Postel

Odehrálo se to během jediného dne. Ráno jsem byla absolutně šťastná. Stěhovali jsme se do nového domu. Do velmi starého a nádherného domu. Obrovské schodiště, obrovské lustry, obrovské pokoje. A můj, nejúžasnější pokoj celého domu s tou nejúžasnější postelí s nebesy, jakou kdy kdo viděl. Celý den ze mě div neodkapávalo štěstí. Urovnávala jsem si věci do starodávných skříní a kochala se pohledem na mou novou postel. A pak, když jsem do ní večer ulehla se to stalo! Ráno už jsem se neprobudila! Zemřela jsem...!
Popřála jsem si dobrou noc s rodiči a zamířila jsem k bratrovi do pokoje. Už spal. Zbožňovala jsem ho. Bylo mu šest. Můj malý bráška. Kdybych byla neulehla do té prokleté postele. Kdyby sme se byli nestěhovali do toho prokletého domu! Byla bych naživu! Teď už nikdy neuvidím mého malého brášku! Nikdy s ním nepromluvím, nepohladím ho, nepopřeju si s ním dobrou noc...
A ani to nebyla poklidná smrt ve spánku.Ne! Bylo to pomalé! Děsivé! Bolestivé! A krvavé! Začalo to kolem jedné hodiny v noci. Probudil mě nějaký hluk. Ozýval se z pod postele! Myslela jsem si, že je to jen myš. Byl to jen takový šelest. Jenže pak, jako by někdo vzdychl! V tu chvíli jsem ztuhla hrůzou! Někdo je pod postelí???Nemožné! Sebrala jsem veškerou svou odvahu, která mi zbývala, a podívala jsem se tam. Nic! Jen černočerná tma! Ale já to slyšela. Bylo to zřetelné. Vzdychnutí...Jako by tam někdo byl!
Pohlédla jsem k oknu. Bylo otevřené dokořán! Z venku sem foukal studený vánek. Vyskočila jsem z postele a rozeběhla se okno zavřít. Jakmile se mé chodidlo dotklo podlahy, vykřikla jsem. Něco tam bylo! Něco mokrého a slizkého! Pohlédla jsem dolů. Bláto. A jeho stopa vedla až k okenímu parapetu! Někdo opravdu byl pod postelí! A utekl oknem!Panebože! Prudce jsem okno zabouchla...
Dlouho jsem nemohla usnout. Třásla jsem se strachy. Peřinu jsem měla přitaženou až k bradě, ale bylo mi strašné horko. Okno jsem otevřít nemohla, tak jsem se odkryla. Hrudník se rychle zvedal a klesal. Nohy jsem měla ještě od bláta. Chtěla jsem, aby bylo ráno. Aby to už skončilo! Jenže všechno teprve začalo...
Něco se zalesklo a mým tělem projela vlna nesnesitelné bolesti! Ani jsem nestačila vykřiknout! Zírala jsem na čepel dlouhého meče! Na čepel v mém břiše! Trčela mi z těla a stékala po ní krev! Moje krev!
Krvácela jsem! Umírala jsem! Pach krve byl nesnesitelný! Bolest ještě horší! Lapala jsem po dechu! Snažila jsem zakřičet! Snažila jsem se pohnout! Snažila jsem se myslet! Nešlo to!
Někdo byl pod postelí! Neutekl! Bylo to opačně! Vlezl sem tím oknem!!!Probodl mě mečem! Zespoda! Skrz postel! Skrz tu úžasnou postel s nebesy!
A pak čepel z mého těla prudce vyjela! Někdo se začal soukat z pod postele! Už jsem téměř nedýchala. Viděla jsem ji skrze hustou bílou mlhu. Vysoká napřímená postava pomalu kráčela k oknu! Dlouhý meč vláčela za sebou po podlaze. Oči se mi zavíraly! Krev nezadržitělně proudila z mého těla! Pryč! Otočila se! Pohlédla na mě skrz závoj hnědých vlasů a usmála se! Byla mi povědomá. Zavřela jsem oči a nebylo nic....
Několik vteřin nato udělalo mé srdce několik zbesilých tepů. A já jsem stála. Ústa jsem měla roztažená do úsměvu. V levé ruce jsem svírala něco studeného...bylo to těžké...vláčela jsem to za sebou. Viděla jsem postel! Postel plnou krve! Ležela tam dívka....V břiše jí zela hluboká ošklivá rána...odtud všechna ta krev...usmála jsem se ještě víc...