Neutečeš!

Můj svět je světem zítřka. Utíkám před svou minulostí, která mě pozvolna stravuje a užírá. Přála bych si ji jednoho dne vypustit ze své mysli tak, jako kdyby nikdy neexistovala. Ale ona stále čeká. Její stín visí nade mnou a číhá na svou příležitost tak, jako jako lev číhá na kořist. Není před ní úniku. Utíkat se nedá věčně.

Dívám se na sebe v zrcadle času a vidím mladou 24-letou dívku/ženu. Je mi do breku. Dnes je to přesně 10 let a já nikdy nezapomenu. Nikdy! Já totiž nezapomínám. Tehdy jsem byla šťastná, tak naivní a sebejistá, tolik energie a krásy. V jednom dni jako dnes jsem seděla právě tak před zrcadlem a dívala se do očí tomu štěstí, přímo sálalo z mého nitra. "Tak dnes… Dnes je tvůj den!" říkala jsem si. Stála jsem tam, na sobě bílé šaty s krvavě rudým prošíváním ve tvaru kříže, vlasy divoce poletovaly a nehodlaly se vzdát. Po domě od rána poletovala splašeně mamina a nevěděla, na co dřív sáhnout, takže ve výsledku bylo hotovo od všeho něco. Vběhla do mého pokoje a zasmála se. Beze slov přešla plynulým krokem k "místu boje" a chopila se hřebenu. Když skončila, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Můj odraz mi byl o dost jiný než já, přesto tak stejný. Jak dlouho jsem neměla tu šílenou hřívu učesanou? Opět se pousmála a klidným hlasem pronesla "Ty víš, že tohle ti přeji. Kolikrát jsem si představovala tuhle chvíli? A vidíš to? Najednou nějak nevím, co říct. Jsi tak krásná…" S těmito slovy mne opět nechala samotnou s mými myšlenkami, s tou roztomilou nervozitou, s tím očekáváním a běžela dál dorovnat drobné nedostatky. Zaskřípaly dveře a já samou nervozitou poskočila na posteli. Neotočila jsem se. Musel to být ON, určitě. Co na tom, že mne uvidí v šatech a před obřadem? Nikdy jsem nebyla pověrčivá, tak proč být teď. Někdo mi položil ruce na obličej. Pocítila jsem na sobě šílenou únavu, nejspíš projev nevyspání. Nořila jsem se tmou a nechala ve svém nitru míhat se ty nejzmatenější sny.

Probuzení bylo šokující a zničující zároveň. Třepala se mnou zima, seděla jsem svázaná vprostřed temné místnosti. Byla jsem nahá. Celým tělem projížděla šílená bolest pramenící v podbříšku, když jsem se podívala dolů, bylo vše jasné. Znásilnili mě. Z mých očí se řinul vodopád slaných slz a já jen apaticky zírala do prázdna. Jak mohli? Kdo? Proč? Ze zadní části místnosti se ozval hluk a tlumený výkřik. Otočila jsem hlavu a uviděla tam svého nastávajícího. Čtyři muži v maskách stáli okolo a prováděli jakýsi podivný ritus. Pak se jej chopili a přivlekli jej přímo přede mne. Jeden pronesl šeptem "Teď se dívej princezno noci. Tohle si budeš pamatovat po celý život, rozumíš?" ON se jen bezmocně kroutil a křičel. "Miluju tě! Pamatuj si to. Miluju tě." NE!. Nekřič prosím! Nic se nestane! NESMÍ! Tohle nemůže být náš osud… Teď ještě není čas napsat do příběhu konec.JEŠTĚ NE!

Měl to být nejhezčí den mého života. Místo toho jsem omámená, znesvěcená a v šoku. Klečím na studeném kamenném pomníku v slzách, svázaná, nahá. Co se stalo? Bože oni ho zabili. Přímo před mýma očima jej ubodali, potřeli mé tělo jeho krví a zavřeli jej do velké vyřezávané rakve- nikdy nezapomenu, jak vypadala. Tu vložili do připraveného hrobu a mne přivázali k němu. Křičela jsem. Prosila o pomoc, nikdo neslyšel, nikdo nepřišel. Byla jsem tam jen já, mé slzy a obraz nože v jeho srdci. Chci zemřít. Nechci celý život vzpomínat na tohle. Já na to nejsem dost silná. Chci být s ním. Jaké to asi je tam nahoře? "Miláčku vem si mě k sobě!" křičela jsem tak dlouho než mi došly síly a já padla k zemi únavou. Doufala jsem ve vykoupení. Otevírám oči a vidím světlo. Jsem už v nebi? Kde je můj anděl, chci za ním!

Místo toho se nade mnou sklání doktor, hladí mne po vlasech a tlumeným hlasem se ptá, jak mi je. Tohle nebyl sen vím to. "Doktore, chci eutanázii. Nebudu tu žít. Nebudu nikdy šťastná ve světě, kde se vraždí, kde se znásilňuje, kde nikoho nemám…" Uchopil moji ruku, nechal si povyprávět celou tu děsivou historii dnešní noci a chápavě pokýval hlavou. " Půjdu zavolat na policii." "Děkuji."šeptla jsem než mé tělo opět pohltil spánek.

Druhý den se zjevila sestřička s "radostnou" zprávou. Vyšetřní prokázala, že jsem těhotná. Ne, ty slzy nemají nic společného s radostí. To dítě je totiž vraha a násilníka. Jsem si tím jistá. ON nemohl mít dítě, zažádali jsme o adopci. Křičela jsem a vzpírala se na posteli…

O 9 měsíců později se mi narodila dcera. Já nejsem vrah. Ona je život a ona za nic nemůže. Budu ji milovat tak, jako by ji miloval i ON. Teď už nezáleží na tom, jak byla zplozena… A tak jsem prožívala i její dětské bolesti, radosti a vrtochy se stejným nadšením, jako je prožívala ona. O otci jsem s ní nikdy nemluvila a ona se neptala. Byla až neuvěřitelně hodné dítě. A čert ví proč,to ona mne v těch nejtěžších chvílích při vzpomínkách držela nad vodou. Paradoxně.

Dnes je to 10let. Já jsem celých dlouhých 10let žila zítřkem. Za chvíli se má malá vrátit ze školy. Slyšela jsem klapnutí dveří, to bude určitě můj malý poklad. Slyšela jsem kroky a hned volala do dveří: "Tak co andílku? Jak bylo?". "Copak? Stýskalo se ti po těch 10let? Ale ano. Už tak dlouho! Proto musím napravit svou dlouhou nepřítomnost. Teď budeš dělat to, co chci já princezno noci. Pokud mi po té dlouhé době nedáš opět své tělo tak, jako jsem si jej vzal tehdy, nikdy už výplod mojí vášně neuvidíš…"