Smůla

„Hm, neni to špatnej barák, z toho by mohly kápnout sakra dobrý prachy. Sem já to kluk šikovná, umim si vybrat...“ Tak tyhle myšlenky se právě honí hlavou jednomu prohnanému zlodějíčkovi. Skrývá se v křoví u bohatě vyhlížející vily a je se sebou moc spokojený.
„Vokenice zavřený, to tu nikdo nebude. A zatim já...“ s úsměvem na tváři si představuje bohatý úlovek. „To se budou divit, pracháči, až přijedou domů... Prstýnky, perličky, drahý kamínky, těšte se na novýho páníčka – váš novej tatínek už si pro vás jde...“
Neslyšně vypluje ze svého úkrytu a plíží se k domu. Zastaví se u záhonu růží, těsně vedle okapu a obhlíží situaci. Zdá se to krásně jednoduché, jako by mu někdo připravil schůdnou cestičku – okapová roura vypadá dobře připevněná a okno i okenice v prvním patře jsou pootevřené. „Paráda, jde se na to.“
Dlouho neváhá, plivne si do dlaní a začne obratně šplhat vzhůru. Ani ne za dvě minutky už opatrně levou rukou otevírá okno a o pár vteřin později tiše slézá z jeho rámu na podlahu, ale – v tom mu naskočí husí kůže – slyší tichý rozhovor. Otočí se směrem do pokoje a je mu jasné, že v domě není ani zdaleka sám. Uprostřed veliké místnosti je stůl a kolem něho si polohlasně něco povídá asi šest mužů. Vypadají naprosto zaujati rozhovorem a nezdá se, že by si byli něčeho všimli. Náš malý zloděj není žádný hrdina a při svých „akcích“ není zvyklý setkávat se s překážkami. Vteřinku mu trvá, než se trošku vzpamatuje, potom se přikrčí do tmy, pro jistotu ještě zaleze za závěs a začne přemýšlet...
„Herdek to je situace, sem se do něčeho namočil...já pitomec, měl sem zustat u bytů, todle je sakra velký sousto...co teď?“ Jak tam tak skrčeně sedí, vypadá jako malý bezradný kluk...
„Do háje, ale co je to za lidi, že tu seděj takle skoro potmě, a vo čom to tam debatujou?“ Začne se soustředit na rozhovor těch šesti u stolu. „Takže – máme třicet minut, pak vyrazíme. Sou ňáký dotazy?,“ zatím tomu moc nerozumí, dál natahuje uši, co to jde: „Jasně, takže to vemem jako minule – my dva pudem první a obhlídnem situaci, když to bude O.K., Rudy zakuká... prostě normálka – vy vyrazíte a...“ Už začíná chápat. Pomalu ale jistě mu dochází, že vlezl takříkajíc „ke svým“- chtěl vykrást zlodějské doupě. Spadne mu kámen ze srdce a ve své naivitě už už chce vylézt z úkrytu, vesele všechno „kolegům“ vylíčit s tím, že se společně zasmějí, příjemně poklábosí a on se pak nechá vyprovodit, s trochou štěstí možná i s nějakým tím malým šperkem v kapse. „A vůbec, třeba budou potřebovat parťáka... dyž dělá člověk takle sám, de mu dost vo kejhák, možná v bandě by to šlo líp...“ Tohle všechno mu bleskne hlavou, než se stačí postavit, když v tom zaslechne: „Baba bude spát v ložnici, tak tam vlítneš a vodděláš jí, než stihne zařvat, ale co se strachuju, dyk to neděláš poprvý.“
Zloděj, bledý jak stěna, se ze své polovzpřímené polohy sesune zpět do dřepu. „A k****, todle už neni sranda, to je jiná sorta lumpů, to budou sakra vostrý chlápci...,“ přemítá a z nově nastalé situace nemá vůbec žádnou radost. Pomalu se mu ale vrací zdravá barva. Uvědomí si, že za necelou půlhodinku se banda sbalí a odejde a on zůstane v domě sám, a tak bude moci nespatřen a nepoznám zase odejít... a nebo s trochou šikovnosti... možná se mu i podaří okrást samotné pány zločince... Nabývá zpět svou ztracenou jistotu a začíná znovu poslouchat.
„Mladýho rovnou, ale toho starýho budem eště potřebovat, mysli do háje jednou taky trochu, dyk nám musí vodevřít trezor! Toho bych jenom trochu přidusil,“ rozčiluje se už ani zdaleka ne šeptem ten, co sedí nejblíže ke dveřím, zřejmě šéf celé bandy. Ještě chvilku debatují, tentokrát už zase tišeji...
„ Tak, zbejvá patnáct minut, nepudem si sbalit fidlátka?“ navrhuje hubeňour, který sedí vpravo od šéfa. „Jasně, ale...,“ v tom udělá rukou jakýsi posunek a všichni se nakloní těsně nad stůl, až mají hlavy úplně u sebe. Mladík za závěsem tentokrát neslyší ani slovo z toho, co říkají. V té zvláštní poloze setrvají několik okamžiků, potom se zase narovnají a jeden (který dosud mlčel) říká: „Takže domluveno, za deset minut vyrážíme.“ Jiný ho ale přeruší: „Počkej, nezapomínej na to, že před tou vilou máme ještě tu malou prácičku. Nejdřív musíme vyřídit toho, víš koho.“
„Myslíš toho..?“
„No jasně, toho drzýho...“
„Hele a co mu vlastně provedem?“ ptá se hubeňour.
„Já bych to viděl na menší mučeníčko, než to s nim skoncujem,“ říká zase ten druhý. „No to je jasnačka...takový hřebíčky pod nehty, to bude parádička...“ na to ten hubený a další se přidá: „Já si zapálim cigaretku a trošku si ho označkuju.“ Ozve se smích... Ale našemu schovanému příteli do smíchu není. Zločinci mu celkem nahánějí hrůzu. Jejich oběť upřímně lituje a je nesmírně šťastný, že má tak dobrou skrýš.
Kumpáni pokračují: „A jak se k němu vlastně dostanem?“
„To je kousek, sme tam skoro hned.“
„Mladíku, todle bude hergot bolet, che che.“
„Von toudle dobou asi nic netuší, asi si myslí, jak nás převeze, se ale přepočítal.“
„Kde vlastně je?“
„Ale, to řikám, fakt to neni daleko, támdle se krčí za závěsem.“
Zloděje polije studený pot a přestane úplně dýchat. Muži se zvedají od stolu a míří rovnou k němu. „Sis celou dobu myslel, že vo tobě nevíme, co?“
Mladík se v křeči postaví, nepřirozeně sebou cukne - k smrti vyděšený. Následuje zkratové jednání. – jedním skokem je u okna a druhým se vrhá střemhlav dolů...

„Vůl, kdyby nepadal na hlavu, nemuselo bejt po něm,“ prohodí ledabyle šéf s trochou pohrdání v hlase. Tomu, co před chvilkou mluvil o mučeníčku, se ale zaleskne v oku slza. „Ale těch růží, těch je škoda, včera jsem je stříhal. A to žlutý poupátko by mi bejvalo zejtra rozkvetlo...“ povídá zlomeným hlasem a s povzdechem vytahuje kapesník.