Výtah díl druhý

Výtah- díl druhý.

Teď už chápu, že je další pátrání zbytečné.
Musím co nejrychleji splnit zadaný úkol. Jakmile bude dům zbourán zmizí ze světa velké zlo. Sice asi iluzorní a víc duchovní než uchopitelné, ale zlo to je.
Letmý pohled na hodinky mi řekl, že nastal čas oběda. Dopoledne uteklo jako voda.
Chvilku dumám jak budu pokračovat. Není na co čekat, začnu s obhlídkou už dnes, proč čekat na pondělí.
Sbalím si jen to nejnutnější.
Digitální foťák, baterku, diktafon, samolepící štítky a hlavně svazek klíčů co mi je předal Hermann von Arent.
Dnešek se skutečně vydařil. Slunce pálí a cesta do Bendlerr strasse byla docela pohodová. Dokonce i dům číslo 666 působil za plného denního světla přívětivějším dojmem.
Jen ta jeho naprostá dokonalost ještě více vynikala. Netknuté omítky, upravená předzahrádka, čistá okna a úplně zachovalé vstupní dveře.
Opravdu trochu strašidelné, ale jen trošičku, kdo z Vás by se na prahu dvacátého prvního století bál duchů?
Já určitě ne!
Přesto všechno budu docela rád až s tím tady budu hotov a budovo zmizí v zapomnění. Velkým klíčem se mi podařilo úplně hladce odemknout kovanou branku mezi ulicí a zeleným pruhem před domem.
Čekal jsem , že třeba zaskřípe zámek nebo zavržou panty, ale nic takového.
I ta branka je dokonalá. Pár kroků po pěšině vysypané sněhobílými kamínky. Dokonce ani cestička není vůbec poškozená. Oblázky jako nové a nikde ani lístek nebo větvička.
Teď se přede mnou zvedá třináct schodů z tmavé žuly a nad nimi velké dvoukřídlé dveře s důstojným kováním a táhlem archaického zvonku.
Stoupám zvolna po jednotlivých stupních. Nevím proč, ale srdce mi bije jako o závod.
Moje nitro je sevřené nepochopitelným strachem a zároveň hnáno vpřed zvědavostí.
Bez rozmyslu zatáhnu za táhlo a ticho slunečního odpoledne rozbije zvuk zvonku.
Jakoby se uvnitř rozezněl obrovský zvon katedrály.
Jeho hlas se nesl prostorem. Zdálo se , že budova musí mít výbornou akustiku, ale to teď není důležité.
Klíč lehce zajel do dveří a zámek dvakrát slabě cvakl. Beru za kliku a za úplného ticha pomalu otvírám.
Čekám známý zatuchlý pach opuštěným nevětraných prostor.
Ten tu však není.
Vzduch je čistý jakoby sterilní.
Vstupuji a zavírám za sebou dveře.
Vidím kratičkou chodbu na jejímž konci se cesta větví do tří směrů.
První zkusím dveře vpravo.
Je tam místnost zvláštního tvaru, který je dán tím jak vypadá vnitřní nádvoří.
Okna jsou jak do ulice tak i do dvorany.
Kromě dokonalé jakoby nové parketové podlahy zde není vůbec nic. Udělám jednu fotku a opustím pokoj dveřmi ve protější stěně.
Jinak velká a tvarovaná komnata. Je také dokonala prázdná.
Jdu dál a dál.

Celé první nadzemní patro vypadá jako by tu nikdy nic nebylo.
Z okna se dalo nahlédnout i do vnitřního dvora a posoudit ten opravdu neobvyklí tvar pentagramu, ale vyjít z místností přímo do něj nešlo.
Chyběli dveře.
Zdálo se že jediný přístup vede průjezdem ze zadního traktu domu.
To byl však úplně chybný odhad protože jsem postupně obešel celý obrazec, ale na vjezd jsem nenarazil.
To je pěkná hloupost. Na co budoval vnitřní nádvoří do kterého se nedá vejít ani zajet.
To je skutečně bláznivé.
Nakonec má pouť po obvodu pentagramu skončila v levých dveřích ve vstupní chodbě.
Ve foťáku mám patnáct fotek, viděl jsem dvanáct různě velkých místností, dvanáct dokonalých parketových podlah a ani jeden krb nebo kamna.
Navíc ty tvary jednotlivých pokojů.
Tady se nedalo bydlet ani omylem.
Najednou mi v hlavě zazněly další otázky: ,,Kde je schodiště?“
Kudy se dostanu do prostor prvního patra!
Zbývali jen dveře v čele vstupní chodby, ale za nimi by mohl být tak leda žebřík.
Otevřu a doslova mi spadlo patro.
Byla tam kabina výtahu.
Velmi starobylá asi pamatuje konec devatenáctého století. Nastoupím a na stropě se rozsvítila žárovka.
To je další překvapení. Zdá se že proud v budově stále funguje. Podívám se napravo a znovu jen nevěřícně zírám.
Ovládací panel, kde bych čekal maximálně šest tlačítek zabírá půl stěny kabiny a je na něm tak sto až sto dvacet knoflíků!
Ten barák má pět pater nadzemních a dva suterény.
Proč je ve výtahu tolik stanic?
Vždyť nejvyšší budova světa má 101 poschodí i pro ni je tenhle výtah asi nepřiměřený.
Teď už je jasné, že nahoru i dolů vede jediná cesta a to výtahem.
Schody tady chybí.
Kdo jen tohle vymyslel?
A hlavně proč?
Chci už mít jasno.
Jediným trhnutím zavírám posuvnou mříž a mačkám tlačítko stanice úplně nahoře na panelu. Začnu od shora.
Výš jak do pátého patra určitě nepojedu.
Výtah se rozjel .
Jel však dolů.
Tak to mi ještě chybělo.
Teď uvíznu ve druhém suterénu.
Ještě že mám mobil.
Jízda je pomalá a plynulá, ale dlouhá jakoby bez konce. Tak dlouho to přece nemůže trvat. Kam to vlastně jedu?
Hledám tlačítko ,,STOP“
Nic takového tady není. Po několika dlouhých minutách jízda skončila plynulým zastavením. Odtrhnu mříž a otevřu dveře.

Za nimi je chodbička úplně shodná s tou , která byla u vchodu domu.
Dveře doprava, dveře doleva a vstup do výtahu.
Musím být ve druhém suterénu a když jsem tady tak to alespoň projdu a nafotím.
Otevřu dveře po pravé ruce a čekám hustou tmu. Musím rychle najít vypínač a rozsvítit. Očekávaná temnota se nekonala. Prostor je zalit načervenalým svitem. Pomalu vstupuji a dveře se za mnou bezhlučně zavřeli.
Vše je víc než divné. Musím být ve sklepení domu,ale tady to vypadá jako v nějaké jeskyni. Jakoby stavitelé zapustili další patra do země.
Jak hluboko teď asi stojím?
A kde je zdroj světla?
Na stropě nebylo ani jedno svítidlo a vypadalo to jakoby ten krvavý svit vycházel přímo ze stěn.
Ne tady se mi to vůbec nelíbí.
Raději vypadnu. V rychlosti udělám dvě fotky a chci odejít nazpět k výtahu.
Co to má znamenat?
Neudělal jsem ani dva kroky od dveří a teď tu jednoduše nejsou. Jakoby se vypařili. Ohmatávám chladnou skálu. Jen kámen a nic jiného. Tohle nemá žádné rozumné vysvětlení. Vystoupím z výtahu, projdu dveřmi, udělám dvě fotky, otočím se a dveře zmizí.
Jak se teď asi dostanu ven?
Naštěstí mám u sebe mobil. Snad si budu moc zavolat pomoc. Jeden pohled na display ochladil moje nadšení.
Stálo tam: ,,Žádný signál“.
Asi budu zavrtaný dost hluboko a skalní masiv signál nepropustí.
Musím se spolehnout sám na sebe a vyhledat jinou únikovou trasu. Projdu jeskyní a přímo naproti místu kde zmizeli dveře k výtahu byl průchod do další jen o trochu menší skalní sluje. Po ní byla třetí a pak čtvrtá.
Najednou proti mně vyšel asi třicetiletý muž v uniformě. Sáhl si k pasu a vytrhl z pouzdra pistoli.
Namířil na mne a křikl :,,Stát! Co tu děláte?“
Zmateně se mi povedlo vykoktat jen jedno slovo: ,,Bloudím“
Udělal tři kroky a já ho konečně pořádně uviděl jeho uniformu. Byl to stejnokroj SS a nárameníky oznamovaly , že ten chlap přede mnou je kapitán SS.
Asi to bude blázen.
Kdo jiný než cvok by se šedesát let po válce procházel podzemím v uniformě Hitlerova gardisty.
Dlouze si mne prohlédl.
Po chvíli vrátil zbraň do pouzdra, vypjal se do pozoru , srazil podpatky vojenských bot a řekl: ,,Peter Brost, kapitán zbraní SS toho času přidělen k úřadu říšského vedoucího Rudolfa Hesse.“
Čekal na mou odpověď.
Nebylo vyhnutí i když je to cvok bude lepší se představit. ,,Thomas Schönk toho času zaměstnanec firmy Herman von Arent.“
Jen přikývl a hned pokračoval zásadní otázkou: ,,Co tady hledáte pane Schönku?“
Zevrubně jsem mu popsal předchozí události co mne přivedli až sem.
Nevěřícně kroutil hlavou a nakonec řekl: ,,Já prošel úplně stejnou cestou jako Vy. Jen se tu motám už skoro tři hodiny a nemůžu najít dveře k výtahu.“

Zmlkl a já se dostal také k jednomu dotazu: ,,Proč máte na sobě tu uniformu?“
Překvapeně se podíval a pak zlobně odsekl: ,,A v čem by měl podle Vás chodit voják v době války?“
Ne on asi není blázen. Chová se úplně normálně a přirozeně.
Takže musím asi bláznit já!
Nakonec se mi povedlo zformulovat další otázku: ,,Kolikátého je dnes?“
Důstojník, který přece jen začal ztrácet svůj klid odvětil: ,,13.10.1940.“
Já jen zakroutil hlavou a řekl: ,,Omyl dneska je 6.7.2007“
Vzájemně jsme na sebe zírali a chvilku napětí ukončil jízlivý hlas Petera Brosta: ,,Tady je dnešní vydání novin!“
Prudce vytáhl z kapsy uniformy zmuchlané noviny. Vrazil mi přímo pod nos záhlaví s říšskou orlicí a datumem 13.10.1940.
Pak dodal: ,,Tak co řeknete teď ?“
Já se ani nenamáhal s odpovědí a dal jsem mu do dlaně svůj digitalák a diktafon.
Beze slova si obé prohlédl a oněmělí překvapením sledoval i to jak se tyto produkty moderní civilizace používají.
Pak jen rozpačitě pokrčil rameny a řekl: ,,To je fakticky záhada.“
Po malé chvíli mi bez vyzvání stroze popsal co ho sem přivedlo:,,Do domu na Bendlerr Strasse číslo 666 mne poslal osobní přítel Rudolfa Hesse , generál Carl von Haushoffer. Měl jsem najít v budově dokumenty tajného říšského významu a odevzdat je osobně generálovi.“ Opět se odmlčel a já si v duchu opakoval jedno jméno,, Carl von Haushoffer.“
Odkud ho jen znám?
No ovšem.
Byl na seznamu majitelů našeho domu těsně před tím, než se ho zmocnila společnost Thule. Ten voják mluví nejspíš pravdu.
Jakoby se na tomto místě protínali různé dimenze.
Ano dimenze.
To by vysvětlovalo co tady zažívám.
Co to vlastně popisuje A. Growleye ve svém románu Měsíční dítě?
Osudy člověka, který dokáže ovládnout čtvrtou dimenzi.
A tou musí být čas.
A. Growleye pod krycím jménem von Carstev tento dům postavil. Pokud by to byla pravda , dal by se tím vysvětlit i vnější vzhled budovy. Když něco stojí mimo čas , tak ten na to nemůže mít žádný vliv. Zní to sice šíleně, ale ten anglický mág mohl v Berlíně postavit něco jako obrovský časový portál.
Ten prapodivný tvar dvorany domu by to jen potvrzoval. Vždyť pentagram byl od pradávna symbolem okultních věd.
Peter Brost beze slova vyslechl všechny mé hypotetické úvahy.
V jeho tváři se zračili pochyby , ale jiné vysvětlení našeho setkání v podzemí prostě nebylo. Po malé chvilce můj monolog ukončil slovy: ,,No dobrá, tak třeba máte pravdu, ale teď je prvotní dostat se ven.“
To bylo doslova zlatá slova.
Nečekal co na jeho návrh odpovím a vyrazil z jeskyně.
Prošli jsme do další dutiny a pak do jiné. Stále ta monotónní ubíjející jednotvárnost. Jen skála a narudlé světlo zářící jakoby přímo z kamene. Asi po patnácti minutách naše pouť podzemím skončila v jeskyni ze které se nedalo pokračovat.

Tady se zatavil a zlostně vyštěkl: ,,Tak to je konec . Dál to prostě nevede!“
Já tu byl poprvé a tak mi to nedalo a začal jsem skalní sluj prohlížet. Nic pozoruhodného tady nebylo.
Po malé chvíli vyšel z mých úst návrh: ,,Půjdeme zpátky!“
Cesta zpět uběhla jako voda .
Nic nového , jen skála , krvavá záře a dvanáct různě velkých dutin.
Dvanáct jeskyní!
Jako dvanáct sálů v přízemí domu.
Je možné, že se pohybujeme v kruhu?
Jako tomu bylo tam nahoře?
Dveře doprava pak tucet místností a na závěr dveře ústící do chodbičky z levé strany.
Pokud cesta k výtahu existuje musí být v poslední jeskyni naproti vstupu.
Tam ale nic nebylo!
Musíme se podívat ještě jednou.
Ani se nezdržuji s vysvětlování a vyrazím za pochybnou nadějí.
Můj druh v černé uniformě jde v mích stopách. Nechce zůstat sám. I on voják muž krve a železa má určitě strach z neznámého.
Tak a jsme u cíle. Jeskyně číslo dvanáct nebo snad číslo jedna. To neumím určit. Pomalu ohmatávám skálu naproti vstupu. Jen kámen a nic jiného. Najednou se moje ruka vnoří do neprostupné masy kamene.
Ohlédnu se na Petera a jeho tvář je plná překvapení.Můj zrak se vrátí ke skále a vidím dveře. Ještě před několika vteřinami tam nebyli.
Teď tam, ale jsou!
Ani se nesnažím řešit jak je to možné a beru ze kliku. Bez sebemenšího cvaknutí nebo vrznutí se otevřeli. Tři kroky a stojíme ve vstupní chodbě. Kabina výtahu je naštěstí stále zde. Stačí jen nastoupit a vrátit se mezi normální lidi.
Peter zatáhl mříž a já zvedl ruku k celé řadě tlačítek, ale kam to vlastně mám zmáčknout? Netuším, který ovladač značí stanici kde moje cesta začala.
Můj pohled se střetl s pohledem Petera.
Bylo mi jasné, že ani on neví , které z desítek tlačítek je to pravé!
Co teď?
Přece nebudeme testovat jedno po druhém.
To by mohla být práce na celé dny , možná i týdny nebo dokonce roky. Musím něco zkusit. Minule jsem zmáčkl ovladač úplně nahoře a zdviž mne zavezla hluboko dolů.
Co kdybych vyzkoušel pravý opak.
Tlačítko dole!
Třeba skončíme v pátém patře domu na Bendlerr Strasse.
Tam bude signál a v nejhorším případě si mobilem zavolám pomoc.
Má ruka se natáhla k vybranému knoflíku. Chvilku váhám ,ale můj společník rozhodně přikývl a já udělal osudový pohyb.
Výtah se rozjel, ale zase směrem dolů.
Musíme čekat kam nás zavede. Zastavit nejde a ovládat ho neumíme. Jedeme plynule velmi pomalu a neuvěřitelně dlouho. Napjaté ticho narušuje jen dech z našich úst.
Kam se to vlastně řítíme?
Už musíme být tak hluboko, že ani lidská fantazie ,tak hluboko nedosáhne.
V naší dimenzi není důl nebo dům ve kterém by jezdil výtah celé hodiny jedním směrem.

Po třetí hodině jízda plynulým zastavením skončila. Nad námi musí být tisíce metrů skal. Naše situace je takřka beznadějná.
Rychle zkouším mačkat jedno z tlačítek, ale nic se neděje.
Musíme vystoupit a projít dveřmi.
Peter se pokouší otevřít ty nalevo, ale ani s nimi nehne.
Vše nás tlačí k těm po pravé ruce.
Jaké překvapení nás za nimi čeká?
Pomalu otvírám a vidím skalní dutinu, která j skoro totožná s tou co je tam kdesi vysoko nad námi.
Jen krvavý jas nahrazuje daleko intenzivnější žlutý svit.
Musíme těch dvanáct jeskyní projít a pak uvidíme.
Jdeme pomalu do středu skalní dvorany.
Dveře kterými jsme vešli zmizely.
Už se tomu ani nedivím.
Najednou okolo nás přímo ze země vyrazili obrovské plameny .
Jejich svit osvítil i ten nejmenší detail na našich tvářích.
Ohnivé kolo se roztočilo a začalo se přibližovat. Peter vykřikl: ,,To je peklo! Pane Bože mi jsme se dostali do pekla!“