Hitman: Ruce od krve (první část)

Kousek citu v těle

Alfons Career

Seděl v křesle, v potemnělé místnosti hotelového pokoje. Nechtěl, aby bylo rozsvíceno, proto vyšrouboval žárovku z objímky jediné lampičky na stropě. Seděl zády k hlavnímu vchodu, čelem k velikému oknu přes celou zeď a sledoval průtrž mračen. Provazy deště, hutné kapky stékající po skle, blesky a temné mraky nad mrakodrapy velkoměsta. Blesky osvětlovaly vnitřek pokoje, zvýraznily tak rysy holohlavého muže sedícího v koženém křesle, s červenou kravatou, v perfektně padnoucím obleku a černých, vyleštěných botách. V pravé ruce, opřené o opěradlo, držel pistoli s tlumičem – jen pro jistotu, preferoval osobnější kontakt s cílem.

Alfons Career. Na první pohled poctivý obchodník, na ten druhý překupník drog. Za jeho smrt zaplatí klient Agentuře 200 000 amerických dolarů.

47 trpělivě čekal na svůj cíl, až vejde do pokoje. Za pět minut se tak skutečně stalo. Ale nebyl sám – to nájemného vraha překvapilo, ale ne natolik, aby začal být nervózní. Vlastně, nikdy nebyl nervózní.
„Sakra, světlo nefunguje,“ uslyšel přiopilý Alfonsův hlas a tupé cvakání vypínače.
„To nevadí, aspoň máme lepší atmosféru.“ Ženský koketní hlas. S orientálním nádechem. Poznal ho. Věděl, jaké ženě patří.
Ani jeden z dvojice si holohlavého muže s čárkovým kódem na temeni hlavy nevšiml, odebrali se do ložnice, odkud se po chvíli začaly linout vzdechy a ženské výkřiky plné hraného vzrušení. Za půl hodiny bylo po všem, uslyšel jemné pochrupování a zašustění pokrývky. Poté bosé kroky směřující okolo něj, vrznutí dveří do koupelny, pruh světla zvýraznil obdélník huňatého koberce, tekoucí voda, kloktání.
Venku zahřmělo. Tlusté kapky bušily do okna. Hitman vstal. Vešel do ložnice. Přes celou postel ležel rozvalený, mírně obtloustlý muž. Hruď se pravidelně zdvihala a klesala. Přikrývkou byl přikryt jen částečně, dobrá polovina deky ležela na zemi společně s kusy oblečení. Pomalu přišel až k posteli, sebral polštář, na kterém oběť neměla položenou hlavu a přiložil ho k Alfonsovým ústům.
Po chvíli muž otevřel oči, vytřeštil je, když zjistil, co se děje. Zmítal sebou, snažil se odrazit ruce, které ho nemilosrdně dusily, ale nešlo to. Hitman byl silný. A i kdyby se to Alfonsovi povedlo, pistole s tlumičem by s drogovým dealerem udělala krátký proces.
Po minutě se přestal hýbat.
Po dvou hitman zkontroloval puls.
Po třech polštář pustil.

Vrzly dveře od koupelny. Bosé kroky, tiché broukání. Stál v ložnici a čekal na příchozí. Nemýlil se. Znal jí. Asiatka, typické černé vlasy, stejně zastřižené, jako když jí viděl naposledy. Fialové spodní prádlo.
Na chvíli se zastavila, nejdříve pohlédla na svého nedávného zákazníka a až poté na nájemného vraha.
„Teď to svedou na mě, pane Rieper,“ zakroutila hlavou.
„Nesvedou. Odejdeš se mnou pryč. A neříkej mi tak,“ odpověděl klidně muž.
„Kam?“ pozvedla tázavě obočí.
Podal ženě její šaty. „Dvakrát jsem tě dostal z bordelu a ty jsi zase skončila jako šlapka. Teď se mnou odjedeš pryč. Do Ameriky.“
Lei Ling se pousmála. „Ale stejně je to náhoda – jak na sebe pokaždé narazíme, že?“
Hitman přikývl.
„Nestačil mi ani zaplatit,“ podotkla.
„Já ti to dám,“ řekl a už vycházeli z pokoje pryč.
Zaplatil taxíka, ať jí odveze na letiště. „Tady máš peníze na letenku. Už tě nechci v Hong Kongu potkat.“
„Nejedete se mnou?“ podivila se.
„Mám tady ještě práci.“
Nic na to neřekla, jen se rychle k holohlavému muž naklonila a políbila ho.
„Jeďte!“ poručil řidiči, odstoupil od auta, to se rozjelo a zmizelo i s Lei Ling v dopravní špičce velkoměsta, které neusínalo ani v noci.

Bez kousku citu v těle

Dr. James Brecner, Joana Smithová, Mike a Christie Armstrongovi, Viler Kartof

„Mohu vám nabídnout, pane?“ zeptal se číšník a ukázal holohlavému muži podnos s jednohubkami.
Mávnutím ruky naznačil, že nikoliv. Rozhlédl se po sále. Tři velká okna s kulatým obloukem, pod nimi piano, křídlo, jehož struny momentálně nikdo nerozezníval, dvoje dveře na stranách sálu, jedny veliké, dvoukřídlové – hlavní vchod. Ochranka zde byla zastoupena jak muži s brýlemi v černých oblecích, tak s nenápadně oděnými skrytými členy.
47 se dostal na slavnostní bál bez problémů – s falešnou pozvánkou. Samozřejmě, nemohl si dovnitř vzít žádnou zbraň, respektive, žádnou nápadnou. Struna z piana a injekce se sedativy se skrývaly pod jeho kvádrem.
Dnes měl zabít hodně lidí. Konkrétně pět. Dostal informaci, že všichni se budou nacházet právě na dnešním večírku pořádaném doktorem Jamesem Brecnerem – jedním z cílů. Nebylo by moudré začít právě s ním. Věděl, že doktor musí nejdříve přivítat veškeré hosty, jeho brzké ztracení by upoutalo pozornost. Jako první oběť si musel vybrat někoho jiného.

Joana Smithová

Sál se začínal více plnit důležitými hosty, dámami a pány v drahých společenských šatech, elegány s večerními kráskami. Jednou z nich byla i Joana Smithová, čtyřicetileté dáma s dlouhými blond vlasy v černých večerních šatech, se zešikmeným výstřihem i sukní. Přišla v doprovodu postaršího prošedivělého muže. Očividně okolo sebe neměla žádnou osobní ochranku. Nájemný vrah tedy počkal, až přijde ta pravá chvíle. Když bude potřebovat, venku má schovaný kufřík s pistolemi s tlumičem. Střelných zbraní ale prozatím nebylo třeba. Potřeboval dostat cíl do své blízkosti.
Joana se pozdravila s pár lidmi, s muži se vždy koketně a nahlas zasmála. Rozeznělo se piáno. 47 pohlédl směrem k hudebnímu nástroji a spatřil další cíl. Vilera Kartofa se ale prozatím nehodlal všímat. Nenápadně sledoval Joanu Smithovou. Ta se po chvíli svým momentálním společníkům a svému doprovodu omluvila a zamířila jedněmi z postraních dveří do chodby, ve které byly toalety. Holohlavý zabiják ženu neomylně sledoval. Skutečně vešla na dámský záchod. Hitman se okolo sebe rozhlédl, chvíli počkal a vešel také.
Prostorné, vykachlíčkované býlím mramorem s desítkou kabinek, čtyřmi umyvadly a velikými zrcadly. Slyšel charakteristický proud moči. Vyčkával, chvíli bylo ticho, poté šustění toaletního papíru a spláchnutí. Dveře se otevřely. Než stihla vyjeknout, ústa jí ucpala ruka v kožené černé rukavici a setrvačností strčila ženu zpátky do kabinky. Hlavou jí praštil o stěnu. Zaslechl jen tupé křupnutí, praštil tedy s ženinou hlavou znovu. Na býlích kachličkách se objevila stopa krve, poté větší, po čtvrtém nárazu dokonce jedna kachlička rupla, krev stékala ze spár dolů. Změřil jí puls. Joana Smithová byla mrtvá. Posadil ženu na mísu, zamknul dveře kabinky, přelez do druhé. U umyvadla si zkontroloval ošacení, zda náhodou není od krve a vzápětí už se vracel do hlavního sálu chodbou s měkkým rudým kobercem.

Mike a Christie Armstrongovi

Opět stál v hlavním sále. Opět mu byla nabídnuta chuťovka a opět odmítl. Sledoval společníka blonďaté ženy, jejíž krev nyní zdobila dámské záchodky. Ten byl odveden jakýmsi mužem v bílém obleku někam do horních pater domu – pravděpodobně potřebovali společně něco vyřešit.
47 se tedy zaměřil na nově příchozí.
Christie a Mike Armstrongovi – další na seznamu. Pianista stále hrál, hosté se bavili, tančili, tlachali. Hitmana napadlo jednoduché řešení jak dostat mladý manželský pár. Vyšel z domu, vstříc chladné noci. Na parkovišti stály desítky drahých aut, nájemný zabiják však vyrazil k bočnímu vchodu do domu. Vchod pro personál. Opatrně vešel dovnitř. Nikde nikdo nebyl. Ocitl se v malé šatně s tuctem plechovým skříněk a jednou lavicí. Moc komfortu personál rozhodně neměl. Na jedné ze zaprášených skříní našel číšnickou košili s krátkým rukávem a zeleným motýlkem. A hele, pod skříňkou byl rozházený jed na krysy. Zaslechl kroky. Přesunul se k zrcadlu a začal se převlékat.
„Ahoj,“ pozdravil příchozí. Mladý muž v kuchařském mundúru. Otevřel jednu ze skříněk a začal něco hledat v jejich útrobách. Hitman už si zapínal límeček košile, která mu byla jen tak tak.
„Trochu těsná, co?“ okomentoval bodře kuchař.
„Trochu. Asi se srazila,“ odtušil naoko zabiják.
„Já jsem Patrick,“ nabídl holohlavému muži ruku kuchař.
„Tobias,“ odpověděl 47. „Nemáš náhodou klíče od hlavního vchodu? Svůj klíč jsem si nechal v autě a něco tam potřebuju.“
„Jasně,“ usmál se mladík. „Právě jdu ven. Zapálit si. Tady už mi z toho hrabe.“

Kuchař si zapálil cigaretu jakmile vyšli ze šaten ven. „Tyhle snobský akce já nesnáším,“ začal si stěžovat. „Ale jsou z toho slušný prachy.“
Hitman přikývl. „Jo. A člověk tu navíc nikoho nezná,“ zariskoval – ale zkušenost ho naučila, že tomu tak bývá.
„Přesně,“ přikývl Patrick. „Najmou lidi ze všech koutů města a pak se diví, že nám to někdy neklape. Člověk se prostě musí s kolegama sehrát, tak to je.“ Kuchař dlouze potáhl cigarety. „Já bych tyhle šéfíky někdy zabil.“
„To já taky,“ souhlasil hitman.
Po hovoru s Patrickem od něj skutečně dostal klíč. U zadního vchodu měl zaparkované auto a v něm černý kufřík. Popadl ho a vrátil se do domu. Obešel hlavní vchod do sálu a řádně si prošel obě chodby. V každé bylo několik pokojů – všechny byly odemčené a vypadalo to, že do nich nikdo nechodil. Nechal si kufřík v jednom z nich. Pokoj 104.
Manželé Armstrongovi byli rozděleni. Christie se bavila s několika ženami u stolu se studenými mísami a Mike popíjel whisky se starším mužem v draze vyhlížejícím obleku. 47 přišel nejdříve za ženou. Rudé vlasy měla vyčesané do drdolu, šaty nevkusně fialové, s podivnými flitry.
„Promiňte, madam,“ oslovil jí.
„Ano,“ odvrátila se od žen a pohlédla do mužových očí.
„Váš muž vám posílá vzkaz – abyste šla do pokoje 104 a počkala na něj,“ řekl a ukázal chodbu, jakou se tam dáma dostane. Žena se usmála, přikývla, omluvila se ostatním dámám a se šibalským výrazem zamířila daným směrem. Falešný číšník o tomtéž obeznámil i Mikea Armstronga. Ten rovněž bez zbytečných dotazů zamířil do pokoje 104. Hitman šel s ním. „Mám jít s vámi – dr. Brecner pro vás přichystal překvapení.“
„To je zajímá,“ prohodil Mike Armstrong a už otevíral dveře pokoje 104.
„Jsem tady drahá,“ pronesl.
Holohlavý číšník zavřel dveře a přesunul se ke kufříku na stolku. Otočil se zády ke svým hostům a kufírek otevřel.
„Co je to za překvapení?“ zeptal se muž.
Nájemný vrah se otočil. V ruce držel pistoli s tlumičem, ráže 9 mm. První zastřelil ženu. Nestihla vykřiknout a to hitman potřeboval. Kdyby zastřelil dříve Mikea, Christie by vřeštila na celý dům.
Kdežto muž se vzpamatoval rychle. „Dám ti milion,“ stačil říct věcně. Zabiják ustal v pohybu. Za smrt obou manželů dostane pouze půl milionu.
Vystřelil.
Nikdy nesmlouvá se svými oběťmi.