Výtah - díl čtvrtý

Výtah- díl čtvrtý

Konečně jsme úspěšní. Rychle vbíháme do chodbičky a dveře se sami zavírají.
Hrůzy krvavých sálů zůstaly tam kdesi v podzemí.
Nastoupíme do výtahu a Peter stiskne náhodně vybrané tlačítko. Už ani nepřemýšlíme které. Je to jedno. Jen ho musím označit štítkem s číslicí šest.
Jsem plný emocí a chci je vypustit ven, ale můj společník mě předešel.
Naléhavým hlasem ze sebe začal chrlit slova: ,,Takže oni tam nejdříve postaví na piedestal lidské hříchy a pak v krvi utopí to dobré co v každém člověku je. To je strašný!“
Zmlkl a já se musel v duchu pousmát. Je fakt divné, že o dobrých lidských vlastnostech tady mluví kapitán SS. Té asi nejzločinnější organizace, která kdy na Světě byla.
Jeho druhové s runami na límcích vraždili v Osvětimi, Treblince a na desítkách dalších místech po celé Evropě od roku 1939 do roku 1945. Asi opravdu nemůže existovat kolektivní vina. Peter je docela dobrý chlapík až na tu strašidelnou uniformu.
Výtah pomalu míří vzhůru a čas jakoby zastavil. Podívám se na hodinky a opravdu stojí.
Peter se koukl na své a řekl: ,,Taky nejdou!Ani nevíme, jak tu jsme dlouho. Hodiny, dny nebo možná i roky!“
Nechal jsem jeho slova bez komentáře, ale bylo mi jasné, že on tu je už celá desetiletí, jestli ne staletí.. Čas tady a tam kdesi nahoře plyne úplně jiným tempem.
Najednou se výtah zastavil.
Vše se opakuje.
Chodbička a z níž vedou dveře doprava a doleva. Ty první se dají snadno otevřít, ty druhé by neotevřel ani ten nejsilnější z lidí.

Opatrně vstupujeme a je jasné, že nás čeká průchod dvanácti jeskyněmi.
První z nich je zalita nazelenalým svitem, který vychází přímo ze stěn a stropu.
Nic tady není.
Jen obrovský nápis na pravé straně: ,,Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království Světa i jejich slávu a řekne mu: Toto všechno ti dám padneš li přede mnou a budeš se mi klanět.“
Petr dočetl a řekl: ,,To je z Matoušova evangelia.“
Pak se zamyšleně rozhlédl a dodal: ,,Ježíš měl sílu tuto nabídku odmítnout. Jak asi dopadneme mi.“
Pomalu postupujeme a v další jeskyni září na stěně jiný nápis: ,,Ve středu pekla se nachází propast temnoty do které byl uvržen ďábel v okovech. Až bude do konce druhého milénia zbývat padesát či šedesát let bude na malý okamžik propuštěn.“
Netušíme kdo to řekl.
Najednou přímo ve středu jeskyně vyrazil jasný paprsek nazlátlého světla. Vytvořil jakousi trubici. Uvnitř pak stála asi šedesátiletá žena a upřeně nás pozorovala. Jediný pohled do jejích očí mě uklidnil. Měla je úplně normální ani náznak vražedné modré barvy.
Peter jejím směrem udělal tři kroky a stroze se zeptal: ,,Kdo jste?“
Ta žena nebo obraz možná přízrak , netuším co opravdu byla odvětila: ,,Jmenuji se Anna Kateřina Emerichová a žila jsem až do své smrti léta páně 1824 v augustiniánském klášteře v Agneteubergu.“
Ona je už skoro 200 let mrtvá a klidně si s námi povídá!
Vytušila na co myslím a mé eventuelní připomínky odmítla ještě dřív než se mi je povedlo vyslovit: ,,Ach Vy mláďata. Ještě pochybujete! Jste ochotni uvěřit jen tomu co vidíte. Ale tady není jen jeden Svět. Tady nic není takové jaké se to zdá. Já tímto podzemím bloudila stovky let a přesto moje duše zůstala navěky uvězněná v této síni. Mé tělo spočinulo v Dulmenu, ale mé myšlenky jsou zde!“
Pokud říká pravdu může nám pomoci ven.
Proč to nezkusit?
Z mých úst vyšla důležitá otázka: ,,Pomůžete nám?“
Jakoby se světlo ve kterém se vznášela na zlomek vteřiny rozjasnilo.
Pak klidně odpověděla: ,,Můžu Vám říci, kde jste, ale jak se dostat ven to nevím.“
Jen jsme přikývli a ona pokračovala: ,,Toto místo vybudovali před mnoha a mnoha staletími mocní vyznavači černé magie. Nositele té strašné síly poznáte snadno. Každý z nich má strašidelně modré oči. Sídlo temnoty na sebe může vzít různou podobu. Jednou je to dům, podruhé síť jeskyní , potřetí třeba očistec nebo peklo. Vždy má však dvanáct komnat a tyto jsou ustavené v kruhu, okolo znamení magického dvanácti-úhelníku pentagramu.“
Nevydržel jsem a vstoupil do jejího výkladu otázkou: ,,Proč je tak důležité zrovna číslo dvanáct?“
Přikývla a pokračovala: ,,Svastika s rameny zalomenými doprava je nejenom symbolem temného slunce, ale zároveň je ekvivalentem kabalistického čísla dvanáct. Navíc dvanáct po rozložení na jednotlivé elementy a jejich sečtení dává zlověstné číslo tři. Dvanáct je i znamení zvěrokruhu, dvanáct je i měsíců v roce.“
Odmlčela se a já dodal: ,,A říše Adolfa Hitlera trvala také dvanáct let!“
Peter vykulil oči a vykoktal otázku: ,,Jak to? Vůdce nemohl být přemožen!“
To světelné medium jenom klidným hlasem dodalo: ,,Mladý muži. Zapomeňte na vše co bylo tam nahoře. Všechno je už dávno jinak. Dobrý vůdce nebo špatný vůdce koho to zajímá. Tvůj vůdce byl jedním z mnoha v celé řadě Světů. Teď stojíš mezi nimi tak se pozorně dívej.“

Po posledním slově světelný sloup pohasl a Anna Kateřina zmizela. Na zdi po ní zůstala jen její slova. Vypadá to tak, že tady zůstaneme navždy. S trochou nadsázky se dá říci, že možná i o dost déle než navždy.
Jedna věc je mi teď úplně jasná. Paul von Carstev alias A Growleye není tím, kdo toto vymyslel a vybudoval. On a jeho lidé pouze vystavěli jakýsi maskovaný vchod do tohoto Světa.
Budova na Bendlerr strasse 666 je jen gigantickou kulisou.
Ten kdo projde okolo ani netuší, co skrývají strohé zdi tohoto domu. Nikoho ani nenapadne, že přímo za dveřmi domu začíná cesta věčné temnoty. Ti co věří v dobro nemají na zemi šanci nahlédnout do nebe, ale ti co věří ve zlo si peklo mohou prohlédnout kdykoli. Stačí jen nastoupit do výtahu.
Herman von Arent je nositelem tajemství. Ty modré oči ho usvědčují. Jediné co nevím je to. Proč poslal do domu právě mě?“
Budeme muset jít dál. Nevím proč, ale musíme pokračovat. Vstupujeme do další jeskyně.
Ze stěny září nápis ,,Kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka a je to číslo 666.“
Peter se otřásl potlačovaným strachem a řekl: ,,Kniha zjevení sv. Jana verš osmnáctý.“ V hlavě mi vrtalo jak to, že můj druh příslušník SS zná tak dobře bibli. Situace asi nebyla nejvhodnější, ale já to nevydržel a zeptal jsem se.
Po malé chvíli odvětil:,, Než jsem se v roce 1935 stal členem zbraní SS studoval jsem v semináři.“
To je opravdu divná životní pouť. Ze sluhy božího ke sluhovi Hitlerova hrůzného řádu. Pozorně si opakovaně čtu nápis na zdi. Číslo šelmy je tedy 666. to že dům na Bendlerr strasse nese to samé číslo není určitě náhoda. Muselo působit na vyznavače temnoty jako magnet. Tady už nic nevykoukáme jdeme dál.
Další dutina a další nápis: ,,Tu jsem viděl,jak se z moře vynořila dravá šelma. A celá země šla v obdivu za ní.“
Peter strojeně klidným hlasem řekl: ,,To je popis Apokalypsy jak ji vylíčil sv. Jan někdy kolem roku 70 na ostrově Patmos. Popisu ďáblova díla se okrajově věnuje i sv. Pavel ve druhém listu Tesalonickým.“
Jeho výklad ukončil sloup světla uprostřed jeskyně. Uvnitř vidíme muže unaveného a strhaného.
Celý jako zjev je naplněn zoufalstvím.
Chvatně něco zapisuje.
Zdá se, že nás buď nevidí nebo nevnímá.
Peter popošel až na dosah k zářícímu útvaru a řekl: ,,To musí být sv. Jan a zrovna se snaží zachytit zjevení konce Světa. !“
Před našima očima se odehrává obživlý biblický děj.
Ubohý odraný muž pronásledovaný hrůznými vizemi neví, kde je a co se s ním děje. Je schopen jen snít a psát. Ten nám nechce a hlavně nemůže pomoci.
Má toho sám dost.
Cesta pokračuje.
V páté jeskyni čteme: ,,Všichni klekali před šelmou a volali: Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat?“
To musí být opět z knihy zjevení.
Začíná mi unikat souvislost.

Několikrát čtu ty slova a pomalu mi svítá.
V duchu vidím davy zfanatizovaných lidí na shromážděních Adolfa Hitlera. Muži i ženy různého věku i postavením doslova padali na kolena před svým vůdcem. Jejich šílený ryk vzýval nového boha.
Boha ničení a zkázy.
Nikdo se jejich idolu nemohl rovnat a nikdo se s ním neodvážil bojovat.
Nápis ve druhé z jeskyní říkal, že ďábel bude uvolněn na krátký čas padesát či šedesát let před koncem milénia. Třeba se ve svém proroctví Anna Kateřina Emerichová o pár let spletla a ďábel vtělený do Adolfa Hitlera začal boj o lidskou duši dříve.
Mohl být vůdce třetí říše vtělením absolutního zla?
Nevím a svého druha se raději ptát nebudu. On by to nepochopil. Vůdce je i teď pro něho svatý.
Opouštíme místo zasvěcené novodobému bohu hrůzy.
Následující jeskyně jsou prázdné.
Jen chladný kámen a neuvěřitelně čistý vzduch.
Až v poslední skalní dutině vidíme v místech kde bych čekal východ velký výjev. Zvědavě se dívám a nemůžu uvěřit tomu co vidím. Na zdi je obraz mne a mého druha. Jako bychom koukali do zrcadla. Tu se výjev dává do pohybu. Mlčky sleduji co bude dál, ale Peter nahmatal dveře a jakmile bylo otevřeno výjev ze stěny zmizel.
Chci protestovat, Peter mě předešel slovy: ,,Nechci znát svojí budoucnost. Pokud tady budu muset zemřít nemusím to předem vědět.“
Nedalo se s ním polemizovat. Měl pravdu.
Samolepka se sedmičkou označilo tlačítko a pouť neznámem pokračovala.
K našemu nemilému překvapení se kabina rozjela směrem dolu. Vstříc peklu a očistci.
To však nebylo vůbec jisté, kdo může zaručit , že zde platí pojem nahoře a dole. Pokud se tady čas nerovná času, nemusí tu platit žádné fyzikální zákony.
Peter se postavil k panelu s ovladači a řekl: ,,Kolik tady je vlastně pater?“
Začal počítat. Jedna, dva , tří …… 29 a pořád dál. Ať se snažil jak se snažil ne a ne součet dokončit.
Protože monotónní jízda stále trvala mohl jsem se přidat.
Všechno marné.
Na první pohled se zdálo, že tlačítek je okolo stovky možná o pár desítek víc. Při pokusu o přesný součet se ukázalo, že jich je o mnoho víc.
Peter naše snažení rázně utnul slovy: ,,To je zbytečné. Je jich nepočítaně. Nikdy se odtud nedostaneme!“
Zdálo se, že se pohybujeme v jakémsi nekonečném prostoru.Pokud ten, kdo to všechno vytvořil opravdu vládl nad čtvrtým rozměrem tak se nekonečno pochopitelné.
Čtvrtým rozměrem mohl být jen čas. A ten plyne od pradávna do budoucna a konce ani začátku nedohlédneš.
Pokud by člověk věděl, jak se po časové ose pohybovat nebyl by problém opravovat dějiny a předvídat budoucnost. Kdo by to uměl byl by pánem Světa.
Přesně takto popisuje v románu Měsíční dítě. A. Crowleye svojí vizi.
Je docela možné , že nešlo o pouhý román. Mohlo jít o skrytý popis sil, které tento anglický mág dokázal ovládat.
Pojednou naše jízda skončila.
Pochybuji zda má cenu pokračovat!

Někdo nebo něco s námi hraje jakousi hru. Chyba je v tom , že nám nikdo neřekl jaká pravidla tu platí.
Nakonec pomalu otvíráme a vidíme první sál.
Okna vedou i do dvora do ulice.
Pokud se máme někdy dostat ven, tohle je možná šance.
Přistupuji k jednomu z vnějších oken.
Čekám výhled do Bendlerr strasse.Ten tam sice je ale jiný než jsem čekal. Kam až oko dohlédne jsou jen trosky a ruiny.
Všechno potaženo ledovým příkrovem. Přímo pod oknem leží dva muži a jedna žena. Mladý pár a s nimi asi jejich kamarád. A právě on má na sobě uniformu SS. Peter stojící po mé pravici neschopen slova zírá na svého mrtvého spolubojovníka.
Nejsme schopni určit jak zemřeli.
Avšak jeden jediný letmý pohled do jejich tváří dokazoval, že se jednalo o umírání děsivé a kruté. Obličeje plné strachu a bolesti to dokazují.
Pak na zlomek času zavládla tma a tu nahradil nazelenalý svit skalní sluje.
Vše se změnilo, sál s děsivým výhledem se rozplynul a je tu jen skála.
Přímo před námi září nápis: A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš zabije dechem svých úst a zničí svým slavným příchodem.“
To musí být další citát z knihy zjevení.
Vypadá to tak, že jakási vyšší moc svým ledovým dechem zničila ten Svět do kterého nám bylo umožněno nahlédnout.
Kdo je vlastně schopen říci jakou podobu může mít apocalypsa.
Pro ty lidi tam za oknem se převlékla do roucha krutého mrazu.
Oheň, mráz , vítr, zemětřesení, kobylky, nemoci a existuje nekonečně mnoho podob které na sebe může vzít trestající boží moc. Pokud by ďábelská ideologie zvítězila a třetí říše Adolfa Hitlera válku vyhrála.
Muselo by dojít k obrovské katastrofě, aby se rovnováha vyrovnala?
Na tuto otázku neznám odpověď a v této jeskyni ji nenajdu.
Projdeme další čtyři skalní dutiny. Nic zajímavého v nich není.
Na první pohled to vypadá stejně i v té další.
Nečekaně se objevil důvěrně známí světelný sloup.
Uvnitř se zhmotnil muž asi čtyřicetiletý. Oblečen do středověkých šatů.
Ironickým hlasem řekl: ,,Buďte vítáni drazí cizinci. Co Vás sem přiválo?“
Peter mu popsal naši předchozí pouť a zároveň nás představil.
Muž si nás pozorně prohlížel a nakonec nám i on prozradil své jméno. ,,Jmenuji se Jean Wier a by jsme démonologem.“
To si snad dělá legraci.
On se živil jako démonolog.
Tak takovou profesi si nelze ani představit.
Peter ho bral asi o dost vážněji a tak mu položil první otázku: ,,A proč jste pane Wierr zde?“ Světelný démonolog odpověděl: ,,Do těchto míst mne zavedla touho po vědění. Chtěl jsem odhalit všechna tajemství pekla a to šlo jen tady. Celé roky trvala má cesta a jejím plodem byla moje kniha. Lidé tam nahoře ji nepochopili a mé tělo skončilo na hranici. Duše pak v této jeskyni.“
Aby ho mohli upálit, musel se dostat ven!
Ale jak?

Na tuto zásadní věc nebyl ochoten nebo schopen odpovědět.
Peter se ho tedy zeptal na jeho knihu.
To bylo téma o kterém byl ochoten mluvit do nekonečna: ,,Plody mé práce uvidíte v dalších jeskyních. Pokud vás to zajímá, tak poslouchejte jakýsi nástin. V pekle žije 72 knížat. Ti stojí v čele 1111 legií a každá z nich má 6666 bojovníků.“
Chtěl asi pokračovat, ale já raději vyrazil.
V hlavě mi strašila jedna jeho věta: ,,Plody mé práce uvidíte v dalších jeskyních.“
Snad nebudeme muset projít místem kde sídlí ty knížata a jejich bojovníci?
Pokud ano tak ať už je to za námi.
V další skalní dvoraně se stěny rozevřeli a já viděl gigantický prostor plný neživých mužů. Pokud démoni v očistci naháněly hrůzu, tak jejich duchovní spolubojovníci probouzeli mega-hrůzu.
Tolik nenávisti a tupé zloby nebylo nikde jinde k vidění.
Knížata v čele svých šiků jeli jako jediní na koních. Zvířata se leskla krví a pohled na ně zvyšoval jen sílící zhnusení.
Rychle pryč!
Skoro běžíme!
Je zvláštní, že i ke zdolání jeskyně do které se vejdou tisíce mužů stačí několik kroků.
Tento fakt dobře popsala Kateřina Emerichová: ,,Zde opravdu nic není takové jak to vypadá.“ Náš úprk skončil až u výtahu.
Peter se chtěl po celém těle a přerývavým hlasem mi položil zajímavou otázku: ,,Kolik má vlastně ďábel vojáků?“
Pokud Jean Wier nelhal sloužilo temnotě 1111 legií po 6666 mužích.
To máme 7 405 926 válečníků v čele se 72 knížaty zmaru.
Celá tato armáda se vměstnala do několika jeskyní
To je opravdu těžko pochopitelné, ale mi to viděli.
Musíme pokračovat .
Je to náš úděl.
Nevím jestli tady bloudíme den, týden, rok nebo celé století.
Sil máme pořád dost. Zde nemusí člověk jíst, pít, spát ani odpočívat. Tady nic není jako nahoře.
Píši číslici osm a nahodile tisknu jedno z tlačítek.
Teď se pohybujeme směrem vzhůru.
Pryč od Jeana Wiera středověkého démonologa.
Pryč od milionů neživých vojáků zla.
Pryč od jejich knížat na krvavých koních.
Netuším co nás čeká, ale věřím v lepší příští.
Jízda skončila po necelé půlhodině. Alespoň tak jsme čas odhadly.
Musíme vyrazit na cestu.
Čeká nás další labyrint zasvěcený číslu dvanáct a pentagramu