Sen....?

„Makej ty flákači!“ zakřičel trenér až ve mě hrklo. „Takové nicky nepotřebujeme, doběhni ten balón, kurva, hejbni tou prdelí“ ječel hystericky dál postarší otylí chlap ze střídačky, na kterého se žádný hráč nepodíval přímo, jen klopil zraky. Odporný letní den, slunce svítilo a na tváři se mi perlil pot, který nepříjemně kousal a dřel kůži do krve pod švy dresu. Plíce závodily s žaludkem, kdo dříve vypoví službu. Rána na noze šíleně pálila, pot ke zlosti se kolem krvavého šrámu mísil s krví a ještě zvětšoval utrpení. Dech se podobal spíše napařování prádla, krk zoufale žadonil o tekutiny a podlouhé sliny se lepily na patro, jazyk i rty, které začaly praskat. Tepavá bolest z hlavy hrozila, že pukne celé mé tělo. Zasraný letní den! Zasrané vedro! Zasraný trenér! Mičuda se mihla kolem mě ani jsem nemrkl, za ní těžce produsal vysoký hráč v zeleném dresu. „Zablokuj ho“ doléhal na mě hlas z lavičky. Nádech toho hnusného horkého vzduchu a a první krok bolavou nohou. Do žil se mi vlil vztek, oči se dívaly na jediný bod. Energie v tom návalu mi dodala rychlost, cíl se blížil. Cíl ta nádherná věc, co mi v životě chybí. Půl kroku za hráčem v zeleném. Krvežíznivost, vztek a nenávist. Cíl je na dosah. „Blokuj“ naštvaně z laviček, „Neběž za ním jako buzerant a zastav ho“. Vztek, cíl. „Kurva makej debile“ hučelo všechno kolem mě. Cíl, krvežíznivost. „Tu máš šmejde, konečně se někomu zavděčím“ letělo mi v mysli. Kopačka vyletěla vzhůru, cíl, pata hráče v zeleném, se otřásla po nárazu. Obr ztuhl v pohybu, zaječel a sesunul se k zemi. Píšťalka sudího, mě přimrazila na místě. „Demente vypadni ze hřiště a už sem nelez, hraješ jako ponocný“ křičel trenér až mu faldy skákaly. „Střídáme“ zabručel na sudího. Zamířil jsem se svěšenou hlavou k buňkám, abych se převlékl a zmizel z té mizérie. Těch pár fanoušků, co sedělo na hrubě otesaných lavičkách, se zlostí přejely můj zpocený dres div že neplivly. Dusno a zápach mě uvítal z šaten. Zpocený dres skončil v rohu. Na vlhké tělo, které rozhodně nepatřilo kulturistovi, jsem nasoukal maskáčové tričko. Konečně byla celá ta zpropadená hra za mnou. Chlad metr silných zdí obejmul tu hromádku kostí a masa s takovou lehkostí, až mi naběhla husí kůže. Sprcha byla nutností, trošku zmírnila utrpení mysli a i těla. Beze slova jsem zamířil do pokoje, lehnul do postele a dopřával si odpočinku, ale spánek né a né přijít. Přišel večer a toužebná temnota s chladem. Spánek se pořád toulal někde v lesích a ne a ne se za mnou stavit. VzzzzmVzzzzm, zavibroval mi mobil za bolavou hlavou. Spíš automaticky skončil v dlani. Se zájmem sledovaly oči, kdo mi může psát. „Asi jen někdo potřebuje odvézt seno“ blesklo mi hlavou a s tím i veškerá chuť ji číst. Pomalu jsem položil ruku s mobilem na postel. Pomalu se mi začaly klížit oči, když opět zavibroval. „Do háje“ ulevil jsem si. Displey zasvítil, podíval jsem se na jméno a zorničky se mi zůžily překvapením. „Prosím přijď na hřiště. Kateřina“ druhá sms byla stejného ražení. Přemýšlel jsem, copak by po mě mohla chtít. První myšlenka byla, že jsem jí okouzlil, což jsem zavrhl, do ubožáčka jako já by se nezakoukala ani chobotnice. Zvědavost mi nedala, hodil jsem na sebe pár svršků a vydal se oklikou na hřiště. Litoval jsem toho, chodníček byl zarostlý kopřivou a svízelem, který se lepil na nohy a znovu mi otevřel ránu na noze. Na nebi se třpytila celá mléčná dráha. Miloval jsem noci a hlavně když se bledá záře úplňku proplétala mezi stromy. Žáby jako orchestr prozrazovaly blízkost koupaliště. Touha mě přinutila zajít se podívat, jak se luna odráží na hladině. Hnědé vlasy, na hlavě se mi změnily ve stříbro. Ze hřiště se ozval zoufalý výkřik. Bylo to jen pár kroků houštím. Popohnán křikem jsem vyběhl na hřiště. V pravém rohu, kde se zvedala herní plocha do mírného kopce stály tři temné postavy. Zase výkřik, mezi nima se zoufale něco krčilo. Rozběhl jsem se i přes bolest ze zápasu k postavám. Pomalu jsem začal rozeznávat Toma, Petra a Jirku jak nehybně stojí dívkou. Svit měsíce odhaloval, že má roztrhlou halenku. Byl jsem pět kroků od nich. Na zemi jsem poznal Katku, roztřesenou a plakající. „Co to sakra děláte“ zakřičel jsem a chytl Petra nehybně stojícího. Letěl jsem asi metr vzduchem a hlučně dopadl na záda. Žádná odpověď, nemohl jsem ani promluvit přes vyražený dech a sotva jsem sýpal. Petr se otočil tváří ke mě a upřel rudý zrak přímo do mých očí. Nic tak hrozného jsem neviděl. Kde byla ta suchá tvář kamaráda? Dobrosrdečnost? Teď z něj čišela jen nenávist, zloba a smrt. Byl opřený o dlouhý rudě zářící meč, kolem kterého se ochlazoval vzduch. „Vypadni nicko“zasyčel a otočil se ke Kateřině. Celé tělo mi ztuhlo. Jirka, stejně bezútěšně vypadající jako Petr přistoupil ke Kateřině a čepelí jí přeřízl kraťasy i s tangy. Katka jen otvírala pusu jak chtěla křičet, ale ze rtů nevyšel jedinký hlásek. Temná podoba Jirky se přitiskla ke Katce. Rozepl si puntek a začal ji znásilňovat naběhlým údem. V hlavě se mi opakovala věta „Vypadni nicko“ v celém těle se začal hromadit vztek. „Takové nicky nepotřebujeme, vypadni nicky, debile, slabochu...“ do koloritu nadávek se začaly přidávat další. Každý sval začal vibrovat, ze zad mi vystupovala hrozná bolest. Zatínal jsem pěsti do trávy, zoufalý pohled Katky mě skoro probodával. „Ne“ zařval jsem na tři tiché postavy. Měl jsem pocit, že se rozpadám, záda mi praskaly, kosti lámaly a zbytek byl v jednom plameni. Vztek. Převrátil jsem se na břicho, ze zad mi začaly vystupovat šedá netopíří křídla pokrytá šedou perutí. Po celém těle mi rašily chlupy, oděv se trhal. Konec bolesti. Moc. Síla. Vztek. Zvedl jsem hlavu podobnou vlčí ke třem útočníkům. Vstal na thieflingské nohy a podíval se na své ruce. Dlouhé vlčí pařáty se klenuly jako dýky. Viděl jsem výraz Kateřiny...v mžiku omdlela. Petr, Tomáš i s údem visícím Jirka se ke mě otočily a pozvedly své temné čepele. Vztek a nenávist pohltily mou mysl. Krvežíznivost vstoupila do každého nervu. Petr švihl mečem po mém trupu. Palčivá bolest v boku mi dokázala, že neminul. Svalil jsem se na bok a cítil, jak mi po srsti stéká něco teplého. „Nicko“ zasmál se Tomáš a napřáhl se k ráně. Vybičoval jsem se tím slovem k nepříčetnosti, vykopl dopředu něčím, co vypadalo jako kopyto. Zapraštění kostí a grimasa bolesti v Tomově tváři, o sekundu později ležel na zemi. Vymrštil jsem se ze země a skočil mu po krku, drápy projely hrtanem jako nůž máslem. Náraz těžké boty do rány na boku mě probudil s vítězného opojení. Vyskočil jsem zase na nohy a krok po kroku jsem ustupoval proti Petrovi a Jirkovi. Jirka se rozběhl proti mě, čepel jako kopí před sebou. O pár centimetrů mě minul, ale pokračoval dál, nemělo ho co zbrzdit. Narazil do pletiva...bez hlavy. Petr pomalu kroužil kolem mě, meč připravený. Toužil jsem po jeho krvi, jeho bolesti a smrti. Každým krokem jsem byl blíže jemu. Měl možnost zaútočit, meč mu dopřával možnost dosahu. Vyčkával. Vztek. Proč neútočí? Vztek. Skočil jsem proti němu. Švihl po mě a zasáhl do hlavy plochou stranou. Zakymácel jsem se a všechno se kolem mě začalo točit. Klekl jsem na jedno koleno. „A teď chcípneš nicko“ zasyčel Petr a pozvedl meč nad sebe pro ránu z milosti. Sledoval jsem jeho pohyb. Každý milimetr dráhy temného meče. Hypnotizovalo mě to. Pomalá cesta k mé lebce. Je to nádhera. Kateřina. Vztek. Čepel se blíží. Vztek! Ruka mi vystřelila nahoru, chytila čepel a kousek od lebky ji zastavila. Petr vytrhl zpět čepel k sobě. Bolest v levé ruce. Vztek a chuť po pomstě. Pařát se sevřel kolem Petrova krku. Zoufalý pohled. Křup. Všechno kolem mě je v obrazech. Chci krev. Ležící Kateřina. Nejde se tomu bránit, jako temný mrak mne to pohlcuje. Dopad za mými zády. „Stůj“ zazněl za mnou hluboký křišťálový hlas. Klid. Všechno se začalo vyjasňovat, stojím jako ztuhlý, opar z mysli je pryč. Otočím se připraven k obraně...ale ne vzteky, ale k ochraně Kateřiny. „Co jsem zač?“ projede mi hlavou nevyřčená otázka. Když spatřím mluvčího, mám touhu pokorně pokleknout. Z celého jeho těla září bílé světlo, svátost a čistota. Velká bílá křídla má spuštěné k zemi, čistým modrým pohledem sleduje každý můj pohyb. Zlatý kyrys na vypracovaném těle mu kopíruje svaly, v pravé ruce plápolá meč tvořený spíše plamenem...plamenem spravedlivých...ale slepých. „Porušil si chod osudu, který je dán vyšším. To nemůžeš se ctí prostě umřít odpadlíku? Z nebe jsme tě vyhostili, do pekla tě nepřijali. Stvůra se smíšenými ideály, nevypočitatelná a neovladatelná“ vyřkne nade mnou soud. Beze slova ne něj zírám, nerozumím mu. „Co to plácáš?“ mám chuť říct, ale nezmůžu se. „Ty ani nevíš kdo jsi“ rozesměje se „ale za porušení běhu udaného bohem dnes dostaneš odpověď od Svatého Mstitele“ spokojeně ukáže na svůj meč „a potom spravedlnosti dojde stejně i ta dívka“ bez hnutí brvy sdělí. „Ani se jí nedotkneš“ zavrčím temně. „Kdybych se nesnesl na zem, uděláš to sám“ se značnou samolibostí. U nohy thieflingských kopyt mi leží Tomův meč, pomalu a s obtížemi jej zvednu. Není příjemný, mrazí mě v celé paži „Udělej k ní krok a poznáš mou spravedlnost“ odhodlaně. „Jak si přeješ“ vykročí ke mě. Nezastavuje se ani na chvilku. Seknu horizontálně po jeho břichu. Vyskočí do výšky zavíří křídly a dopadne za mě. Otočím hlavu ve chvíli, kdy chce probodnout Katku. Levým pořezaným pařátem ho chytnu za křídlo a mrštím s ním do vzduchu. O pár sekund později se vznáším vysoko nad hřištěm, stále se ho držím. Palčivá bolest v pařátu, přes krev vytékající z rány pomalu kložu. „S bohem“ pronese Anděl. Padám do hlubin, plocha hřiště se blíží. „Zemřu, vím to, nemohu přežít, nemám kří-“ zarazí mě vlastní myšlenka. „Musím to umět, mám je“ neohrabaně začnu mávat šedými křídly. Dopadnu na zem a převalím se na bok. Pohledem hledám soka. Všude kolem sebe slyším šumění křídel. „Tady“ zakřičí. Sotva se otočím a zkřížím s ním čepel. Horké jiskry mi spalují kůži. Stojíme v tváří tvář, síly vyrovnané. Začíná mě nesnesitelně bolet pařát a rána na boku. Pomalu povoluji. Plamen mi škvaří kůži a chlupy na rameni. Docházejí mi síly. Plamenný meč lečí na mém ramenu. Hroutím se k zemi, uhýbám temným mečem do strany. „nemůžeš porazit boží spravedlnost“ pronese anděl. V tu chvíli mu přeseknu nohy nad koleny. Dopadne na trávu a bolestí ječí. Stoupnu si před něj a přiložím meč ke krku „Nevěřím v boha“ a useknu mu hlavu. Měsíc začal pomalu zapadat za kopce. Bolí mě celý člověk. Člověk? Jak absurdní. Otočím se ke Katce, je mrtvolně bílá. Má snad bílou srst? Je bílá jako nemrtvý. Nechci se jí dotknout, ať jí neublížím. Silná bolest. Lámání kostí. Ohlédnu se na úplněk, zapadá. Omdlévám bolestí.
Probouzím se v obavách ve své posteli. Jak jsem se sem dostal? Byl to sen? Pohled na krvavou strouhu na podlaze mě vyvádí z pochybnosti. „Kde je Kateřina?“...