1. kapitola: Seznámeni

Mab byla od začátku zcela fascinována tím černovlasým mladíkem, se kterým ji Ciri jednoho květnového podvečera seznámila. Všechno na něm bylo zvláštní. Snad ze všeho nejvíc ji ale zaujal způsob jeho řeči. Změkčoval souhlásky a v jeho hlase se odrážela naléhavá potřeba pozorného posluchače, kterou však slyšela jen ona.

Hluboce se jí dotklo, že se jí Mari vysmála svým prohlášením, že Lumírek tak leda šišlá. Mab by se s ním dokázala bavit celé hodiny, což Lumírkovi dělalo dobře. Těšily ho rozhovory s ní, připadala mu docela milá a pozorná. Svou minulost však nikdy moc nerozebíral. Řekl jen, že byl teď dlouhou dobu sám a držel se stranou od jiných lidí. Nevěděla, co se mu přesně stalo, ale domnívala se, že to nic pěkného nebylo a on si pak v ústraní dlouho lízal rány. Lumírek jí nikdy nic takového nepotvrdil, ale ani nevyvrátil.

Od okamžiku, kdy ho poznala, neuplynul den, co by na něj nemyslela. Stále častěji vyhledávala jeho společnost. Bylo jí s ním dobře. Snad jediné, co jí vadilo, bylo, že se jí věnoval vždy až večer. Na její otázku, proč se někdy nemohou vidět dřív, se tvářil velmi zaneprázdněně. Mrzelo jí to, ale měla svou hrdost, nepřemlouvala ho. Hřála ji drobná gesta jeho náklonnosti. Měla pocit, že o ní ví úplně všechno, a že to chce vědět.

Trávila s ním spoustu času. Mari se jí smála, ale v duchu byla ráda. Ciri, která tohle všechno vlastně zapříčinila, zůstávala stát stranou. Mab nechápala, proč se obě dvě drží zpátky a bylo jí to líto kvůli Lumírkovi. Zanedlouho ale byla vděčná za každou chvilku, kterou s ním mohla být sama, mohla sama těžit z jeho pozornosti a stávat se středem jeho vnímání.

Ciri se nikdy nešířila o tom, odkud Lumírka zná. Pravdou bylo, že se jí na to nikdo nijak zvlášť vytrvale neptal a ona se tím nechlubila. Mab měla oči jen pro Lumírka, ale nenapadlo ji, že není jediná. A Cirilla, ta tichá dívka s krásnými dlouhými vlasy se mohla jen dívat. Dívat se, jak se její minulost stává budoucností jiné. Ubohá nevědoucí Mab. Proč si zamilovaní lidé nevšímají stínů v duších těch, které milují? Proč slyší jen tlukot srdce svého milovaného, ale jsou hluší k nářkům těch, kterým jejich vyvolený ublížil?

Mab se líbil a den ode dne ji přitahoval víc a víc. Ráda pozorovala oheň probleskující jeho černými zorničkami. A Lumírek to věděl. Znal ženy, měl jich tucty, a co bylo horší, znal každou myšlenku svojí malé Mab. Byl už ale unaven věčným koloběhem svých známostí. Nebavil ho stále stejně se opakující konec všech vztahů. Nikam to nevedlo, a on si říkal, že by tohohle děvčete byla škoda. Děsil se dne, kdy Mab uvěří všemu, co řekne. Bál se okamžiku, kdy překoná stud, poruší bezpečnou vzdálenost a dotkne se ho. Hrozil se chvíle, kdy on sám nebude schopen odolat a zatouží ochutnat tu živočišnou červeň. Jak dlouho by vydrželo být její srdce vydáno napospas tomu jeho? Kolik úderů by napočítal, než by se ozval ten poslední? Jak asi silnou má vůli? Žije ráda? Poddala by se rychle, nebo by se bránila do poslední sladké kapky? Mučil se těmito myšlenkami, zakazoval si je a proklínal se za ně. Pochopil, že Mab začíná něco, byť nejasně, tušit. Přál si, aby se pravdu dozvěděla od něj, ale zároveň pohrdal sám sebou, že to nedokáže vyslovit tváří v tvář jejímu důvěřivému pohledu. Připadal si směšný, nikdy mu nedělalo potíže odhalovat svou pravou podstatu před těmi, jimž se dostal pod kůži. Kochal se výrazem čiré hrůzy v jejich obličejích, když pochopili, že nežertuje. Poskytovalo mu to jakési zvrácené zadostiučinění a přece ho to vždy dost zraňovalo. Možná právě proto, zřejmě to byl jediný prožitek, který dokázal proniknout až k jeho nitru. Trpěl, ale cítil, jak jeho duši drásá křik jeho obětí a ten pocit miloval. Nenáviděl se za to, ale byla to jedna z mála věcí, která ho dokázala vyburcovat. Proč najednou změnil své způsoby? Chtěl jí snad poskytnout náskok? A jestli ano, bylo to proto, aby mu působilo ještě větší potěšení, že jí nakonec stejně dožene? Sám nevěděl, ale doufal, že mu nedá příležitost ublížit jí.

Toho večera našla Mab na místě jejich obvyklého setkání vzkaz.