Sen

Jdu vysokou trávou, je mnohem vyšší než já. Stébla se naklání do strany a když se podívám nahoru, tak mezi těžkými listy a stébly vidím slunce, které pálí tak, že se do něj nedokážu znova podívat. Přijde mi, že musí být tak červenec, možná srpen. Sluníčko vážně pálí a já jdu dál. Jsem to skutečně já, poznávám se z fotek. Může mi být tak pět. Nevím kam jdu, rukama odhrnuju hustou trávu, která mě šimrá po obličeji. Nevím, jak dlouho jdu, ale tráva začíná řídnout a když ji konečně odhrnu, uvidím před sebou louku. Je obrovská, malou rukou si zacláním, abych vůbec v tom slunci něco viděl. Rozhlížím se sem a tam, až nakonec úplně na druhé straně louky uvidím skupinku dětí, které si tam hrají. Jsou zabrané do činnosti, nevidím přesně, co dělají. Konečně, napadne mě a běžím k nim. Čím víc ale běžím, tím víc se mi vzdaluje jejich křik i obraz. Volám na ně, ať na mě počkají, ale oni odcházejí a spořádaně jdou jakoby nic. Neslyší mě. Křičím, co mi síly stačí, stejně tak i běžím, ale cítím, že už nemůžu, louka neubývá a mě těžknou nohy. Vzdávám to a uvědomuju si, že jsem sám. Jsem uprostřed louky a dívám se na les, kam zaběhly děti. Chvíli na ně volám, ale nikdo neodpovídá. Konečně se znova rozejdu, a už to jde. Vzdálenost mezi mnou a stromy se zmenšuje a po chvíli i já dojdu k lesnímu porostu. Stojím v kapradí a jen tam nakukuju. Jakoby v tom lese byla noc, skrze hustý porost není ani vidět a podivné větve stromů vypadají jako divné ruce, které se sápají po každém návštěvníkovi. Jak tam mohly utéct, napadá mě. Chvíli to jen tak pozoruju a najednou se leknu. Za mnou stojí ty děti a smějí se. Naprosto nelidským smíchem. Smíchem, který ani nejde k jejich obličejům a tělům. K těm drobným tvářím a rtům. Ale nesmějí se mezi sebou, ale mě. Nevím proč, ale začínám se jich bát. Čím víc je na mě strach vidět, tím víc se baví. Ten smích je hrozný a já chci utéct. Než jsem si to ale stačil uvědomit, tak stojí u mě a ten smích je hlasitější a hlasitější. Utéct! Blikne mi hlavou, ale kam? Jediná možnost je les. Přesto je zkouším oběhnout, nemám ale šanci. Strčily mě za mlází, za pomyslnou hranici lesa a já jsem teď jinde než oni. Otáčím se a úzkostlivě pohlížím do lesa, nechci tam. Najednou na mě ale začnou dopadat první kameny a větve a já se snažím utéct schovat do té tmy. Křik a smích dětí se vzdaluje a já jsem v té tmě. Sám….
Na budíku svítí 2.18 a já nemůžu spát. Je ve mě pořád ten úzkostný pocit, který mě tlačí kdesi uvnitř hrudníku a já nevím proč.