....dokud nás smrt nerozdělí

Olej prskal na všechny strany.
Trhnul jsem zásuvkou příborníku, vylovil z ní grilovací vidličku, nabodl na ni plátek vepřového a hodil ho na pánev.
Po chvíli naplnila místnost vůně, ze které se sbíhaly sliny na jazyku.
,,Miláčku?“ houkl jsem přes rameno. ,,Jak moc to chceš propečený?“
~,,Budeš mě milovat v dobách dobrých i zlých, dokud nás smrt nerozdělí?“~
,,Takže středně.“
Naklonil jsem pánev a vyklopil plátek masa na talíř.
Začal jsem krájet zeleninu na kostičky a servírovat ji na okraj talíře.
~,,Budeš mě milovat v dobách dobrých i zlých, dokud nás smrt nerozdělí?“~
,,Ale no tak. Chceš na to dressing?“
Aniž bych čekal na odpověď, odzátkoval jsem láhev, bouchnul dlaní do dna a kydnul trochu dressingu vedle hromádky rajčat.
,,Naliju ti k tomu trochu vína, co říkáš? Bílý nebo červený?“
~,,Budeš mě milovat v dobách dobrých i zlých, dokud nás smrt nerozdělí?“~
,,Červený bude lepší.“
Otevřel jsem načatou láhev a nalil víno do třičtvrtě sklenice.
,,A co moučník? Koupil jsem roládu s jahodovým krémem, tvou oblíbenou. Dáš si?“
Začal jsem štrachat ve spíži.
~,,Budeš mě milovat v dobách dobrých i zlých, dokud nás smrt nerozdělí?“~
Třísknul jsem nožem o stůl.
,,Jak dlouho se mě budeš takhle ptát?!“
~,,Budeš mě milovat….“~
,,Jak daleko chceš zajít?! Mám se před tebou plazit po podlaze a prosit tě o odpuštění?!!“
~,,…..dokud nás smrt nerozdělí?“~
,,DOST!!“
Zničehonic se rozdrnčel zvonek u dveří.
Rychle jsem se sebral a šel otevřít.
Na prahu stál náš soused, asi padesátiletý muž s vlasy prokvetlými stříbrem a hákovitým nosem.
,,Promiňte….“ začal. ,,…ale na chodbě něco šíleně páchne.“
,,Vážně?“ nasál jsem vzduch. ,,Já nic necítím.“
,,Jde to z vašeho bytu. Smrdí to jako když něco hnije.“
,,Já NIC necítím.“ zopakoval jsem netrpělivě.
Soused neklidně přešlápl.
,,Dlouho jsem neviděl vaši manželku. Je doma?“
,,Není.“
,,A kde je?“
,,Odjela za matkou.“
Starý muž se zatvářil nedůvěřivě a opět zavětřil.
,,Jsem si na sto procent jistý, že ten puch jde od vás….“
Náhle se zarazil a zkroutil obličej do hrůzné grimasy.
Prudce mě odstrčil ode dveří.
,,Hej!“
Vecpal se do bytu a namířil si to rovnou do kuchyně.
Pustil jsem se za ním.
,,Kam si myslíte, že jdete?!“
Zůstal stát na prahu kuchyně jako přimražený.
Vytřeštěnýma očima zíral na Alessandru, která byla usazená u stolu prostřenému k večeři a pozorovala ho bledýma očima skrz husté černé řasy.
I když měla kůži voskově žlutou a tenkou jako papír,v černých koktejlkách se špagetovými ramínky vypadala prostě k sežrání.
,,Alessandro, nevyplazuj na souseda jazyk.“ pokáral jsem ji jemně.
Soused se ke mně otočil.
,,Člověče, vždyť je mrtvá!“
,,Ale prosím vás, co je to za pitomost? Proč by měla být mrtvá?“
,,Je mrtvá, vy magore! Copak to nevidíte? Rozkádá se!“
Začalo to ve mně vřít vztekem.
Otevřel jsem pusu a chtěl se začít hádat, muž se však prosmýkl kolem mě a zvolal:
,,Jdu zavolat policii!“
Zůstal jsem v kuchyni sám.
Obrátil jsem oči k Alessandře, která můj pohled opětovala.
Přistoupil jsem k ní, poklekl na podlahu a položil jí hlavu do klína.
~,,Budeš mě milovat v dobách dobrých i zlých i po smrti, která rozdělí?“~
,,Budu.“

Za nápad, který padl v čajovně, děkuji panu profesorovi Zimkovi a mým spolužákům ze Sexty A z I. Německého gymnázia.