Společnice

Na okamžik se zastavila před zrcadlem, aby si odepnula náhrdelník. Odvrátil jsem oči. Nepřál jsem si zahlédnout se na té chladné mámivé ploše vedle jejího odrazu. Měla pečlivě vyčesané vlasy. Odhalovaly dokonalou křivku šíje, ale na to jsem teď nepomýšlel. Bezúčelně jsem hleděl na záhyby těžkých závěsů. Kdybych je rozhrnul, vnikla by sem ještě větší temnota nebo by svit plachých hvězd rozehnal zdejší stíny? A zachránilo by ji to světlo? Byl jsem si jist, že ne.

"Co si myslíte o svém muži?" Co jsem vlastně čekal, že odpoví? Otočil jsem se. Strnule hypnotizovala své vlastní zorničky.

"Je bohatý." Rty se jí pohybovaly pomalu. Přesvědčovala sebe samu o své svůdnosti. Ani známka lítosti, ani hanby, ani pokání. Zalila mne vlna odporu, ale menší, než jsem očekával.

"Mám tmavší vlasy než Vy," podotkla, snad záměrně zcestně.

"Jistě," přisvědčil jsem. Mluvila pravdu, aniž věděla, o čem. Každé její slovo bylo pro mne dostatečným utvrzením.

Sebeláska, marnivost, pýcha… Chtěl jsem se přesvědčit už jen o tom posledním a nejdůležitějším.

Zvedla se a zamkla dveře. Přitiskl jsem jí ke zdi.

"Jste-" zarazil jsem se. Co by nejraději slyšela? Krásná... Ale což to neslýchala bezpočtukrát? "Nevěrná."

Podívala se mi do očí. "Jistě," zasmála se koketně. Pomocí zubů začala uvolňovat můj oděv a já jí nechal.

Sytě rudé pokrývky, rudě červené podušky… To nebylo lože, ale krvavá lázeň. Stáhla mě k sobě, nahá. Vůbec neměla bílou kůži, jak jsem očekával. Ne. Rozhodně nebyla sněhobílejší než její mravy.

Tahle děvenka nebyla případ pro světlo hvězd, napadlo mne naposledy. Pak se moje vědomí pod vlivem její touhy propadlo do nejčernějších temnot.

Lačně přijímala každý můj pohyb, hladová. Neoplývala přílišnou plachostí a ani já jsem nebyl zdrženlivý.Vzepřen na rukou, jako bych se štítil pohroužit se do ní celý, přirážel jsem stále silněji. Její karmínové bradavky se zahrocovaly k nesnesení. Hrudník se jí zdvihal nepravidelně v náhlých poryvech stenů, až jsem se lekal, že se jí potrhá kůže napnutá přes žebra. Díval jsem se jí do tváře a hltal každý okamžik, kdy rozkoš křivila její masku krásy k nepoznání. Veškerá dokonalost byla pouhý přelud. Skláněje hlavu, nezapomněl jsem.

Dech se jí pomalu zklidňoval, usínala. Pod zavřenými víčky mojí společnice rozestřel záhy svůj pláštík ošidnosti noční sen. Tiše jsem vstal a připravil jí šaty. Nové, krásné a nezbytné. Můj dar pro ni. Usmál jsem se. Slova díků jsem od ní slyšet nepotřeboval. Znovu jsem ulehl vedle ní. Jako by ji moje počínání vyrušilo, neklidně se ošila. Nemusel jsem čekat dlouho, její zvědavost byla silnější než sladká příchuť snění. Sama se chtěla přesvědčit, co jsem pro ni nachystal. Předstíral jsem spánek, zatímco se ona dychtivě halila do barevných vrstev jedu. Poté usedla před zrcadlo, a nakláněje svou ozdobnou hlavinku, rozčesávala si vlasy. Stačila chvíle. Pár nádechů, výdechů, jeden bolestný výkřik… Hřeben, následován jejím tělem, padl k zemi.

Drahá látka nezúčastněně šustila poslední sonátu. Černé kadeře se rozbíhaly po podlaze všemi směry jako malé vlnky. Sledoval jsem ji. Bylo možné aby odtud viděla ona mne? Věděl jsem s určitostí, že by nebyla schopna zakřičet, ba ani zašeptat srozumitelného slova. Byl by mi stačil pohled, a v něm obžaloba, strach, zklamání. Nic takového se ale nestalo. A ikdyby ano, nemohla by zpět. Dohasínala a já se díval.

Nastalo ticho. Přistoupil jsem k ní docela blizoučko. Měla otevřené oči. Z popraskaných rtů se k zemi jako stříbrná pavučinka spouštěl pramínek slin. Pobavilo mne to. Jako by i ve své nejposlednější hodince musela být ozdobena něčím zvláštním. Na starobylém mahagonovém stolku pod zrcadlem ležel stříbrný večerní náhrdelník. Měla stříbro nejraději, hodilo se k ní. Lépe by však jejímu snědému hrdlu slušely ctnosti, na které snad nikdy ani ve snách nepomýšlela. Její muž je bohatý. Nyní ano. Byl bych se smál nahlas, ale tím bych porušil hořkou pietu, kterou navozovala přítomnost jejího šklebu. Rozhlédl jsem se po pokoji. Hledal jsem Bibli, či modlitební knížku, s jejíž pomocí bych jí udělil svátost posledního pomazání, neboť v kapli se už ničím takovým zaobírat nebudu. Mohl jsem tak učinit zpaměti, ale na krátkou chvíli zmocnil se mne pocit, že by si ta nestoudná kráska zasloužila něco zvláštního. Leč nenašel jsem nic a vymýšlet nové verše se mi nechtělo, stejně tak jako citovat slova staletími omšelá. Opětovný pohled na její tělo mě zbavil veškeré snahy. Ve vší té bolestné potupě zachovala si svou hrdost. Její stehna obnažena kopáním v marné snaze vysvléci se z osudného šatu působila jako výsměch vší zbožnosti. Pochopil jsem. Dnes v noci jsem s ní odsloužil tu nejlepší mši, jakou si jen mohla přát.

Dooblékl jsem se a našel své rukavice. Opatrně jsem jí zvedl na loktech. Ze šatů jsem jí nevysvlékal. Neměla pod nimi nic, ale to nebyl ten důvod. Po očistné bolesti, jakou jí zapříčinily, staly se její součástí. Sejmout je z ní by se rovnalo témuž, jako stahovat ji z kůže. Neměla ani punčochy a tak jsem si mohl dobře všimnout blednoucí pokožky snědých nártů. Rozkošné nehtíky kdysi překypující živoucí růží zvolna modraly. Kameněla a já si přál, aby z ní spolu s posledními zbytky života vyprchaly všechny zlé hříchy, jichž se kdy dopustila. Odnášel jsem ji pryč a ona se nebránila.

Nedokázal jsem odhadnout, kolik hodin může přesně být. Opuštěná kaple se nacházela daleko za městem a hlas kostelních zvonů sem nedoléhal. Drže ji stále na rukou, minul jsem ospalé sochy po stranách vchodu do kaple, s nimiž nyní mohla mrtvá hrdě poměřovat strnulost svých rysů. Neobratně jsem rozrazil dveře. Cesta k nádhernému kamennému oltáři byla lemována nevelkými kříži. Pod každým z nich spočívalo jedno ženské tělo v překrásných šatech, samo však zohyzděné hnilobou. Těžký mrtvolný puch uvítal mne důvěrně jako oddaný přítel. Nevadil mi. Prodléval jsem zde mnoho času a zvykl jsem si. Poslední kříž jako jediný postrádal svoji světici. Tam jsem složil tělo nejkrásnější a také nejhříšnější z mučednic. Nehybná alej kvetoucích těl splňovala představu nejhorších hříchů, a přesto mne zachvacovala úzkost při pohledu na dílo, které jsem vykonal. Nechtěl jsem teď kolísat na mysli, vždyť jsem byl u cíle. Smyl jsem tímto ze sebe všechna provinění mých rodičů. Matčinu nevěru, pýchu, lakotu, marnivost a zlobu... A otec, ach ten byl snad vinen ještě více. Jak jen mě mohl splodit s takovou ženou? Nenáviděl jsem ho. Vždy jen říkával: ženy nejsou dobré, ale ani špatné - ony jen jsou… Ostatní muži v náruči mé matky se mu vysmívali, spolu s ní. On to nechal být. A já trpěl.

Po smrti rodičů jsem konečně mohl začít jednat podle své vůle. Domníval jsem se, že jsem od Boha dostal šanci ke znovuzrození. Byla to nepsaná dohoda. Moje čistota za hříchy jiných. Tak to mělo být.

A teď jsem tu stál a toužil po odměně, která nepřicházela. Žádný pocit úlevy, radosti, blaženosti... Prozření bylo kruté - Boží milost mi tedy ani nyní nebyla přiznána! Chtěl jsem křičet, ale z úst mi nevyšlo hlásku. Chtěl jsem padnout na kolena, ale nemohl jsem se hnout. Stál jsem tady, obklopen společnicemi, jež jsem si sám vyvolil. Rozednívalo se, ale sluneční paprsky v jejich očích nezažehly ani náznak třpytu. Stál jsem tady a dvanáct mrtvých leželo kolem mne. Rozednívalo se. Sluneční svit pronikající vitrážemi mi na čelo vypaloval biblické výjevy. A Bůh ti buď milostiv, syčely propadlé tváře umučených běsů.