Výtah díl první

Výtah

Tak a mám čtyři esa.
Vítězství bude moje.
Hraji on line teprve třetí měsíc a vypadá to tak, že vyhraji svůj první pokrový turnaj
První protihráč odkryl karty. Chudák má dvě dvojice. Teď se ukáže ten co hraje pod přezdívkou ,,Rybí oko“.
Najednou cítím, že v kanceláři nejsem sám.
Nepatrně pootočím hlavou a koho nevidím.
Přímo za mnou stojí můj šéf. Už jeho jméno budí úctu. Hermann svobodný pán von Arent. Jeho rodina spravuje tuto firmu už sto padesát let a Hermann je osmým pokračovatelem tradice finančníků a obchodníků s realitami.
Začínám tušit jak asi dopadnu. Z této prestižní práce se vyhazuje i daleko malichernější přestupky než je hraní internetového pokeru v pracovní době. Za naprostého ticha mne doslova propichoval svým pohledem a já skoro zapomněl dýchat.
Nakonec napjaté ticho ukončil slovy:,,Pojďte se mnou.“
Vyšel z mé kanceláře a zamířil do své. Já ho následoval s klidem člověka, kterého vedou na popravu. Můj osud byl tak jako tak zpečetěný a mé nitro se naplnilo klidem odsouzence k smrti. Nic horšího už se mi nemůže stát. Zaklapl dveře a pokyne, ruky mne usadil do pohodlného křesla. Pak se usadil za obrovský dubový stůl jemuž dominovali dva osmiramenné měděné svícny a globus zobrazující hvězdy zvěrokruhu, znovu si mne prohlédl a ve světle stolní lampy byla vidět jeho tvář.
Nikdy dřív nebyla příležitost k detailnímu studiu šéfovi tváře. Navíc se přiznám, že jsem v jeho přítomnosti vždy podvědomě odvracet zrak. Tento stav se dal vypozorovat u každého ze zaměstnanců. Strach a obrovský respekt k výjimečnému muži ovládal každého ve firmě. Teď už bylo všechno jedno a tak jsem se díval.
Hermann svobodný pán von Arent vypadal na první pohled jako muž středních let asi tak čtyřicetiletý, ale detailní pohled prvotní názor vyvracel. Vrásky kolem očí by ukazovali na staršího muže důchodového věku. Zato naprosto jasné úplně nepřirozeně modré oči svědčili o věku mladším.
Jako by tu seděl tři lidé.
První byl mladík mého věku neboli čerstvý absolvent vysoké školy tomu odpovídali oči. Druhý pak byl zdatný čtyřicátník o čemž vypovídala celková tělesná konstituce.
A třetí muž byl stařec o čemž vypovídali detaily tváře změněné stářím.
Po chvíli spustil tichým neobyčejně důrazným hlasem, který zněl jako divoký řev šeptaný přímo do duše:,,Mladý příteli tato firma nesnese povaleče a nemůže je tolerovat. Jen proto vydržela až do dnešních dnů.“
Odmlčel se a já pomalu přemýšlel, kde se asi uchytím, ale aristokratický šéf pokračoval:,,Vy se mi, ale docela líbíte a tak se nemusíte balit. Mám pro Vás úkol a pokud ho úspěšně splníte můžete zde zůstat. Pokud však selžete dostanete takové doporučení, že se uchytíte maximálně jako popelář a to jedině za hranicemi města Berlína.“
Tato hrozba vyslovené tichým a důrazným hlasem byla myšlena nepochybně smrtelně vážně a moc i styky mého šéfa tuto výhrůžku jen potvrzovali. Čekal na mé vyjádření, ale bylo jasné, že nemám na vybranou. Buď přijmu nebo v branži končím.
S vypětím všech sil jsem řekl:,,Pokusím se udělat vše k Vaší maximální spokojenosti.“
Jen přikývl a já uviděl na malý moment něco neuvěřitelného.
Jakoby se nepřirozeně modré oči Hermanna von Arent ještě více rozzářili.
Jakoby v nich na okamžik vzplanul jasný oheň. Snad to byl odraz od světla stolní lampy.

Mžik vzplanutí pominul a on mi pomalým a tichým hlasem zadal úkol, který rozhodne o mém osudu:,,Mladý muži v archivu si vyzvednete spis týkající se domu na Bendler strasse číslo 666. Všechno si nastudujte a pak připravte celý případ k uzavření. Musíte provést inventarizaci inventáře, zařídit vyklizení a dražbu movitého majetku. Poté co tento dílčí úkol splníte povedete demolici domu a přípravu pozemku pro stavební firmu. Na splnění úkolu máte devadesát dnů a ani o hodinu více. Jsou Vám k dispozici veškeré fondy firmy, ale do domu smíte vstoupit jen Vy a nikdo jiný.“
Zmlkl a ze zásuvky vyndal svazek sedmi nebo osmi klíčů, který mi podal. Pak usedl a jediným gestem ruky ukončil prazvláštní audienci. Opřel se do křesla a z jeho tváře vyřazovala neuvěřitelná únava. Teď mi připadal jako stařík nad hrobem, ale můj čas v jeho pracovně právě skončil.
V předpokoji už čekal šéfův osobní tajemník Karl-Otto Schmidt.
Jakmile mne uviděl se svazkem klíčů v ruce řekl:,, Zajdeme hned do archivu pro tu složku.“ Bylo divné, že jde se mnou. Vždyť spis by archivářka vydala i mě bez problémů jako u jakéhokoli jiného případů.
To byl můj bohužel úplně chybný názor jak mi ukázala brzká budoucnost.
Paní Kellerová, která měla firemní archiv na starost nás bez problému vpustila, ale pak si šla po své práci. Karl-Otto a já jsme prošli hlavním skladem a za dalšími dveřmi byla úplně malá komůrka tak akorát pro dva lidi. Můj průvodce rozsvítil a já uviděl trezorové dveře.
Až do tohoto okamžiku jsem ani netušil, že se něco takového v naší budově nachází.
Pomocí magnetické karty a číselného kódu otevřel a já uviděl čtyři police plné spisů.
Starší i novější všechny byli bez výjimky pokryty vrstvou prachu. Na první pohled bylo patrné, že sem moc lidí nechodí.
Neomylně sáhl po jedné složce, ofoukl z ní vrstvu prachu a pomalu mi ji podal.
Pak beze slova nastoupil zpáteční cestu a já ho mlčky následoval.
Když se se mnou loučil pohlédl na mne zvláštním pohledem plným pro tuto chvíli bezdůvodných obav a po krátkém zaváhání řekl zastřeným hlasem:,,Dávejte na sebe pozor mladý muži.“
Všechno mi bylo dost divné.
Ta audience u šéfa.
Ten nový úkol i to jak se divně choval osobní tajemník pana von Arent. Navíc mé napětí zvyšovalo i to, že spis mého případu byl uložen v jakémsi tajemném sejmu s krajně omezeným přístupem.
Celé to působilo záhadně a tajemně a to vyvolalo velkou zvědavost.
Musím se podívat do složky třeba je odpověď uvnitř.
Zbytek dneška a celý zítřek věnuji studiu podkladů a po víkendu si zajedu do Bendler strasse číslo 666 a začnu s přípravou prodeje inventáře. Ten mi zabere tak týden až dva. Dá se očekávat, že tam nic moc nenajdu a dražba proběhne velmi rychle s pomocí dvou nebo tří vetešníků.
Až bude budova prázdná zažádám o demoliční povolení a po jeho doručení oslovím stavební firmu, která s námi spolupracuji na podobných zakázkách.
Myslím, že termín hravě splním ke všeobecné spokojenosti.
Nejdřív se musím najíst a pak se do toho dám. Oběd i káva mi vrátili duševní rovnováhu a spis na pracovním stole vypadal hned snadněji zpracovatelným.
Takže co ve složce vlastně máme?
Dům na Bendler strasse číslo popisné 666 stojí od konce devatenáctého století.

Nechal si ho postavit Paul von Carstev.
Kolaudace proběhla 12.12.1896.
Pak se majitelé dost střídali. Původní stavitel asi brzy zemřel protože už o rok později osud nemovitosti řeší notářský úřad jako pozůstalost. Během následujících dvaceti pěti let se mi podařilo napočítat sedmnáct majitelů.
Všechno to byla okázalá aristokratická jména. Prostě jeden svobodný pán, rytíř nebo von za druhým.
Tenhle nepochopitelný kolotoč vlastníků končí v létě 1931, kdy se majitelem stala jakási společnost ,,Thule“.
Ta pak zůstala zapsaná jako vlastník po celý čas třetí říše a kupodivu i po válce. Tento stav skončil před sedmi roky, kdy to co zbylo ze spolku thule převzal Hermann von Arent prostřednictvím nadace ,,Černé slunce“.
Historie pozoruhodného domu mi je jasná.
Teď musím prostudovat plány a fotodokumentaci.
I moje krátká praxe ve správě nemovitostí napovídala, že ten dům bude asi ve velmi špatném stavu. Z dokladů vyplývalo, že majitel společnost Thule od konce války s domem nic nepodnikala a pokud byl v roce 1945 poškozen tak mu další půl století chátrání rozhodně neprospělo.
Ve složce jsou detailní stavební plány z roku 1895.
Nejdříve si prohlédnu náčrt průčelí. Z dokonale zpracovaného nákresu se dá poznat základní řešení. Dům má pět nadzemních pater a dva suterény. Fasáda je funkcionalisticky strohá bez sebemenší ozdoby. Překvapivě působí malá okna. Střecha pak sedlová se čtyřmi komíny. No z pohledu, který dům nabízel do ulice nešlo o nic mimořádného.
Následoval nákres zadní strany, která byla orientována do vnitro bloku. Jediným rozdílem při porovnání s čelní stěnou byl vjezd zřejmě do dvora.
Pak následoval plán zachycující stavební kompozici při pohledu ze shora.
Ten mi připravil opravdu velké překvapení. Uprostřed domu byl skutečně dvůr to bylo u novostaveb té doby úplně běžné, ale tvar dvorany ten skutečně šokoval.
Byl jím dokonalý pentagram. Architekt navrhující stavební kompozici zakomponoval do nenápadného domu dvoranu tak překvapivého tvaru.
Co tím asi sledoval?
Otázka na kterou mi chyběla odpověď. Jedno bylo, ale nad slunce jasné. Ten dvůr neuvěřitelně snižoval užitnou hodnotu stavby a činil jí hůře obyvatelnou.
Následovali plány jednotlivých podlaží.
Bylo jich pět, ale stačil by jen jeden. Co patro to úplně identický nákres.
Po obvodu pentagramu bylo dvanáct různě velkých místností jejichž naprosto bizardní tvary museli znemožňovat jakýkoliv pokus o účelné zařízení nábytkem. Snad ani jeden pokoj neměl pravidelný čtvercový nebo obdélníkový tvar.
Tady se prostě nemohlo dát bydlet.
V hlavě mi rezonovala otázka: Proč to vlastně ti majitelé kupovali?
Snad se odpověď nalézá v obrazové dokumentaci.
První obrázky byli skutečně archaické asi byli pořízeny v časech kolaudace.
Nic ani nenapověděli. Byl na nich strohý odtažitý dům s čerstvě dokončenou hladkou omítkou.
Následovali obrázky z let Výmarské republiky. Přesně rok 1928. Dům se takřka nezměnil. Lépe řečeno byl úplně stejný.

Pak přišli na řadu fotky z roku 1945. Celá Bendlerr strasse byla jednou hromadou sutin. Jen naše číslo 666 bylo absolutně netknuté.
Tomu se prostě nedá věřit. Vždyť zrovna v této ulici probíhali úporné boje. Hned za rohem byl hlavní štáb německých pozemních sil. Přesto budova po ukončení bojů vypadala jako v čase dostavby před padesáti lety.
Jako by se čas kolem ní jen tak proplížil.
,, To je všechno velký nesmysl!ů!“ Tato myšlenka proběhla v mé hlavě a já se podíval na hodiny.
Ukazovali 19 hodin a 30 minut už dělám dvě a půl hodiny přes čas. Cestou domů zajdu do Bendlerr strasse a dům obhlédnu prozatím z venku. Alespoň budu vědět co si vezmu na sebe až po neděli začnu dělat inventarizaci vybavení.
Teplý letní večer byl jako stvořený k procházce a mé kroky směřovali neomylně k cíli. Bendlerr strasse byla ponurá ulice vybudovaná v typicky strohém duchu pruského císařství. Na mohutných budovách nebylo nic zbytečného nebo okrasného. Jakoby z budov vyřazoval duch dávno překonaného ducha militarismu doby svého vzniku.
Den končil, slunce zapadlo a jen mé kroky rušili ticho tohoto místa.
Dívám se po průčelích domů a hledám zpustlou budovu, která nese stopy více než půlstoletí bez řádného užívání a údržby. Najednou je hledaná stavba přímo přede mnou.
Za malou předzahrádkou stojí pětipatrový dům se sedlovou střechou.
Napravo od velkých vstupních dveří visí kovová deska s popisným číslem 666.
Nalevo pak zdobí strohé průčelí stříbrná deska s nápisem:,,Sídlo nadace Temné slunce“ a pod ní menší dokonale zachovaná tabulka s popisem:,,Společnost pro duchovní studia Thule.“ Zvláštním dojmem nepůsobili ty tabulky, ale celkový stav budovy.
Dům vypadal jako nový.
Více než sto let se na něm nijak neprojevilo. Byl očividně prázdný ani v jednom okně nebylo vidět světlo, ale zároveň nic nebylo poškozeno nebo rozbito.
Okna čistá, omítka dokonalá a dveře prvotřídní. I cestička od plotu ke vstupnímu schodišti byla vysypána bílými kamínky. Malý pruh zeleně oddělující ulici od stěny vypadal také perfektně. Tráva zastřižená, stromy ořezané a keře upravené.
Připadalo mi, že jsem asi propadl časem.
V pracovním kufříku byli obrázky z času kolaudace. Vyndal jsem je a ten pohled byl naprosto šokující.
Jakoby to nafotili dneska ráno!
Ta budova se za více než sto let vůbec nezměnila. Překvapeně porovnávám prastaré fotky a současný stav. Jednou, dvakrát, třikrát, ale i kdybych tu zůstal do rána žádný rozdíl neobjevím.
Půjdu raději domů.
Stará moudrost praví:,,Ráno moudřejší večera“ třeba to bude platit i pro tuto situaci.
V mém bytě následovala rychlá večeře z mikrovlnky a sprcha.
Půjdu si raději hned lehnout ráno budu potřebovat jasnou hlavu. Nedaří se mi však usnout. Záhada v Bendlerr strasse je úplně elektrizující.
Je vůbec možné, aby dům vydržel tolik let úplně netknutý?
Není za tím ukrytá jakási nepochopitelná hra mého šéfa?
Proč vlastně chce takto dokonalou a zachovalou budovu zbourat?
Únava nakonec zlomila řetězec otázek a já usnul spánkem plným nočních můr.
Jedna z nich byla dominantní a vydržela v mojí hlavě až do rána.

Byl to název současného vlastníka domu. ,,Nadace temného slunce!“
Co to vlastně znamená?
Temné slunce je totální nesmysl. Vždyť slunce je spalující zářící terč na obloze.
Ten nemůže být temný!
Na odchod do kanceláře je moc brzo. Spánek je už definitivně pryč a tak sedám k počítači. Vyzkouším štěstí s internetovým vyhledávačem.
Píšu hledané slova: ,,Temné slunce“.
Čekám na zobrazení, že nic takového neexistuje.
Přes můj pesimismus se zobrazuje šest odkazů. Pět nezajímavých z oblasti poezie a astrofyziky.
Ten poslední byl daleko zajímavější.
Jednalo se o výtah ze staré práce jakéhosi Johanna Lanze. Jeho obsáhlá stať se zaměřovala na starogermánské mýty a mytologii. Podrobně popisoval, že svastika s rameny zalomenými do leva značí od pradávna slunečního boha v přeneseném smyslu pak oheň, ale i dar stvoření a život. Toto zalomení kopíruje směr rotace země a znázorňuje i éterickou postavu vyslance světla a pokroku.
Při opačném zalomení ramen svastiky tj. doprava se symbol mění v Temné slunce a svým vyznavačům dává neobyčejnou moc. Opozice ramen k zemské rotaci rozsévá smrt, nenávist a zatracení.
Přiznám bez mučení, že nebýt dvojice obrázků na konci pojednání nic bych nepochopil, ale ty malby mi napověděli.
Byl tam spodobněn jeden hákový kříž s rameny zalomenými doleva a druhý doprava.
Ten druhý z křížů byl notoricky známý symbol třetí říše Adolfa Hitlera.
Připadalo mi, že snad musím snít. Herman von Arent ten vážený podnikatel a ctihodný muž pojmenoval svoji nadaci skrytým označením pro nacistický symbol číslo jedna.
Je snad nacistou a pohrobkem velkoněmecké říše?
Na takový závěr je asi ještě brzo, ale podezření v mé hlavě už zůstane.
Doma už nic nevypátrám a tak raději vyrazím do kanceláře. Pokusím se něco zjistit o staviteli budovy Paulovi von Carstev. Pak se podívám na další majitele až po společnost Thule. Snad najdu odpověď alespoň na část otázek, které se skrývají v podivuhodném domě na Bendlerr strasse číslo 666.
No uvidím. Jedno je jisté už teď. Dneska budu v práci jako první.
Ve své pracovně spouštím počítač a začínám hledat v lexikonu šlechty z konce devatenáctého věku. Je to moc zvláštní, ale žádný Paul von Carstev v něm není uveden.
Tím padla první stopa.
Další pátrání jsem přenesl do digitalizované matriky města Berlína. Ani tam nebyla jediná zmínka o našem muži.
Nevadí !
Zkusím zase použít internetový vyhledavač. Zadám jméno a ohlas je povzbuzující
Na monitoru stojí:,,Aleister Crowleye alias Paul von Carstev autor knihy Měsíční dítě.“
To jméno Aleister Crowleye je mi povědomé nahlédnu do seznamu majitelů domu a hned jako druhý je uveden právě on.
Přinejmenším podivné!
Anglický spisovatel kupuje dům z pozůstalosti po sobě samém.
Crowleye je Carstev a Carstev je Crowleye.

Proč ta šaráda okolo převodu?
Proč dům získal v pozůstalostním řízení?
A kdo byl ve skutečnosti ten mrtvý jehož pozůstalost byla řešena?
To asi těžko zjistím. Je zde nezdolatelná hradba času. Víc než sto let zaneslo všechny stopy. Co mi teď prozradí můj počítač o záhadném angličanovi?
V prvním odkazu stojí:,,A. Crowleye spisovatel a okultista. Velmistr řádu Golden Dawn neboli zlatý úsvit a šéf její Berlínské lóže. V románu Měsíční dítě popisuje poněkud zmatenou formou osudy mága žijícího na hraně našeho a jiného světa., který je dosažitelný jen s použitím čtvrté dimenze. Právě ovládnutí prostoru za hranicí lidského vnímání dává zasvěceným nevídané možnosti při snaze o ovládnutí světa.“
Tak to mi tedy sdělil internet.
Vše to působí zvláštním dojmem, kdyby tu nebyl ten podivný dům označil bych bez zaváhání A. Crowleye za blázna. Takhle musím pátrat dál.
Po Angličanovi se majitelem nemovitosti na Bendlerr strasse stal jakýsi Georg Lanz von Liebenfels.
Jestlipak i on zanechal svojí stopu v dějinách?
Krátké zadání do vyhledávače a už vidím, že ano:,,Lanz von Liebenfels alias Johann Lanz.“ To je další známé jméno.
Chvilku přemýšlím a už jsem doma. Právě Johann Lanz napsal pojednání o fenoménu s názvem ,,Temné slunce“.
Co se za ním skrýval popsal skvěle, ale co se skrývá v jeho životě to musím teprve zjistit. Pokračuji ve čtení:,,Svou životní cestu zahájil ve službách církevního řádu. Po letech se stal opatem kláštera v Lambachu. S církví se rozešel ve zlém. Byl označen za heretika a v roce 1900 založil ve Vídni neotemlářský institut. Jehož byl hlavním mistrem. Ve svém díle navazoval na barona Hunda, který v sedmnáctém století sepsal dílo s mnohoznačným názvem Skutečná pravidla řádu templářů. Von Liebenfels byl navíc vyznavačem kultu germánského šovinismu nejhrubšího zrna. Ve svém díle opěvoval boha zkázy Wotana a byl hlasatelem všeněmecké tradice vyrostlé z nordických tradic.“
Tak to je opravdu zajímavý majitel.
Pomalu mi začíná být jasné o co tady vlastně běží.
Skupina mužů kolem A. Crowleye si přímo v srdci Berlína vybudovala něco jako svatyni pro své silně podezřelé aktivity. Nemá cenu hledat každého z dalších vlastníků zvlášť. Je docela dobře možné, že se rychle v držení svého svatostánku střídali z důvodu jakési konspirace nebo utajení.
Podívám se rovnou na společnost Thule, která byla vlastníkem nejdéle.
Složka pod heslem ,,Thule“ byla velmi rozsáhlá.
Stálo v ní toto:,,Thule založil Rudolf von Sebottendorf 17. srpna 1918 v Mnichově. Von Sebottendorf původním jménem Adam Rudolf Glauber.“
To je úplně neuvěřitelné.
Ale i on pod svým původním jménem vlastnil po celé dva roky mýtický dům.
Tak to je jednoznačné pojítko!
Musím zjistit o co společnost Thule vlastně usilovala: ,,Thule v původním významu slova je záhadná země kdesi na severu, kterou objevil řek Pytheas roku 325 před Kristem. Nazval ji Ultima Thule. Mohlo se jednat Skotsko, Shetlandy nebo dokonce o Island, ale přesná odpověď není známá. Pro skupinu kolem Glaubera alias von Sebottendorfa byla místem, kde žili a snad dodnes žijí čistí árijci neboli nadlidé. Učení Thule ovlivnilo nejenom Alfreda

Rosenberga a Rudolfa Hesse, ale i samotného Adolfa Hitlera.“
Vypadá to jakoby v díle šílených pomatenců z Thule byli i kořeny zrůdné nacistické ideologie. Ti muži měli plnou hlavu árijců, germánských bohů a nadlidí.
Třeba přímo od nich vede přímá cesta ke kremačním pecím Osvětimi.