Deník Tima Burtera, mořského vlka

Byli jsme na cestě celých osmadvacet dní. Plavba byla poklidná, Stará Lou zdatně zmáhala vlny. Slunce nám pařilo do zad, ale jelikož jsme dva dni před tím doplnili zásoby na Tortuze,
prakticky nám nic nescházelo. Kajuty byly pohodlné, námořníci povzbuzeni brzkým návratem do naší vlasti, já spokojen s zážitkem, návštěvou cizích ostrovů a kultur. Na to, co se ale stalo toho dne do smrti nezapomenu.

Vlny se zvedly pod přívalem nenadálého větru. Kapitán Smith se zachvěl. Setmělo se, slunce zahalily mraky. Zůstal jsem nehybně stát. Námořníci strnuli ve svých pozicích. Joe zůstal viset na provazu vedle ráhna, Griff křečovitě svíral kormidlo. Ptáci přestali zpívat, najednou se zdálo, že je všemu klid. Bylo to divné. Moc se mi to nezamlouvalo. Joe zkušeně sklouzl po provaze a dopadl na dřevěnou palubu lodi. Pozoroval jsem ho a když zděšeně zařval, polekalo mne to. „Kapitáne! Kapitáne ta vlna! Tohle Lou nevydrží!“ Trhl jsem sebou a spatřil vodní smršť, děsivou vlnu vysokou nejméně dvacet metrů. Námořníci se přikrčili. Ani jsem neslyšel jejich výkřiky, viděl jsem jen tu děsivou modř jak se přes nás převalila. Loď se nebezpečně zakymácela. Padl jsem na kolena, útroby mi svíral chlad a celé šatstvo jsem měl mokré. Měl jsem pocit že se mi ta studená voda rozlévá celým tělem, nemohl jsem se nadechnout. A pak byla všude jenom tma.

Ráno. Příjemné paprsky mne mile probraly, avšak skutečnost zas tak milá nebyla. Ležel jsem na surově přelomeném kusu masivního ráhna. Vlastně jsem se ho spíše držel rukama, částečně na něj vytáhlý, avšak po pás ve chladivé mořské vodě. Celý mokrý, tělo mne svědilo a oči jsem měl napuchlé od soli, takže jsem spíš mžoural. Vlny, toho rána tak nevinné a mírumilovné mne opatrně unášely do neznáma a já neměl sílu abych se stavěl proti jejich vůli. Ruce mě bolely, tělo pohmožděné, sám uprostřed trosek Staré Lou, bez námořníků, přátel a kapitána….. Ztěžka jsem rozeznával ubohé zbytky něčeho co mi bylo tak dlouhý čas domovem. Ze svého neštěstí jsem usnul.
První co si pak pamatuju po svém probuzení bylo, že jsem se cítil podstatně lépe, i když jsem měl promrzlé tělo. V dálce jsem spatřil obrys pevniny, myslel jsem však že je to nějaký přelud. Krk jsem měl vyprahlý, ústa popraskaná a po olíznutí byla slaná. Solí jsem byl cítit celý a bylo to moc nepříjemné. Tak prázdný, smířený se vším já myslel jsem na své přátele a rodinu….Zamžoural jsem, obrys pevniny byl jasnější a já najednou pocítil naději. Hřejivou naději….
K ostrovu jsem doplul až dalšího dne, já, na svém záchranném ráhnu. Sotva jsem pod nohama našlapal měkký písek, pláž neznáma, padl jsem na zem, vděčný za to. Byl jsem špinavý, hladový, znavený…..Byl jsem bez přátel námořníků, bez rodiny, někde pryč a nevěděl jsem co mne na tomto místě čeká. Měl jsem jen svůj život. Ale ten mi v tu chvíli připadal jako to největší bohatství.