veronika a lehce mu kynula, ať jde blíže. Její vlídný úsměv ostře kontrastoval s děsivostí chrámu.
Došel až k ní a ona ho vášnivě políbila na ústa. Poté jej položila na oltář, strhla z něj to málo, co měl na sobě, jakousi bederní roušku z kůže neznámého zvířete, a započala jej hladit a líbat po celém těle. Připadalo mu, jako by jí ze zad začínala růst křídla, ale ne ta andělská, nýbrž spíše blanitá, netopýří. Podívala se na něj a on viděl, že nemá v očích bělmo, ale že jsou celé černé. Místo úsměvu na něj vycenila zvířecí tesáky a on se s leknutím probudil.
Podíval se na budík a zjistil, že je těsně před jednou hodinou ráno. Celý rozklepaný vstal a šel se do koupelny napít trochu vody. Když se vrátil do postele, již nedokázal usnout a tak jen ležel s pohledem upřeným k oknu a čekal, až se nad východním obzorem objeví první paprsky nového dne.
Ráno si uvařil silnou instantní kávu, oblékl se a vyrazil do práce. Když zamykal, připadalo mu, že z Veroničina bytu slyší tiché slastné vzdychání a cítí prazvláštní omamnou vůni, kterou však nedokázal přirovnat k ničemu, co znal.
„To bude asi nějaká pseudovonná tyčinka,“ zamumlal si a vyrazil, po zkušenosti z včerejšího večera raději po schodech, ke svému služebnímu autu.
V práci se mu ten den vůbec nedařilo, pokazil důležité jednání, které sice nakonec jeho kolega zachránil, avšak museli snížit cenu zakázky až téměř na dno. Jakmile se pak v kanceláři pokusil zapnout počítač, ten vydal jen několik skřípavých zvuků a odmítl poslušnost. Nakonec se mu povedlo ještě na sebe vylít hrníček kávy a tak se raději rozhodl, že si půjde svoji dnešní smůlu odbýt domů.
„Mirku, kdyby mě někdo hledal, už jsem šel domů, dneska na mě nějak všechno padá.“
„Jo, slyšel jsem,“odvětil kolega. „Černá kočka přes cestu?“
Michal si vzpomněl na Veroniku a její magicky temné oči. „Tak nějak. No, do zítřka snad prokletí vyprchá, tak se zatím měj.“
„Na tvém místě bych si dneska dával raději pozor na zrcadla, ať to nemáš na sedm let,“ zakřičel za ním ještě Mirek.
Michal nastartoval a zvolna dojel k výjezdu z parkoviště. Rozhlédl se a když nic široko daleko neviděl, začal se rozjíždět. Nějak rychle však pustil spojku, motor zhasnul a v tu chvíli se okolo prořítil obrovský kamion.
„Proboha, kde se tu vzal? Ten blázen by musel jet aspoň sto osmdesát, když jsem ho předtím neviděl!“ Michal se celý rozklepal. Stačilo málo a vjel mu přímo pod kola! Chvilku seděl v autě, pohled tupě upřený před sebe. Když se trochu vzpamatoval, opětovně nastartoval a vyjel směrem k domovu.
Povedlo se mu bez úhony zaparkovat před jeho panelovým hradem a vyrazil do nedalekého supermarketu na nákup zásob, neboť doma již neměl k jídlu opravdu nic. Moc jej ani nepřekvapilo, když se těsně za ním zhroutila pyramida z plechovek. Nakoupil vše potřebné a domů se navracel obtěžkán mnoha taškami. Před vchodem do domu potkal Veroniku.
„Ahoj, chystáš se na světovou válku nebo hlásí mohutné zdražování cen potravin?“
„Kdepak, bojuji jen se svou leností chodit každý den nakupovat.“
Veronika mu otevřela dveře a podržela je do doby, než vešel. Podíval se do schránky, ale ta byla tradičně prázdná.
„Asi nebudeme riskovat výtah, co? Nechceš abych ti alespoň pomohla s tím nákupem?“
„Děkuji za nabídku, seč má galantnost mne nutí odmítnout.“
„No, jak teda chceš,“ odvětila a začali šlapat do půli cesty do nebe.
„A jak to nakonec dopadlo s tou tvojí skříní?“ zeptal se po výstupu Michal, zatímco hledal klíče.
„Nakonec ji dovnitř dostali, ale hrozně ji poškrábali. Dneska jsem se s nima dohadovala, ale nakonec uznali, že to poškodili oni a dostala jsem na to stěhování slevu.“
„Tak to máš šťastný den.“
„Asi jo. Hele, mám doma láhev červeného, nechceš mi ji dnes večer pomoci vypít? Možná bychom se měli sousedsky trochu lépe poznat,“ mrkla na něj.
„Dneska radši ne, mám ještě horší den než včera a bojím se, že by to nedopadlo dobře. Tak co třeba zítra?“
„Dobře, budu ráda. Kolem šesté?“
„Jo, to by šlo. Mimochodem, dneska se mi o tobě zdálo, ale radši ani nechtěj vědět co.“
„Něco nemravného, že? Tak to mi budeš muset zítra povyprávět. Tak ahoj!“ rozloučila se a zmizela ve dveřích. Michal popadl nákup a vešel do svého bytu. K večeři si uvařil jeden ze zakoupených polotovarů, umyl nádobí nakupené za několik posledních dní, přičemž se mu povedlo rozbít jeho oblíbený hrníček, a šel si raději lehnout, aby tu dnešní smůlu zaspal. V noci jej již nic zlého nepotkalo a ráno se probudil s pocitem znovuzrozeného.
Když přijel do práce, viděl, že je parkoviště téměř prázdné, což se v tuto hodinu rovnalo malému zázraku. Poté v kanceláři potěšeně zjistil, že počítač již opět funguje.
„On tady byl už včera opravář kvůli tomu počítači? To jsem nečekal, že dojde tak rychle,“dotázal se udiveně kolegy.
„Kdepak, má přijít až dneska kolem druhé. Včera na ten počítač nikdo ani nesáhnul.“
„Hmmm, tak to už chodit nemusí. Ale je to zvláštní, asi se opravil sám.“
„Nebo firma najala opravářské skřítky a víly,“ zasmál se Mirek a začal hledat telefonní číslo počítačového odborníka, aby zrušil jeho dnešní plánovanou návštěvu.
Osm pracovních hodin uplynulo jako horská bystřina a cestou domů se zastavil v květinářství, aby koupil kytici pro Veroniku. Doma pohlédl do zrcadla a usoudil, že by mu oholení neuškodilo. Protože k žiletkám měl od jisté doby odpor, oholil se svým novým elektrickým strojkem a pak již jen nervózně sledoval hodiny, které šly až podezřele pomalu.
Převlékl se do džínů a košile, o níž si myslel, že mu trochu i sluší, a s prvními údery šesté zaklepal na Veroničiny dveře. Přišla mu otevřít v rudých saténových šatech s výstřihem, který nedával fantasii zrovna příliš prostoru.
„Dobrý večer sousede, jsem ráda, že jste dorazil,“ přivítala jej a políbila na tvář, načež jej nechala vstoupit do své předsíně, v níž stála Michalovi známá obří skříň. Všimnul si, že jsou na ní vyřezané nějaké obrazce a snad i lidské postavy, avšak než si ji stačil lépe prohlédnout, uvedla jej Veronika do obývacího pokoje, který intenzivně voněl onou prazvláštní vůní, kterou Michal cítil včera cestou do práce.
Ihned na prahu Michal strnul údivem, neboť místnost byla zařízena stylem, který by nikdo v panelovém domě neočekával. Nábytek působil jako z období středověku, na stěnách i oknech byly rozvěšeny těžké závěsy v krvavě rudé barvě. Místnost byla ozářena místo žárovek několika strategicky rozmístěnými svícny a celé jí vévodila obrovská lavice s opěradlem obložená spoustou polštářů a kožešin zřejmě zastávající funkci pohovky. K dokonalé iluzi středověku chybělo snad jen brnění chrabrého reka vystavené v koutě, jeho úlohu však suplovala dvojice zkřížených mečů nad kulatým štítem.
Veronika jej zezadu lehce popostrčila a probrala jej z transu.
„Ty květiny jsou pro mne? Děkuji, hned je dám do vody,“ řekla a vzala Michalovi kytici růží z rukou, přičemž se mu jeden trn zaryl do kůže a zanechal na špičce prstu malinkou krůpěj krve.
„Zatím se posaď a nalej víno, prosím.“
Michal tedy stále lehce omámen přešel k lavici a zjistil, že za ní byl skryt nádherný malý stolek, na němž trůnila láhev vína bez etikety a dva středověké skleněné poháry. Lehce k vínu přičichnul a zdálo se mu, že voní poněkud omamně a že bude zřejmě velice silné. Nalil tedy oběma pouze půl poháru a usadil se, zatímco Veronika napouštěla do vázy vodu a lehce si u toho prozpěvovala. Po chvilce přišla i s prostou kameninovou vázou plnou květů od Michala a postavila ji na stolek.
„Nějak nás šetříte, sousede,“ prohlásila a oběma dolila vrchovatě vína. Michal si povšimnul, že má obrovský zdobený prsten, jaké mívají ve filmech travičky.
Podala mu číši a dívajíce se vzájemně do očí si přiťukli. Michal se napil, víno chutnalo lehce po medu, a cítil, jak se mu tekutina hřejivě rozlévá do celého těla.
„Co je to za víno? Nikdy jsem nic podobného nepil.“
„To je tajemství, mé skryté zdroje,“odvětila
Povídali si asi tři hodiny a vína z láhve rychle ubývalo. Veronika si přisedla blíže a najednou si Michal uvědomil, že ji drží kolem pasu. Poté jej vzala za ruku a odvedla do ložnice.
Ta byla oproti obývacímu pokoji zařízena velmi skromně. Krom černých závěsů zakrývajících okna byla v místnosti pouze obrovská postel s kovovým rámem obaleným černou kůží.
Pevně jej objala a přitiskla své rty k jeho. Jakoby Michalovým tělem projel elektrický výboj a zapůsobil na těch správných místech. Dostal až bolestnou erekci. Veronika si toho všimla, usmála se a začala jej svlékat. Nahého jej poté položila na postel a šátky mu přivázala ruce a nohy k rámu postele. Poté se svlékla sama, lehla si na něj a políbila jej na ústa. Její rty postupně putovaly po jeho těle níže a níže a on se pouze oddával jejím slastným dotykům.
Konečně se její ústa dotkla jeho intimních partií. Tělem mu procházela vlna za vlnou neuvěřitelné rozkoše. Cítil, že brzy vyvrcholí.
Pak najednou jeho tělem projela omračující bolest. Zakřičel. Cítil, jak mu po stehnech něco teče. Krev. Jeho vlastní krev.
„Panebože, ona mi ho...“ myšlenku nestačil dokončit. Dalším kousnutím svých tesáků mu přeťala hrdlo.