MRTVOLA(Moje mrtvá láska) -IX.

Věděl jsem, že její rány jsou ošklivé, rozhodně ne ale smrtelné. Zvedl jsem jí, rozlámanou a poraněnou, jako motýla, do náruče a díval se na ní. Pár minut mi trvalo, než jsem si uvědomil, že potřebuje ošetřit. Probudili se ve mně neznámé podměty, které mi radili, co mám dělat. Bylo to úplně nové, a přesto tak známé. Jako ozvěna z minulého života…nebo součastného? Něco ve mně mi napovídalo, jak s ní jednat. Něco mi řeklo, jak jí mám vzít tak, aby jí to ještě více neublížilo, když hrozilo ošklivé poranění hlavy. Byla tak křehká. Její motýlí křídla byla polámaná. Skoro vůbec jsem jí necítil. Skoro vůbec nic nevážila. Vyhýbal jsem se s ní mezi náhrobky a mířil ,,domů".
Můj domov, jak tomu říkám, je chvilinku opuštěný starý dům, který jsem po dlouhém hledání našel.
Vůbec nevím, co se mnou je.

***

Pamatuji si vše jenom od chvíle, co jsem se probudil na lehátku obalený igelitem. Pak jsem prošel obrovským zděšením, protože jsem zjistil, že se mnou není něco v pořádku. Byl jsem stále tak zatuhlý a studený, až jsem zjistil proč. Srdce mi přestalo pumpovat krev do žil. Nepotřeboval jsem dýchat. Bylo to jasné-neměl jsem se nikdy probudit.
Pomalu mě zase začínal opouštět zdravý rozum, hlavu jsem měl k prasknutí z těch všech otázek, které se mi tam honily a ta nejzákladnější-kdo jsem?, mě bodala do spánků nejvíce. Neměl jsem ponětí, co budu dělat nebo kam půjdu, ale bylo mi jasné, že zde nezůstanu. Sebral jsem tedy nějaký bílý plášť, který jsem našel a vyrazil pryč. Ten plášť, dokonce i ten interiér, vůně, vlastně vše v té místnosti mi nějak bylo povědomé. Najednou se mi zničehonic začaly hlavou promítat zvláštní obrazy. Byly to vzpomínky. Byl jsem tam já, byli tam další lidé, bylo to v místnosti podobné této. Měl jsem stejný plášť. Ten plášť… Strašlivě mě rozbolela hlava, tak jsem po chvilce našel východ a co nejrychleji se pokoušel dostat někam pryč. Bylo mi také jasné, že do té místnosti jsem se nedostal náhodou a jestli se tam nechci vrátit, musím být opatrný a nepotulovat se tady v okolí moc dlouho. Pud přežití(přežití?) mě vedl co nejdál odsud.
Ten svět, kterým jsem procházel, byl úplně odlišný, než ten, na který jsem se podvědomě chystal. Vzpomínky útočily dál jako dravé šelmy a postupně mi poodhalovaly mojí minulost. Ukazovaly mi významné události v mém životě. Vzpomínal jsem na své rodiče, na školu, později na válku. Na strašlivou a krutou. Rozléhala se po celém světě. Uchvátila skoro všechny země Evropy, ale mou vlast skoro nijak nepoznamenala.

V tu dobu jsem byl ještě moc malý, ale po ní jsem šel na studia. Studoval jsem medicínu. Pak ale začala druhá válka a to už mě poslali nejprve léčit, a pak i bojovat. Myslím také, že jsem i padl do zajetí, ale víc už nevím. Možná to by vysvětlovalo, proč je toto místo, tato země mi tak cizí.
Ať jsem se snažil sebevíc, nic dalšího už nevím.

Pak jsem našel po dlouhém chození jeden starý, tichý dům a tam se zabydlel. Bylo tam spousta věcí bývalých majitelů. Brzy jsem ale zjistil, že k životu nic nepotřebuji. Ani jídlo, ani pití, ani čerstvý vzduch, ani spánek-prostě nic. A tak jsem se tu mohl schovávat až do chvíle, než mi krutý osud poodhalí další souvislosti z mé hořké minulosti.

Nevím proč, ale najednou, z ničeho nic se mi v jedné hluboké bezesné noci, na prahu polotranzu a rozjímání vynořila na mysli myšlenka. Ta myšlenka potom úplně ovlivnila celou mojí mysl a už mě nenechala přemýšlet o ničem jiném. Prvně se projevila jako malé světlo. Malé, ale silné pozitivní záření, které se stále víc a víc zvětšovalo a vyplňovalo mou mysl. Snil jsem o milém hlase, přívětivé myšlence, čistých úmyslech, krásné tváři a jejím teplém dotyku. Cítil jsem že ta, o níž sním je blízko. Že mě volá. Na nic jsem nemyslel a vydal se za ní. Byl jsem moc zvědavý a doufal, že mi dokáže poodhalit další tajemství z mé minulosti. Ne, ta mi nic neřekne. Nevím, jak to vím, ale vím to. I tak se k ní prostě musím dostat a setkat se s ní. Cestou jsem si začínal vzpomínat na situaci, kdy jsem ležel v té místnosti pro mrtvoly a ona za mnou chodila. Vzpomínal jsem si už na každičký detail o ní. Touha mě zavedla před hřbitov. Vůně její přítomnosti už byla skoro nesnesitelná. Pak jsem jí spatřil. Srdce, o kterém jsem si až doposud myslel, že jsem ztratil se mi začínalo převalovat a svíjet v agónii. Držel jsem se vší silou, abych k ní nepřiběhl, neuchvátil jí do náruče a nepřestal mačkat takovou silou, aby mi už nikdy v životě neodešla, až by jí to zabilo. Schoval jsem se za jeden větší strom za ní a pozoroval jí.
Po nějakém čase se zvedla a šla pryč. Nedokázal jsem se hnout z místa, přestože jsem věděl, že jde přímo ke mně. Setkání bylo tedy nevyhnutelné. Asi jsem jí musel vyděsit k smrti. Proč jenom tak utíkala?
Co jsem jí udělal?
Bylo mi v tu chvíli strašně. Byl to pro mě úplně nový cit. Proč jenom utíkala? Strašně to bolelo… Chtěl jsem se rozeběhnout za ní, ale tím bych jí ještě více vylekal. Chtěl jsem na ní zavolat, ale najednou jsem se bál na ní i promluvit. Aha… tak takhle to je. Vždyť já jsem se ještě ani nedíval (taky kam?) jak vypadám. Asi právě tak, jako když jsem ležel a ona byla se mnou. Musí si myslet, že jsem obživlá, chodící mrtvola, se strnulým výrazem a šrouby v hlavě…vždyť ale také něco podobného jsem…jenom já sám si to ještě neuvědomuji.
Chtěl jsem se obrátit, tiše se navždy rozloučit se svým andělem, který mě vytrhnul drápům temnoty, ale místo toho jsem uslyšel tupé žuchnutí. A znova.
Ležela na zemi a pomalu se spěšně pokoušela zvednout. Vydal jsem se za ní, pomoci jí, ale ona mě spatřila a kulhala pryč dál. Sevřelo se mi srdce. Vždyť ona se kvůli mně zabije. Vydal jsem se za ní co nejrychleji, aby si ještě nestačila více ublížit, ale to už zakopla naposledy. Když jsem k ní došel, ležela už s polovinou tváře v krvi na tvrdém žulovém náhrobku a její skelný pohled, již smířený a odevzdaný, směřoval k nebi. Ke hvězdám. Opatrně jsem jí vyzdvihl a odnášel do bezpečí.
Zašeptal jsem jí do vlasů: Za chvíli budeš zase moci létat, motýlku můj.