Delphryho kniha

Slimáci stékají po stěnách a nechávají za sebou slizkou stopu.
Vidí někdo i stopy lidí?
Modře vanoucí vzduch, černé tečky, kam od startu do cíle dopadla jejich chodidla?
Nebo prostě jen slizký pruh?

Vše naznačovalo tomu, že Delphry sliz zanechává. Umaštěné vlasy a několik dobře zamaskovaných uhrů. Mikina, možná jiná než včera, kalhoty napůl džíny, napůl montérky. Buď styl, nebo se učí na automechanika.

Ale lidi vidí jen sliz slimáků a tak se jim lidé nestopují dobře.

Ráno kolem osmé se Delphry objevil ve třípatrové kavárně se dřevěnými stolky. Koho kdy napadlo, že se třípatrová kavárna uživí. Viděla ho tam Angela Lewisová. Zrovna chtěla vymáčknout citron do čaje, ale kyselý obsah jí skončil v rukávu místo v hrnku. Chtěla tiše zaklít, ale otevřely se dveře a studený závan jí odfouknul slova.
Delphry si objednal snídaňové menu, čaj a džus. Čaj a džus přinesli, ale na menu očividně zapomněli. Delphry nic neudělal, vypil čaj i džus a zaplatil. Angela si vzpomněla na sebe, když byla malá.

Z kavárny šel Delphry na východ, protože na Mandyho náměstí dal žebrákovi tři mince. Bylo to za dost dlouho, takže buď šel hodně pomalu, nebo se cestou ještě někde stavil.

Potom byl ve škole. Přišel pozdě a v třídní knize zůstal zapsaný celý den. Prý pro jistotu. Ale čtyři učitelé a ředitel potvrdili, že přišel v devět třicet. Buď přišel, nebo ředitel chtěl, aby to potvrdili. V každém případě v deset patnáct byl v kantýně a chvilku nato už se snažil rozebrat kostru člověka, kterou měli pomůckáři dávno zanést do kabinetu. Asistovali mu při tom Joel Decamby a Alan Rickshaw.
Matematikář si nevzpomněl, zda byl Delphry přítomen. V třídní knize mu udělal čárku – nepřítomen.
V polední pauze se vytratil. Alan i Joel přísahali, že zmizel, než se vrátili z chemické laboratoře. Hodinu po obědě má Delphry v třídnici konečně pomlčku, měl být v angličtině. Ale angličtinářka neví přesně, nevzpomíná si ani, že by zapisovala do třídní knihy. Její podpis se ji zdá takový divný. Rickshaw a Decamby mlčí. Už hrozně pospíchají domů.

V patnáct třicet se Delphry objevuje na vlakovém nádraží. Přítomný policista si myslel, že anarchisté se začali sjíždět dříve, než ten den očekával. Prověřil ho, ví jistě, že to byl Delphry. Měl ale trvalé bydliště ve městě, tak ho nechal jít.
Trvalé bydliště? Jistě. Grosvenor Lane třicet pět A.
Grosvenor Lane třicet pět A viděla Delphryho ten den naposled ráno, než odešel do školy. Rodiče si vždycky myslí, že jde do školy. Bylo mu osmnáct, omluvenky si píše sám. Ale co to zkusit v tom klubu, kde tráví celá odpoledne. Někde u přehrady. Možná nějaká chatka.

Nebyla to chatka, ale přístřešek pro nepoužívané lodě. Všechny kýly nesly hrdě podpisy sprejerů. Ale to nebyla Delphryho práce, tyhle podpisy už místní policie zná; Delphry do toho nezapadá. Ale nějací kluci se tam schází. Často odpoledne. Hlídka je vyhodí, ale příště jsou tam zas. Ten přístřešek vlastně nikomu nepatří, zámek nemá, nejde o vloupání.
Policista se drbe ve vlasech. Ten den tam byl jen jeden kluk. Nechali ho tam, měl velkou knihu a listoval si. Asi ho vyhodili z baráku.
Vyhodili ho a on se netahá s ničím jiným než s velkou knihou?

S velkou knihou neodcházel, rodiče by to odpřísáhli. Nikdy ho s knihou neviděli.

Velkou knihou? Alan a Joel se smáli hlasem. Velkou knihu snad Delphry viděl jen za výkladem. Vlastně ji mohl vidět za výkladem. Na Parker Avenue jednu velkou vystavovali. Joel a Alan odešli se smíchem, držíce se kolem ramen.

Parker Avenue je cestou na východ z třípatrové kavárny, směrem na Mandyho náměstí.

Knihkupec měl velkou černou košili až po kolena a naslouchátko.
Cože, cože? řekl šestkrát.
Výpověď nebyla dlouhá. Delphryho neviděl. Velkou knihu neviděl, neprodal. Leda snad John Smith, majitel, dnes je v Londýně. Ale ten nikdy neprodává.

John Smith se z Londýna vrátil až večer. Před autobusovou halou mžoural do tmy.
John Smith?
Ano, někoho jako Delphry viděl. Á, ta kniha. Nebyla tam dlouho. Dal ji do výkladu. Velké knihy si skoro nikdo nekupuje, jsou drahé a do moderních poliček se vejdou jenom položit. Byla to kniha o vývoji aviatiky, to ví přesně. Líbila se mu, byl by si ji sám nechal, ale napřed zkusí, jestli si ji někdo nekoupí.

Delphry tedy odpoledne seděl v přístřešku pro lodě a listoval knihou o aviatice. Ráno vyšel z domu, šel na snídani do kavárny, oželel menu, vyšel na východ, koupil knihu, na náměstí obohatil žebráka, přišel do školy, pravděpodobně v některých hodinách byl přítomen, nakoupil v kantýně, zdemoloval kostru a v obědové pauze se vytratil.
Šel rovnou k přehradě?
Ten majitel vypadal divně, nejistě.

John Smith? Ještě jednou, je to nepříjemné.
Takže rekapitulace. Delphry přišel kolem tří čtvrtě na devět.
Souhlasí.
Přišel ještě s jedním hochem.
Smith se na vteřinu zaráží, přikývne a zavrtí hlavou. Ano, ne. Ano, přišel.
Ale on přišel sám, o tom není pochyb, ten prodavač v dlouhé košili...
Ale to je zmatkář a nic si nepamatuje. Přišel přece s tou dívkou.
S dívkou? Nepřišel sám?
John Smith si nepamatuje, potí se a utírá čelo.
Co to bylo za knihu?
Smith si povolí kravatu a dojde pro sklenici vody.
Dobře, přišel s tou dívkou, byla moc....ale to je jedno. Měla tmavě hnědé dlouhé vlasy a brýle. Tenké černé obroučky. Byla moc...
A ta kniha?
Ano, ta kniha. Prodal jsem...
Majitel přece nikdy neprodává, řekl to prodavač s naslouchátkem.
Ještě jednou, je to zmatkář. A neslyší.
Ale vidí.
Nevidí. Chci říct, vidí. Ale nebyl tam.
A proč to neřekl.
Je to zmatkář.
Navíc nevidí, že?
Právě. Totiž ne, není tady horko?
Co to bylo za knihu?
Dobře, byly to dějiny středověku z roku 1889.
Smith si stále otírá čelo, vodu už dopil.
Byla drahá. Neví, kde Delphry ty peníze vzal, Delphry nechtěl, aby někomu Smith řekl, že si tu knihu koupil. Smith souhlasil, byl rád, že prodal...
Moment – Smith ví, jak se Delphry jmenuje?
Smith rezignovaně sedí a nastavuje zápěstí. Sice nic neudělal, ale odmítá dál vypovídat. O hodinu později už je v péči psychologa.
Středověk, Delphry, dívka, která byla moc...

Dívka? Jistě byla to rozhodně Mandolina – neboli Mandelinka. Hloupé jméno, viďte. Ne, nechodila s ním. Dívka s Delphrym? Decamby i Rickshaw se hlasitě smějí. Když přišla, Delphry zmizel.
Ale předtím se o ní nezmínili.
Nezmínili. Ten den ji neviděli.
Jenže zřejmě přišla a Delphry s ní zmizel v obědové pauze.
Moment, spolu byli už v knihkupectví. Pak se rozdělili a Delphry odešel do školy bez knihy. Ta musela zůstat u Mandoliny.
Do školy? Ta snad ani nechodí do školy. Asi je starší. Možná pracuje. Decamby a Rickshaw mizí chodbou.

Mandolina má jen jméno a možná nějakou práci. Nemá bydliště, nemá tvář, jen tmavě hnědé vlasy a černé obroučky. Měla ale knihu, když byl Delphry ve škole. Je to opravdu kniha o středověku? Nebo o aviatice? Ne, teď napodruhé Smith nelhal. Je to kniha o středověku. Někdo ji napsal v roce 1889. Ale autora už nevyslechneme. Nedozvíme se ani jeho jméno, aniž bychom našli knihu. Knihu má buď Delphry, nebo Mandolina.

Na Dlephryho není těžké počkat. Grosvenor Lane třicet pět a. Trvalé bydliště. Jednou musí přijít.
Umaštěné vlasy, mikina, možná stejná jako ten den.
Kniha? Kdo jste, co chcete?
Kniha neexistuje. Delphry ji nemá, je nepříjemný. Domovní prohlídka není možná. Delphry nic neudělal. Žádnou Mandolinu nezná. Nechte mě na pokoji.

Ale ten den v přístřešku kniha o středověku byla a Delphry si v ní listoval. A předtím ji měla Mandolina. Jestli existuje. Je v té knize něco, co hledají? Knihu potvrdili dva zdroje, Mandolinu jen jeden. Rickshaw a Decamby se berou jako jeden.

Nelze postoupit, aniž bychom našli Mandolinu. Je neetické sledovat Delphryho?

Ráno opouští Grosvenor Lane. Bez knihy, ale s batohem na zádech. Za dvacet minut je ve škole. Vejde dovnitř. V třídní knize se jeho jméno ten den neobjevuje. Ví, že ho sledujeme?
Obědovou pauzu tráví ve třídě. Nikdo jako Mandolina se neobjevuje. Dali si vědět?

V patnáct třicet Delphry opouští budovu, batoh na zádech. Skočí do tramvaje, když už se zavírají dveře. Snaží se utéct?
Vystoupí na dvanácté zastávce, kousek od přehrady. Přístřešek je, až na lodě, prázdný. Za chvilku se ale ozvou kroky.
Hnědé vlasy, černé obroučky. Neobejmou se, ani nijak nepřivítají. Zavrčí zip a Delphry drží velkou knihu.
Nic.
Nic.
Mandolina si sedne za ním a listují spolu. Je moc...

Tiše listují. Hodina, dvě. Občas zvednou oči a podívají se na sebe. Žádný úsměv, žádná gesta. Bez mimiky a náznaků procházejí knihou o středověku.
Víc se nelze dozvědět. Kniha je otočená dopředu deskami, za nimiž se občas zjeví oko. Jednou bez obrouček jednou s. Mandolina vstává a protahuje se. Chvilku nejsou vidět přes rozpraskané dřevo. Snad nic nezpozorovali.
Vrčí zip, po vykouknutí je vidět Delphry s batohem na zádech. Mandolina před ním, opouštějí přístřešek. Delphry vymrští ruku, jako by padal, a dotkne se jejího ramene. Mandolina se neotočí, jde dál až na rozcestí asi padesát metrů od vchodu.
Rozloučí se jen pohledem.

Tramvaj zvoní, na kolejích stojí auto a odmítá ji pustit. Řidič otevírá dveře a křičí na silnici. Z auta vykoukne ruka a ukazuje neslušné posunky. Blikne červená, auto se hne, tramvaj za ním, ale zablokuje cestu autům z kolmé ulice. Auta troubí, tramvaj zvoní. Delphry vyhlédne z okénka, jen tak, ze zvyku.
Veškerá dopolední ostražitost je pryč. Ať už sledován, nebo ne, nevadí mu to. Proč není nervózní?
Delphry vystoupí a je mírně zatahán za rukáv. Dva muži, každý z jedné strany. Je tu důvodné podezření ze sprejerství. Může k tomu něco říct?
Nemůže. Není sprejer.
V tom případě bude muset na stanici. Tudy, prosím.
Delphry se nesnaží utéct, nemluví.
Auto se rozjelo a jako by ani nikam nedojelo, už brzdí, Delphry je veden do druhého patra, posazen na židli.
Byl někdy u přehrady?
Zná přístřešek pro lodě?
Byl, zná. Ale to není zločin.
Není, ale ničení lodí ano. Jak dokáže že nesprejuje?
Nemůže dokázat, co není.
V tom případě dovolí, v případě důvodného podezření má policie právo...a toto je důvodné podezření.
Delphry je zbaven batohu, ale nebrání se.
Je nutné se přesvědčit, zda batoh neobsahuje spreje, fixy či alespoň jejich stopy.
Zip zavrčí, batoh neobsahuje spreje ani fixy ani jejich stopy. Ale spreje ani fixy ani stopy tu nikdo nehledá. Všichni chtějí vidět knihu.
Knihu ale k překvapení všech batoh neobsahuje. Neobsahuje ani její stopy. Delphry je ještě požádán o krátkou výpověď. Spíše formálně.
Dobře, Delphry přístřešek zná, lodě nikdy nepoškozoval, chodí tam sám, je tam klid. Nikdy se tam s nikým neschází, nemá mnoho přátel, natož partu. S dívkou také ne. Nikoho jménem Mandolina nezná.
Delphry je propuštěn, bez sledování. Pravděpodobně míří na Grosvenor Lane třicet pět A. Nebylo by to těžké ověřit, ale asi zbytečné. Bez knihy není Delphry zajímavý. Když nepřizná knihu, nepřizná ani, kde na ni vzal peníze a nikdo se tak ani nedozví, jestli byl Delphry tenkrát pátého května na té benzinové pumpě, mířil na prodavačku a odnesl si devět a půl tisíce. Mohl to být on, kdokoli z jeho kamarádů. Mohl to být dokonce Decamby nebo Rickshaw. Mohl to být tenkrát kdokoli, koho není snadné ve světě najít. Kdyby s sebou nevzali záznam z kamery... Na Delphryho přišli jen proto, že zčásti odpovídal popisu a jednou byl kvůli krádeži vyšetřován. Ale nikdy mu nebylo nic dokázáno. A protože presumpce neviny platí jen teoreticky, pro všechny ostatní už bude vždycky vinen, nebo přinejmenším podezřelý. Ať už z čehokoli.
Proto se o něj policie začala zajímat. Kdyby se prokázala souvislost mezi tou knihou a Delphrym, bylo by snadné tvrdit, že Delphry za knihu utratil konkrétní, docela vysokou, sumu peněz. Pak by se přiznal, nebo i kdyby ne, nebylo by těžké uvěřit, že ty peníze vzal z benzinové pumpy pátého května.

Ale neexistuje nic, jen povědomí o knize. Proč majitel knihkupectví lhal? Delphryho zná. Věděl, že Delphry vykradl pumpu? Nebo si to myslel a dostal strach? Bylo by snazší přesvědčit soud, kdyby si Delphry za ty peníze byl nakoupil spreje, cigarety, drogy nebo prostě něco, čemu se snadno věří, že si to člověk koupí za ukradené peníze. Na krádež na knihu není precedent.

Jenže Delphry si dějiny středověku koupil, zaplatil penězi vydělanými, našetřenými nebo ukradenými, prostě zaplatil a nosil knihu v batohu. Když ji neměl v batohu, byla u Mandoliny. Třeba jako když byl Delphry ve škole, s batohem, ale bez knihy.
Moment, kdo řekl, že kniha byla tou dobou u Mandoliny? Prostě jen nebyla u Delphryho. Jak snadno člověk uvěří tomu, čemu věřit chce!
Dnes taky nebyla v Delphryho batohu, mohl ji tedy dát Mandolině v tu chvilku, když se zvedali a byli schovaní za polorozpadlým dřevem přístřešku pro lodě. Ale právě že jenom mohl. Když odcházeli, Mandolina neměla žádnou tašku ani svetr. A obě ruce prázdné. Kam by dala knihu, kdyby si ji od Delphryho vzala?
Všechno špatně a zbytečně. Zadržení Delphryho, převoz na stanici, výslech i prohlídka batohu. Bylo to přece tak očividné. Když Delphry dnes do přístřešku přišel, zip batohu zavrčel, ale nikdo neviděl, že by kniha byla z batohu skutečně vytažena. Prostě se najednou objevila a zvuk zipu zase napověděl to, čemu chtěl člověk věřit. Delphry mohl z batohu vytáhnout cokoli. Kniha byla celou dobu tam. Celou tu dobu, kdy jsme se ji snažili najít, ležela někde v přístřešku pro lodě u přehrady. Musí tam ležet i teď.

Baterka svítila bíle a ostře. Ještě před několika hodinami tu byl Delphry s Mandolinou. Pak odešli, podle předpokladu i s knihou. Jenže ve skutečnosti odešli jen oni. Kniha tu stále někde je. V kuželu bílého světla se zjevují barevné klikyháky jako žraločí zuby. Přístřešek je prázdný, ale podpisy na kýlech ho dobře hlídají.
Než odešli, moc se po prostoru nepohybovali. Kniha musí být schovaná někde poblíž. Po deseti minutách je jasno. Kolem jednoho kamene v zemi je rýha a po obvodu hromádka hlíny. Kámen jde zvednout poměrně lehce. Pod ním, v útrobách země, mělká schránka. Prázdná. Kniha není ani tam.
Zdá se, jako by někdo šel, ale nervozita zveličuje. To se jen napíná starý materiál lodních veteránů a praská a šelestí jako člověk v trávě.

Venku se potichu třpytí hladina přehrady. Je zataženo, ale voda je blyštivá i tak. Často, když má mozek hodně práce, nohy chodí. Mozek si přebírá všechny informace, ale nedostává se k závěru. Všechno tomu nasvědčovalo, byl si stoprocentně jistý, že knihu najde tady. Našel i skrýš. Proč nenašel knihu?

Mozek přemýšlel a nohy došly až k vodní hladině. Kousek od břehu rozkoply malou sypkou hromádku. Do výše očí z ní vyšel tenký had kouře. Byla ještě trochu teplá. Bezdomovci se ohřívali. Jenže čím?
Hned na kraji leží ještě zbytek topiva, které plameny nestihly zkonzumovat. Je to kousek silného papíru. To jediné čitelné na něm je číslo 89.
Vztek se hromadí, zatemňuje mozek a nutí nohy hromádku rozkopat. Žádné další větší kusy neobsahuje. To, co mohlo vyřešit případ přepadené pumpy, to, co bylo tak důležité pro Delphryho i Mandolinu, tak důležité, že o tom nikomu neřekli, je pryč. Posledním úkolem velké knihy bylo zahřát bezdomovce. Marnost je cit, který pohlcuje svět kolem nás i jeho vnímání. Marnost mění barvy v jeden odstín a snahu v cestu po kruhu. Hlavně že jim bylo teplo.

Grosvenor Lane třicet pět a byla příštího rána svědkem něčeho zvláštního. Ze dveří vyšel batoh, mikina, možná ještě nenošená, před vchodem na Delphryho čekala Mandolina, políbili se a za ruku vykročili pryč. Delphry měl ten den v třídní knize samé nepřitomnosti, Mandolina asi chyběla v práci, jestli někde pracovala. Vypadali skoro jako na konci jedné cesty a na začátku jiné.
Kdo říká, že se k přehradě Mandolina včera večer ještě nevrátila? Třeba zrovna když jsme byli na policejní stanici...