GHOTIC HAZARD -XIV.+ XV.

XIV.
Když jsem odvrátila pohled od země podruhé, viděla jsem ho opřeného opět o strom, tentokrát ale přímo přede mnou na konci cesty, abych se mu nemohla vyhnout. Nebo si ho nemohla nevšimnout. Myslel si hned, že jsem ho prve neviděla? Bože, to je idiot. Pomalu jsem se k němu vlekla, jen co noha nohu mine a on se na mě na dálku začal protivně zubit. Jdi se bodnout, debile, pomyslela jsem si. Jestli umí číst myšlenky, tak mě sežere celou. No a co. Mě je to jedno. Tak ať. Už stojím skoro u něho a tak líně zvedám hlavu a ledovým výrazem se mu zabodnu přímo do očí. Tohle totiž při prvním setkání pár lidí dokáže vyvézt z míry, tak třeba i na upíry to bude platit. Jemu však jeho hraný široký úsměv přes půlku obličeje nezmizel. Naopak. Ještě k tomu všemu teatrálně rozpřáhl ruce a začal mě objímat jako strejda Joe, který se snaží co nejvíc vetřít do rodiny tam, kde ho vůbec pustí přes práh. Tak jestli se tento den nezapíše do historie jako vůbec ten nejdivnější na světě, tak už vážně nevím. S Alexem tancuju ploužák, pak ho málem líbám na lavičce, potom mě totálně zavrhne kvůli jizvě od kousnutí, upír…-MOMENT. Jizva od upířího kousnutí…, ne, to není možné. Kdyby byl upír, tak by to asi jenom uvítal…anebo možná upír je a chtěl ě vysát sám…? Další úvahy mi již ten Spike nedovolil, protože mě odtáhl, ale stále mě držel už docela nepříjemně pevně za ramena a prohlížel si mě.
,, Chez…. Jak rád tě vidím a konečně i poznávám!“ Nasupeně jsem mu stále hleděla do očí a on dělal, že to nevnímá a dál si mě prohlížel jak babička, když každý měsíc kontroluje, jak jste vyrostli. Cccc, prej konečně. A to v tu noc v okně bylo jako co? Dělala jsem blbou.
,,Promiňte, my se snad známe?!“, docela ho to překvapilo. Pustil mě a zatvářil se, jako když vysvětluje malýmu natrvdlýmu dítěti něco, co je naprosto nad slunce jasné… že když bude zlobit, přijde čert a vezme ho do pekla. ,,Ale no samozřejmě…my už o tobě víme všechno, Chez.“ Vykouzlil opět ten protivný úsměv a koukal se na mě jako na blbečka.
,,Podívejte vážený pane…“ ,když už jsem věděla po chvilce čekání, že mi své jméno neprozradí, tak jsem pokračovala ,,…já opravdu nevím kdo jste, nikdy jsem vás neviděla a fakt nechápu co ode mne chcete…kdybyste byl teď tak velice laskav a pustil mě, abych se mohla vrátit mezi normální ŽIVÝ lidi domů, byla bych vám vděčná.“ Na to se ten vůl usmál ještě více zeširoka a naklonil se blíže ke mně. ,,Kdybys tak moc nevěděla kdo jsem a co od tebe chci, proč by sis tedy myslela, že nejsem živý stejně tak, jako ty?“-opáčil vítězoslavně. ,,I když, být tebou, moc bych se tím tvým normálním živým také moc neoháněl, protože ty, ty už jsi také spíše víc mrtvá, než živá.“ Zase svá slova podtrhnul další várkou protivných rádobyvřelých a přívětivých grimas. Bylo mi z něj na blití. Jestli nechtěl, abych mu vymlátila všechny jeho zuby, měl by si dávat sakra bacha. Na Alexe jsem sice už v tu chvíli nemyslela, ale stále to bolelo. ,,Tak hele, milej zlatej, jestli si mě nemohl vysát už prve, tak mi dej teď laskavě svátek, nemám náladu!“ Teď už jsem byla opravdu vytočená na maximum. On jenom vyměnil výraz za udivený, vůbec ne překvapený a dál chtěl se mnou slovíčkařit. ,,Ale, ale…jakpakto?? Hmm…cítím v tom chlapce. No vidíš, a tokové starosti my nemáme… a jestli si myslíš že jsem tě vysál já, tak to se pleteš. Já mám akorát na starosti tě sledovat a hlídat tě, abys neprovedla nějakou hloupost. Třeba aby si se nerozhodla že nás půjdeš někam veřejně udat. To bychom ti nepřáli…“ Tak on bude ještě vyhrožovat hajzl ,,Nepřáli jako kdo?!“ To už jsem na něho solidně hystericky ječela. ,,Jako celý náš klan, zlato.“
Za tím odporně úlisným tónem, jakým to opět pronesl se tentokrát skrývala skytá hrozba. Tak on už o mně ví celý klan… no to je skvělý…a todle vemeno mě mělo hlídat… Nenechte se moc mýlit mojí otrávenou, nasupenou náladou. Nehlodat mi v hlavě totiž takovej maxičerv, jako je Alex, tak bych z toho upíra měla jistě daleko větší respekt. Byl vysoký, měl dlouhé rovné černé vlasy, které si nechal rozpuštěné a dlouhý černý kabát rovněž. Bezva…ještě sluneční brýle a může jít do matrixu. Obličej měl přirozeně bledý a hubený. Papírově slabá kůže mu přiléhala na kosti, jenž měl zřetelné a ještě více zvýrazňovali oči. Ty byly zajímavé. Byly namalované černými linkami a trochu dozadu protažené. Navíc ještě vypadaly, jako by měl čočky, ale silně jsem o tom pochybovala. To budou bohužel pravé. Polk. Jejda. On je to vážně upír. Proč mi musí všechno dojít až po tom, když ho skoro pošlu…
,,Tak, moc mě těšilo, ale už budu muset opravdu jít.“ Rázně jsem utla a hnala si to svižným krokem domů, než si to rozmyslí.
,,Hezký šaty…tak to se u vás teď nosí?“ Bože…teprve až teď jsem si uvědomila, že jsem stále ještě v té maškaře. Zastavila jsem se a otočila. ,,Je Halloween, pako.“ Houkla jsem na něj a pak se dala do běhu. No… běhu. Pokud se to tak dalo v těch šatech a botách nazvat během. Jakž takž jsem držela tempo až k poslednímu stromu. Když jsem ho míjela, tak mě ale drapsla ruka s klešťovitým sevřeným a slušnými drápy za loket a přirazila ke kmeni. Tohle je hnusný. Klidně jsem si mohla celý ten maraton a námahu ušetřit. On si přitom udělá pár rychlých kroků a je míli přede mnou.
,,Tak hele, už mě to nebaví. Já tady přece za tebou nebudu běhat jako debil. Poslali mě sem za tebou se vzkazem, abych ti vyřídil, že máš týden na rozhodnutí-buď se staneš upírem, nebo smrt. Znáš naše tajemství a lovec je blízko. Týden a ani vteřinu navíc. Takhle velkorysý šéf nebývá, toho si važ.“ Stále mě pevně svíral ruku, kterou už jsem pomalu necítila. ,,Tak šéfovi laskavě vyřiď-“
,,Ty nemáš co vzkazovat. Ty se jenom můžeš rozhodnou. Ještě něco ti není jasné?“
,,Kdo je šéf?, chci s ním mluvit.“
,,Budeš mít tu čest…až se rozhodneš být jedna z nás. Jinak můžeš být ráda, že s tebou vyjednávám já, a ne Lamorgal.“
,,Kdo je Lamorgal?“
,,Můj šéf.“ –pustil mě a sehnul se ke mně, jako bych měřila metr. ,,A šéfik byl také ten, kdo tě vysál. Hezké sny.“ S těmito slovy se vypařil jako pára nad hrncem a já tam zůstala stát na místě ještě dobrou čtvrt hodinu. Tak Lamorgal… bezva. Už se nemohu dočkat, jak budu jeho jméno tesat na náhrobek…

XV.
Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Vůbec si nevybavuji, kudy jsem šla. Nevzpomínám si, jestli mě máma vynadala za to, že jdu pozdě, nebo jestli už dávno spala. Nedokázala jsem ani přemýšlet o tom, co se mi právě před chvílí stalo a zdali to vůbec byla pravda. Nedokázala jsem absolutně zachovat jakoukoliv myšlenku v hlavě déle než na zlomek vteřiny, všechny se ihned rozplynuly. Nedokázala jsem mít v mysli vůbec nic. A tolik toho ještě bylo k promýšlení. Bohužel, předem jsem znala odpověď, aniž bych si jí musela nejprve uvědomovat. Svalila jsem se na postel oblečená i namalovaná a pouze civěla do stropu. Najednou jsem si strašlivě přála brečet. Dokázat silou vůle alespoň jednu slzu vyronit za svůj osud. A kdybych tak dokázala brečet více, plakala bych za celý svět a za každého jednotlivého člověka a nečlověka. Ale nemohla jsem. To mě rozesmutnělo ještě více a přesto jsem stále nemohla. Tahle deprese bude dlouhá, pomyslela jsem si a po půl hodině přemlouvání jsem se přinutila vsát a dojít si pro diazepam na spaní. Bylo mi to jedno. Hlavní teď bylo přežít tuto noc, pak už by to mělo být jen lepší.
Ráno jsem se probrala a bylo mi snad ještě hůř. Strašlivě mi třeštila hlava a v břiše jsem měla pocit, jako bych se topila a napila se chlorované vody. Lehla jsem si zpátky do postele a pustila si v televizi nějakou komedii. Připadala mi sice strašně trapně vlezlá, ale bylo to v tu chvíli lepší, než nějaké horory nebo sentimentální lovestory. Máma byla dneska doma, a tak kolem mne co chvíli poskakovala a ptala se mně, co mi je. Řekla jsem jí, že jsem včera asi něco špatného snědla a všechno bylo docela fajn, než do pokoje vrazil brácha a začal s tím, že jsem hodně pila. Máma se toho samozřejmě chytla a musela jsem zdlouhavě lhát a tvrdit, že ne. Za chvilku jí výslech přestal bavit, protože šla něco dělat do kuchyně a brácha začínal nabývat dojmu vůdce baráku, protože mi bylo ještě tak špatně, že jsem ho za to žalování ani nezmlátila. Teprve teď jsem si začínala uvědomovat, že si musím zvolit. Nedokázala jsem si ani v nejmenším představit, že bych se stala upírem a žila ještě s rodinou v domě. Ohrožovala bych je všechny a na to, abych přijížděla na svátky a víkendy jsem ještě moc mladá. Teď ještě potřebuji buď svůj domov, nebo údajnou smrt či zmizení a domov nový. Upíří. Nebo smrt opravdovou. Není nic, co by mě donutilo úmyslně ohrožovat rodinu, a tak je tedy budu muset opustit. Ani jsem si nevšimla, že se mi najednou dostavily slzy. Brečela jsem dlouho a dlouho ještě budu.
Celý víkend jsem strávila prohlížením fotografií. Moc jsem plakala. Snažila jsem si vybavit každé slovo, každou větu, co kdo v tu danou chvíli na fotografii pronesl. Čemu všemu jsme se smáli, kvůli čemu jsme se hádali. Takhle hrozně mi nebylo ještě nikdy. Nikdy v žádné depresi, která trvala i týdny. Ani v té nejhlubší, nejtemnější, nejbezvýchodnější situaci jsem se neloučila s těmi, kteří mi byli nejvíce blízkými. Kdo to kdy nezažil, tem to nepochopí. Nejraději bych se ihned sebrala a skočila z nějakého paneláku. Nemohla jsem to už déle prodlužovat, ta muka byla nesnesitelná. A přitom jsem si to vlastně zavinila všechno sama. To já jsem ho přivolala. To já byla tak pitomá a chtěla něco, kvůli čemu musím teď zaplatit tím nejcennějším. Měla jsem sice ještě stále vztek na Alexe, ale i v této chvíli, co jsem si trhala zaživa srdce z těla, odcházela od rodiny, jsem stále zlomkem duše byla s ním. I v tuto posvátnou chvíli se mi opět vetřel na vědomí a já se opět již poněkolikáté rozvzlykala. Ta láska k němu evidentně bojovala o místo většího smutku spolu s lítostí nad rodinou. Opět jsem měla ten pocit, že jestli se právě okamžitě nějak nenapráškuji nebo neomámím, tak umřu na místě. Věděla jsem, že konec je již nablízku a tak jsem si šla klidně pro další silný prášek na spaní. Normálně bych se bála. Moc se bála, protože to mohlo mít nežádoucí účinky, vždy, když jsem opravdu potřebovala takhle pomoct, vzala jsem si vždy jenom polovinu prášku. Nikdy víc. Ale teď už to byli dva prášky ani ne za den. Ale co…
Probrala jsem se až druhý den ráno a máma mě zfackovala. Našla totiž plato od léků. Nedivila jsem se jí, ale mrzelo mě to dost, protože jsem jí nemohla říct, v jaké jsem situaci aby mi to odpustila. Mrzelo mě, že jedny z posledních vzpomínek na ní budou takové. Bohužel.
Do školy jsem v pondělí sice šla, ale už jsem si ani nepsala všechny úkoly, které jsme měli mít na příští týden. Přišlo mi to docela směšné. O hodiny jsem se rozhlížela okolo sebe a snažila si ještě naposledy vtisknout vše do paměti. Všechny obličeje, všechny předměty, všechny detaily. O hodinu sociologie mě napadlo ještě sepsat závěť. Nemám sice nic, ale spíš by to bylo jakési rozloučení. Začala jsem tedy psát, ale nic pro ostatní. Byly to řádky určené pouze pro mě. Psala jsem, proč už to dál zde nevydržím a že ty, které jsem předtím obdivovala, už tolik nenávidím. Jako upír bych se musela každý den, každou noc potýkat s tím, že nemohu nikoho vidět. S nikým se obejmout, s nikým z živých prohodit slovo, aniž by mě rozeznali a já je pak musela zabít. Jakmile ze mě bude upír, nebudu už nikdy nikoho moc vidět a s tím žít nemohu.
Vyšla jsem ven ze školy a opodál stál Alex. Bavil se s jinou holkou. Na náladě mi to nepřidalo, ale alespoň to pro mě bude lehčí. Když jsem ho míjela, zdálo se mi, jakoby se na mě potom koukal. Takový ten divný pocit v zádech, co cítíte, když vás někdo sleduje. Neřešila jsem to nijak, i když mě dloublo u srdce. Cestou domů jsem opět šla a nemyslela. Normálně člověk přemýšlí. Třeba o kravinách, ale přemýšlí. Já prostě šla. Nevnímala jsem ani konec podzimu. Listy už opadaly a větve zůstaly holé, právě tak jako moje mysl. Od té doby se to stávalo občas, teď už je občas stává, když tomu tak není. Nemohu čekat než mě to úplně pohltí. Vždyť se z toho dočista zblázním. Už ani pomalu brečet skoro nemohu. Stále mě pálí oči a mám je zarudlé. Ani make-up už to nezpraví.
Sama sebe jsem se snažila přesvědčit, že své poslední dny nesmím jenom probrečet. Musím jít za každým člověkem, kterému jsem kdy provedla něco ošklivého a musím se mu omluvit. Kdybych tak dokázala přemluvit rodinu a šli bysme někam. Na oběd, do kina, na večeři, kamkoliv. Když jsem dorazila domů, byla doma máma. Ještě byla naštvaná kvůli těm práškům, ale už se se mnou jakž takž bavila. Bohužel, nesouhlasila. Prý se na to nechovám. A když jsem žadonila ještě chvíli, odpověděla, že možná o víkend. Víkend…to už nebudu moct zase já, pomyslela jsem si v duchu a okamžitě vyběhla nahoru do svého pokoje. Brala jsem schody po třech, abych tam byla co nejrychleji a mohla zadusit polštářem další záchvat záplavy slz. Tak už vás moc neuvidím, rodiče. Počítala jsem, kolikrát ještě potkám ráno mámu a kolikrát tátu. Nikdy bych nevěřila, že mi budou kdy tak moc chybět. Vždycky, když jsem na ně byla naštvaná a lomcoval mou vztek, tak jsem si přála, abych už konečně byla od nich co nejdál. No, teď se mi to vyplnilo.
Hodně krát už jsem také zírala do stropu a přemýšlela, jaké to asi bude po smrti. Kolik zla jsem napáchala, jestli bude nějaký soud a mě bude podle toho soudit. Kolik dobra? Tak nějak, nevím ani jak, jsem usnula… a nechala další z posledních dnů za sebou.