Obraz války

Prostě to přišlo. Jen tak z ničeho nic, bez varování a jakéhokoliv náznaku nebo důvodu. Bylo to, jako kdyby jste se lusknutím prstů ocitli ve své nejhorší noční můře.

Jednoho letního dne jsem se s rodiči vracela z města, byli jsme na obědě v naší oblíbené restauraci. Chtěli jsme tak oslavit mé dvacáté narozeniny. Bylo dusno a obloha se zatáhla černými mraky. Zahřmělo. Zvedla jsem tvář k nebi a čekala na dešťové kapky, které by mi schladily tvář. Ale to co spadlo z nebe nebyl déšť, byla to smrt. Z mraků se s ohlušujícím řevem vynořily desítky, ne stovky letadel, která ze svých útrob vyvrhla svůj náklad. Ten zvuk padajících bomb mi stále zní v uších. Odporný kvílivý zvuk, jako nějaká píseň smrti.
Pak vypuklo peklo. Země vybuchla a všude byl oheň. Ten žár byl nesnesitelný. Cítila jsem jak se mi škvaří vlasy a na kůži se mi objevily malé puchýřky. Kusy hlíny, zdí, stromů a lidí létaly vzduchem. Něco mě udeřilo do nohy. Nebyla to velká rána, spíš takové jemné plácnutí. Podívala jsem se na zem. U nohou mi ležela mužská hlava, dívala jsem se mu přímo do očí a on… bože přísahám, že je to pravda, ta hlava mrkla. Začala jsem křičet. Stála jsem tam nad tou hlavou a hystericky řvala. Nemohla jsem se hnout.
Další výbuch mě srazil k zemi. Plazila jsem se pryč. Bylo mi jedno kde je má matka, nezajímalo mě jestli můj otec žije. V mysli mi jen stále dokola znělo slůvko pryč, pryč, pryč… Všude byl štiplavý kouř, který mě dusil a vzduch byl naplněn pachem spáleného lidského masa. Okolo se potácely hořící postavy. Jedna z nich ke mně vztáhla ruce. Držela v nich dítě. Bylo mrtvé. Místo nohou mělo dva ohořelé pahýly a tam kde býval obličej, byla teď krvavá směsice ohořelého masa a kostí. Zvedl se mi žaludek a začala jsem zvracet. Postava s děckem se stále blížila. Vyhrabala jsem se na nohy a rozběhla se pryč. Musím se schovat, byla má poslední myšlenka před tím než mé tělo zasáhla vlna nepředstavitelné bolesti. Pak se mé vědomí propadlo kamsi do milosrdné temnoty.