Are you Ok, Annie?

Are you ok, Annie?

Vcházím do chodby. Zvuk mých kroků v sobě nese nejistotu. Stačila mi jediná sms zpráva abych pochopil, že s mou malou Ann něco není v pořádku.

Procházím chodbou. Děsí mě to. Sms zněla nanejvýše naléhavě, vyjádřené pouze slůvkem „Pomož!“ Neváhal jsem ani vteřinu. V ten okamžik jakoby čas přestal plynout. Během několika chvil jsem se dostal až do bytu mé milované. Celý dům, ponořen do tmy, mi však nedává prozatím žádnou odpověď. Našlapuji zlehka a obezřetně. Někdo to může stále být.

Vcházím do ložnice. Ann leží na posteli. Dlaněmi si zakrývá obličej. Na její bílé košilce se rozpíjí krvavá růže, odkapávající z pořezaného obličeje. „Ann, jsi v pořádku? Co se stálo?“ Mobil leží vedle ní. Bránila se. Má řezné rány i na pažích a hřbetech rukou. Ještě žije ale moc nezbývá. Vytahuji mobilní telefon a volám kolegy od policie. Útočník může být pořád nedaleko.

O hodinu později.

Sedím u kuchyňského stolu a přemýšlím. Ann, nyní bojuje o svůj život v nemocnici a já musím chytit toho parchanta. Mé maličké již nikdo neublíží. Pořád vidím sebe jak ji tisknu v náručím a opakuji „Jsi v pořádku? Jsi v pořádku? Jsi v pořádku Annie?“ Vracím se zpět do ložnice. Technici tam již skončili a já hledám to co mi uniklo. První otázka je proč Ann? Bylo-li to dílo násilníka, proč se ji nepokusil znásilnit? Jestli to měla být pomsta, tak od koho? Neměla to být výhružka směřována mě? Kolik chlapů už přísahalo na smrt svých matek, že se mi pomstí? Nespočetně.

Musím hledat důkaz. Začnu mobilem z toho mi poslal zprávu. Pročítám jednotlivé položky seznamu. Seznam odeslaných zpráv. To je zvláštní. Zpráva, v niž prosí o pomoc není poslední odeslaná. Poslední odeslána zprava byla poslána na nějaké číslo, které neměla Ann uložené. Text zprávy je jednoduchý: „Příště to budete vy, poručíku!“ Mozek začíná pracovat na plné obrátky. S Ann chodím pouze tři měsíce. Poručíkem jsem čtyři. Tudíž musím hledat v posledních čtyřech měsících. Má maličká byla pořezána tenkou čepelí. Břitva, nebo oboustranně broušená dýka. Většina zločinců používá raději pistoli než nůž. Odpověď, musím hledat ve spisech. Ty už jsou v současné době naštěstí uloženy v počítačích.

Nasedám do svého plechového společníka. Starý model sportovního BMW. Průměrný člověk nad ním dneska ohrne nos. Mě ale slouží dobře.

Řítím se městem. Na stanici je to asi dvacet minut jízdy. Provoz sice v devět hodin večer není až tak hustý jako přes den ale přesto to chce více či méně řidičského umění. Když vyjedu ze St. John avenue všimnu si tmavší Audi. Jednak nesvití ale mám pocit, že jsem ji dával přednost na křižovatce o tři bloky dál. Fajn, tak se projedeme. Šlapu na plyn. Ručička tachometru se blíží k 90 km/h. Nyní to chce již více řidičského umění. Můj šestý smysl mě však nezklamal.Audi spolehlivě míří za mnou. Uhýbám na Sunshin bulvár. Pot se mi sráží na čele ale uvnitř jsem klidný. Mozek automaticky hledá trasu a dodává tělu jednotlivé pokyny. Mířím k přístavu.
Dá se tam slušně schovat. A nebo nachystat past.

Audi se mě nepustilo. Až při příjezdu do prostoru přístaviště výrazně zpomalilo. Zajíždím mezi první složené kontejnery. Zhasínám veškerá světla a tasím zbraň. Sig Sauer 228, jedna z nejkvalitnějších zbraní na světe. Pomalu vysedám z auta. Po Audi ani stopa. Obcházím kontejner jeden po druhém ale vypadá to že jsem zde sám.

Intuice mi našeptává. Ač, to tak nevypadá nejsem tu sám. Musím jen víc hledat. V hlavě se mi opět promítá obrázek mé zmrzačené Ann. Nesmím to vzdát. Ne teď. Jen odvážní vítězí. A jestli chci vyhrát musím zjisti kdo ublížil mé maličké a kdo mě to sledoval.

Zahloubán příliš do sebe nekontroluji menší uličku. Procházím kolem ní a v tom uslyším cvaknutí. Ztuhl jsem. Sevřu pistoli pevně v ruce a hledám zdroj hluku. Přišlo mi to jak zvuk vystřelovacího nože anebo břitvy.

Pohyb za mnou!

Otáčím se, a vypaluji jednu jedinou ránu. Postava v černém kabátě se kácí k zemi. Břitva v jeho bezvládné ruce celkem slušně vypovídá o jeho úmyslech. Obezřetně přistupuji k ležící postavě. Na první pohled je mi divný to jak smrdí. Pach ulice. Odpadky. Zvratky a krysy. Takhle nesmrdí člověk, který jezdí v Audi. Pod kabátem se skrýval postarší bezdomovec. V jeho kapse nacházím asi 200 dolarů ale jinak nic víc. Někdo ho poslal na smrt. Jeho život v ten okamžik měl hodnotu 200 dolarů. Dal mu peníze, břitvu, kabát a řekl mu běž. Musím zavolat naše hochy. V okamžik kdy zvedám telefon kolem mě prosviští tmavá Audi. Stěží zahlednu značku Alfa Charlie Zulu 44 34.

O další dvě hodiny později jsem na stanici. Sepsal jsem hlášení a dal si velkou kávu. Hodně cukru a hodně smetany. Tak to já rád. Volal jsem do nemocnice. Ann už je stabilizovaná. Nyní přichází ta nejméně oblíbená část práce. Prodírání se papíry. Ne, že bych nedělal nic jiného. Prakticky je to 80% mé práce. Hledám někoho, kdo o mě ví že jsem poručík. Tudíž jsem s ním musel mít čest během posledních čtyř měsíců. Zkoušel jsem hledat i to Audi ale bezvýsledně. Značky jsou kradené. Spisy mi nedali vůbec nic. Nikdo kdo by pracoval břitvou a dostal se v blízké době na svobodu. Sakra, to že mě sledoval znamená že si se mnou hraje. On sám mi chce dát nějaké vodítko. Něco jsem musel přehlídnout. V krabici s důkazy toho není moc. Otisky se nenašli téměř žádné, vyjma těch mých a Anniných. Její mobil jsem už prohlížel. Kamera v blízkosti domu není žádna.

Moderní technika dokáže zázraky. Připojuji mobilní telefon ke svému pc a zkouším najít jakoukoliv stopu. Sms, kterou jsem si přečetl byla odeslána ze stejného mobilu jako byla přijata. Udělal to chytře. Porovnám volané telefonní čísla s databází v počítači. Nikdo podezřelí. Sakra. O co tu jde? Co ještě v mobilu můžu najít? Hry? Nic. Wap. Nic. Galerie obrázků? Zajímavé.

I ten nejmenší detail. I ta nejmenší volovina. I to vám může zachránit život. Anebo dostat do basy jednoho parchanta.

Ann ho vyfotila. Respektive část jeho obličeje. Nad pravým okem má velké tetování ve tvaru draka. Vsadím levou kouli na to, že někdy už seděl.

Počítač pracuje abnormálně rychle. Mick Sadowski. Narozen v Polsku. Je mu 34 let a ve vězení sedí jeho bratříček Ron Sadowski. Na toho si pamatuji, zašil jsem ho asi před třemi měsíci. Za držení drog a napadení dostal dva roky nepodmíněně. Ale tohle je důvod pro to aby se někdo pokusil zlikvidovat mou přítelkyni?

Podivný svět.

Počítač tiskne poslední známou adresu pana M. Sadowského. Myslím, že se vypravím na zdvořilostní návštěvu.

Namísto auta volím raději metro. Ne, že by to bylo rychleji ale pokud mě někdo bude sledovat mohu se ho snaze zbavit. Cesta je trošku zdlouhavá ale nevšiml jsem si, že by mě někdo sledoval.

O dalších pár minut později klepu na dveře s číslem 34. Nikdo však neotvírá. Zkouším to znova. Zase nic. Zkouším kliku. Cvak. Otevřeno, báječné. Vcházím do bytu v kterém hodně dlouho nikdo neuklízel. Po zemi se válí všemožné odpadky od instantního jídla. Trochu to tu zapáchá ale co se dá dělat. V bytě je, bohužel, pusto a prázdno.

Vcházím do ložnice. No tady to začíná být zajímavější. Na stěně visí korková tabule. Je tam vše. Mé příchody do práce, fotky mě a Ann. Auto. Používaná zbraň. A úmrtní list. Jeho bratr zemřel před měsícem. K sakru, tak proto po mě jde. Je to typické pro někoho kdo ztratil blízkou osobu. Považuje mě za viníka. Já dostal jeho bratra do vězení. Proto šel po Ann, jen aby mi způsobil osobní ztrátu. Jenže Ann žije. Musím jet za ní do nemocnice.

V nemocnici.

Statný, černovlasý muž právě vystoupil ve třetím patře. V jeho tmavě hnědých očí nebylo čitelného naprosto nic. U informací se ohlásil jako pan Smith a řekl že hledá svou přítelkyni Ann. Sestra vzhledla od papírovaní. Noční směna obvykle bývá dosti nudná a hlavně poměrně nezvyklá pro návštěvu. „Pane Smithi nezlobte se ale návštěvy nejsou v tuto hodinu povoleny. Musím vás požádat aby jste přišel až ráno.“ Výraz v obličeji muže se nezměnil. Jeho hlas byl příjemný a přesto z něj bylo cítit něco neobvyklého. „Snažně vás prosím, jel jsem za ní skoro čtyři hodiny. Musím ji vidět.“ Sestry se muže zželelo. „Pokoj tři, ale musím vás upozornit, že je stále velmi slabá a spí.“

Mick Sadowski vzal za kliku pokoje číslo tři. Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Výraz v jeho očích dostal jistou netečnost. Byl jako stroj. Cítil jen nevýslovnou lítost ze ztráty bratra a nyní se chtěl mstít. Smrt za smrt. Závěs před postelí ani nerozhrnul. S bederního pouzdra vytáhl Berettu model 92 a pomalu na ní našrouboval tlumič. Namířil do oblasti kde přibližně tušil hlavu oběti.

Pak zmáčkl spoušť.

Ozvalo se slabé syknutí a v závěsu se objevila nevelká díra způsobená kulkou. To bylo správně. Špatně bylo již to, že neslyšel žádný vzdych umírající osoby. Dokonce ani pravidelné oddechovaní spící osoby. Co se sakra děje? Mick rozhrnul závěs. Prázdna postel a jedna díra v polštáři způsobila lehké zmatení. Na nic ostatního už nedostal však prostor. Rozražené dveře a nástup policejních zakuklenců. Křik.

Mick ležel na zemi a necítil nohy. Najednou se cítil tak unavený. Přál si jen spát. Při vpádu policie do pokoje se stihl otočit a vypálit jen jednou. Tento reflex ho stál život. Policisté mířili přesně. Dvě rány do hrudi. A ten parchant, který způsobil smrt jeho bratra se nad ním sklání a tiše mu šeptá.

Mick Sadowski umírá dvě hodiny po té co by vstoupil na půdu nemocnice.

Já sedím vedle své milované na lůžku a tiše se jí ptám. „Jsi v pořádku, Annie?“

Odpovědi mi jsou ty nejkrásnější modré oči na světě.