2. kapitola: Šišlají upíři?

Milá slečno,

měla byste o mně vědět něco důležitého. Jistě jste si všimla, že pro vás není možné spatřit mou tvář za denního světla. Nemám rád česnek a křížům se vyhýbám. Kdykoli vidím prýštit krev, pocítím neovladatelnou touhu přitisknout tam své vyprahlé rty a sát. Ještě zrůdnější je fakt, že takovéto rány způsobuji já sám. Je to nelidsky kruté. Nejsem člověk. Moje milá Mab, teď to víš. Jsem upír.

Nechci Tě už nikdy vidět.

Líbá Tě tvůj Lumírek.

Dočetla, přeložila dopis a schovala ho v kapse. Rozhodně nesdílela Lumírkovo přesvědčení, že není vhodné, aby se nadále vídali, i přesto, že vyjádřil své přesvědčení víc než jasně. Jediné, co jí bránilo porušit jeho trnitý rozkaz byl fakt, že neměla potuchy, kdy by ho měla hledat. Ale znala někoho, kdo by jí mohl poradit. Byl tu někdo, kdo znal Lumírka déle než ona. Cirilla. Ta, která o jeho upírství věděla první poslední potvrdila Mab pravdivost jeho slov.

"Mab, jestli řekl, že tě už nikdy nechce vidět, nesnaž se měnit jeho rozhodnutí. Lumírek není typ, který by uznával kompromis. To on určuje pravidla. Respektuj to a máš naději, že se ti nic nestane. Poruš je a roztrhá tě na kusy." Oči se jí zaleskly. Ciri si odhrnula vlasy z čela a podívala se na Mab. "Vím, o čem mluvím. Nehledej ho."

Mab viděla, že jí Ciri neporadí a tak se obrátila na Mari. Ani ta ale nebyla schopná říct, kde se Lumírek nachází teď.

"To víš, co se dalo čekat od člověka, který šišlá," řekla rezignovaně po dlouhém rozjímání.

"Není člověk," namítla Mab. "A už vůbec nešišlá. No, možná trochu," přiznala nakonec neochotně.

"Jistě, že šišlá, je to přece upír," trvala na svém Mari, posunula si brýle a nasadila neústupný výraz.

"Ale to, že je upír, neznamená nutně, že musí šišlat."

"Znamená. Špatně se mu mluví, když mu čouhaj zuby z huby. Šišlání je nevyhnutelný."

Mab se rozesmála a pronesla pár nelichotivých slov a Mariině rozumu.

"Fakt nevim, jak ty si to představuješ. Jakože přijde a řekne: "Já jšem upír a přišel jšem tě vyšát!"? To určitě." Sotva to Mab dořekla, následoval další výbuch smíchu, po kterém se rozhostilo stísněné ticho.

"Tak víš co? Já se ho na to zeptám. Myslím, že upíři nešišlaj."

Mari zavrtěla hlavou, ale věděla, že Mab nezastaví. Nemělo cenu dělat jí kázání o bezpečnosti.

Lumírek věděl, že ho Mab hledá. Slyšel ozvěnu jejích myšlenek. A věděl taky, že jestli ji ještě jednou neuvidí, nebude mít klid ani jeden z nich. Odhodlal se k tomu, co bylo neodvratné. Následující večer na ni počkal na ulici před jejím domem. Stál tam sotva pár minut. Když se objevila, uvědomil si, že takovou radost, která jí hrála ve tváři, nikdy žádný smrtelník z pouhého pohledu na něj neměl.

Zasypala ho otázkami a on trpělivě odpovídal, zatímco se jeho oči těšily její nedospělou krásou. Přiznal, že se datum jeho narození pohybuje někde v rozpětí druhé poloviny čtrnáctého století a ona mu uvěřila. Mluvil dlouho a ona věřila všemu. Pak si vzpomněla na to, o čem se před pár dny hádala s Mari. Ujistil ji, že upíři nešišlají.

"A ty? Proč pořád protahuješ měkké souhlásky?" zavrtala se do něj tázavým pohledem.

"Dlouho jsem žil jinde a vypadl jsem z vaší řeči. Neměl jsem s kým mluvit a pro koho zdokonalovat svůj jazyk," vysvětloval.

"Tak teď už máš pro koho. Už nešišlej," usmála se. Byla to neodolatelná prosba.

"Dobře," souhlasil a pronesl to slovo s perfektní výslovností.

Cítil, že nastala přesně ta chvíle, které se celou tu dobu tak hrozně bál.

Pomalu se k němu naklonila a obejmula ho. Aby přehlušil ozvy jejího srdce, po kterém tak hladově toužily jeho žíly, díval se jí do očí a snažil se nemyslet na teplo proudící do jeho chladného těla skrze její hřející paže. Mab zavřela oči, natáhla se k němu a on jí políbil. To bylo to, proč za ní přišel. Rozloučit se. Políbil jí znovu a pak…

zmizel.