Klíč k odpovědím

Plameny čtyř hrubých vykotlaných svící vytvářely jemné tlumené světlo, které odhalovalo ustarané tváře tří osob, dvou mužů a jedné ženy, kteří postávali kolem prostorné postele s nebesy. Celý pokoj byl vybaven prvotřídním anglickým nábytkem. Napravo od čela postele stál toaletní stolek pokrytý celou řadou parfémů, šperky či brožemi do vlasů a zrcadlem zasazeným do ručně vyřezávaného rámu, ve kterém se odrážely honosná almara a dvě malé komody, které stály podél levé stěny komnaty. Krásu celého dojmu upevňovaly skleněné francouzské dveře coby vchod na terasu, které byly umístěny na východní straně tak, že jste první ranní paprsky a celé svítání měli jako na dlani. Nyní byla však hluboká noc a místo slunečních paprsků tudy dopal jen měkký měsíční svit. Přítomní stále postávali nad místem spánku jako tři sudičky nad kolébkou novorozence. Ticho prolomil mladší z dvou mužů.
„Pane Thayere, udělal jsem vše, co bylo v mých silách. Nyní nám nezbývá než čekat. Vy i vaše paní byste si měli odpočinout. Já zůstanu dnešní noc zde pro případ potřeby.“ Pan Thayer pohlédl na svou ženu: „Pan doktor má pravdu Evelin, nejsme tady už nic platní a trocha spánku by nám jen prospěla.“ Žena přikývla, naposledy pohlédla na lůžko a pak se ona i její muž beze slova odebrali do své ložnice. Doktor Samuel Emmeton osiřel. Usadil se do pohodlného křesla v rohu pokoje a jeho pohled opět spočinul na jeho pacientovi. Přesněji pacientce. Byla jí mladá, teprve devatenáctiletá dívka. Vlnité hnědé vlasy jí spadaly na ramena, velmi bledá pleť kontrastovala s tvářemi zapálenými od horečky a oči lemovaly tmavé kruhy pod očima. Sinalá ústa měla lehce pootevřená a tiše oddechovala. Ještě nikdy neonemocněla a najednou tohle. Nechápal, jak se mohlo něco takového stát. Dívku plnou elánu ze dne na den upoutala na lůžko choroba, o které nevěděl zcela nic. Prostudoval spousty knih, radil se jinými lékaři, ale nikdo o takovéto nemoci jakživ neslyšel. Leží tu už skoro týden a přes všechny pokusy se její stav stále nelepší. Ba naopak zhoršuje. Při této myšlence však odmítavě potřásl hlavou, nic takového si nepřipouštěl. Nebyla pro něj jen obyčejnou pacientkou. Byla hlavně dívkou, kterou už delší dobu tajně miloval. Nebylo jediného dne, kdy neplánoval jak své city vyslovit, avšak nikdy nebyla ta správná příležitost, jak se opakovaně sám vymlouval svému svědomí. A teď tu sedí s hlavou v dlaních a neví zda vůbec bude nějaká další příležitost, zda vůbec dožije rána. V návalu smutku, vzteku a bezmoci nakonec usnul.

***

Sychravé ráno. V zahradách se jako hustá tekutina líně prolévala mlha a slunce bylo docela skryto za šedými mraky. Všude bylo ticho. Muž v čalouněném křesle se pohnul. Samuel otevřel oči. Rozhlédl se po místnosti a vydal se spěšně k lůžku. Uchopil dívčino zápěstí, aby zkontroloval puls. V tom okamžiku se dívka probrala a upřela na něj své kaštanové oči. „Samueli...“ Jeho pohled byl však prázdný. Neodpověděl, pohlédl na ni, pustil její ruku a odešel z pokoje. Matně se snažila vzpomenout si, co se stalo v uplynulých dnech, ale pamatovala si jen na pár útržků, kdy procitla z horečky. Ve dveřích pokoje se objevili postavy. Okamžitě v nich rozpoznala své rodiče. „Meadow...,“ klesla její matka vedle postele a s pláčem hladila její ruku. „Dcero...,“ čelo pana Thayera se zkřivilo. Meadow vše s úžasem pozorovala. „Maminko neplačte prosím, vždyť je mi už lépe.“ snažila se jí dívka uklidnit. „Měli bychom se,“ ujal se slova mladý doktor, „raději odebrat dolů do salonku a dát si společně skleničku.“ Sklíčený otec pomohl vstát své ženě a oba vyšli z dívčiny ložnice. Samuel se ještě jednou otočil na Meadow, která mu pohled oplatila a usmála se na něj. Byla mu vděčná, že i přes dojetí, které na něm bylo patrné dokázal být před rodiči statečný a zvládnout tuto situaci.

***

Za dva dny byla Meadow ještě stále bledá, což připomínalo její nedávné neduhy, avšak k vlastnímu překvapení úplně zdravá. Trápila ji, ale jiná věc. Od chvíle, kdy se probudila po oné noci se její vztah s rodiči rapidně změnil. Otec často sám sedával v pracovně a s chmurami čistil svůj revolver, její matka, ačkoliv se starala o všední věci, chodila po domě jako tělo bez duše a s přáteli se vůbec nestýkala. I u večeře, hlavního jídla dne, kdy se sešla celá rodina nebylo veselo jako jindy. Takto své rodiče dívka neznala. Dokonce měla pocit, že i služebnictvo ji ignoruje. Včera požádala služebnou o šálek čaje, ať jí ho přinese do pokoje a ona vůbec nepřišla. Všechno se změnilo. Nikdo k ní nebyl milý jako dřív. Všichni se jí stranili anebo předstírali, že ji vůbec nevidí. Jednoho dne, kdy bloudila domem se zastavila v otcově pracovně. Tentokrát tam však nebyl. Posadila se do koženého křesla za dubový stůl a prohlížela si prostornou pracovnu. Police knihoven se prohýbaly pod svazky několika stovek knih a na stěně visel obraz s výjevem poslední večeře Krista. Pohledem zabloudila i na stůl, kde ležely archy rozházených papírů. Jeden však upoutal její pozornost. Byl to dopis nějakému panu Ratkinsovi.

Drahý Martine,

píši ti kvůli té záležitosti, o které jsme se bavili při mé poslední návštěvě. Bohužel nešlo vše, co jsme původně plánovali, podle našich předpokladů a dále musíme ještě počkat na jisté formality na úřadech. Přikládám klíč k místnosti u kaple sv. Jiří zde u nás v Midtownu. Dám ti telegrafem ihned vědět až bude se záležitostí slečny Thayerové vše definitivně vyřízeno a ty se budeš moci pustit do své práce.

Tvůj dlouholetý přítel

Samuel Emmeton

Nechápavě pozorovala list papíru, který zrovna dočetla. Její myšlenky se točily všude a přitom nikde. Z obálky vytáhla onen klíč. Co to má znamenat „...až bude se záležitostí slečny Thayerové vše vyřízeno.“? V tom na stůl vyskočil Felix. „Tys mě polekal.“ podrbala mourovatého kocoura bod bradou. Její vnímání se však ihned vrátilo k dopisu, kterému vůbec nerozuměla. Jak si jej však stále četla dokola, začaly do sebe jisté věci zapadat. V její hlavě se tvořil hrůzný scénář toho, co se tady doopravdy děje. To proto se všichni tvářili tak sklíčeně, onoho rána, kdy se jí udělalo lépe, proto se matka návštěvy přátel do domu vůbec nepřijímá – aby neviděli, že je stále tady – jen doktora Emmetona. Pořád vysedávají s matkou v salonku a o něčem rozmlouvají.
„Panebože,“ hlesla...a proto se otec stále věnuje svému revolveru. Můj otec! To přece nemůže být pravda.
„Ta má záhadná choroba, to všechno oni. Chtějí se mě zbavit, chtějí mě za...“ šeptala přes slzy, které se jí hrnuly do očí.
„ZMIZ!“ zaburácel přes pracovnu pan Thayer. Dívka sebou leknutím trhla. „Tatínku...,“ snažila se mluvit skrz pláč. „ZMIZ ODSUD!“ Meadow vyběhla s už nepotlačovaným pláčem z pracovny. Felix seskočil rychle ze stolu a následoval ji.

***

Dívka zamířila do podzimní zahrady a skryla se přede všemi v břečťanem obrostlém altánu. Připadala si jako v nejhorší noční můře. Do občasného šelestu listí křičela jediná myšlenka. Proč? PROČ? Copak jsem nebyla dobrou dcerou? Miluji své rodiče nadevše, tak proč? Čím jsem se provinila, aby se mnou takto smýšlejí? Do nekonečných otázek si uvědomila, že stále něco svírá v dlani. Byl to klíč. Klíč, o kterém se její doktor zmiňoval v dopise. Co jen může skrývat ta místnost a kdo je ten pan Ratkins? Rozhodla se okamžitě. Její hluboký smutek nabyl na odhodlanosti. Musí vědět, co se tady děje. Rozeběhla se k postraní brance do zahrady. Teď když ji otec viděl v pracovně a jistě tuší, že vše ví musí si dávat pozor, aby ji nikdo neviděl. V Midtownu bylo ten den rušno. Spoléhala na to, že si ji v tom množství lidí nikdo nevšimne. Konečně byla tady. Kaple svatého Jiří. Pohledem našla malou vedlejší přístavbu se železnými dveřmi. „To musí být ono!“ a s těmito slovy se vydala přímo ke dveřím. Zasunula klíč do zámku. Bála se. Opravdu velmi se bála, ale odhodlání bojovat za svůj život bylo větší. Otočila klíčem a zatlačila. Dveře byly těžké, ale otevřela je. Vstoupila dovnitř. Přivítal jí pach prachu a v světlo poskytovaly jen dva svícny v rozích této bezokenní kobky. A uprostřed, ach pro všechna Kristova muka, rakev. Bezmocně se sesunula na podlahu a její oči zaplavily slzy. Tak moc si přála, aby se mýlila. Nedaleko rakve si všimla náhrobní desky opřené o stěnu. Jasně na ní rozpoznala nápisy:

Meadow Thayer
23. března 1469 – 16. listopadu 1488
Nechť ji andělé opatrují.

„Šestnáctého listopadu, to bylo přece před pěti dny...?!“ Cítila se tak prázdná, tak bezmocná vůči osudu, který ji potkal. Její vlastní rodina připravila tak hrůzný a bezcitný plán. Její vlastní rodina! Ze vzteku, který ji popadl z úkladné zrady se napřímila a vší silou se rukama opřela o dřevěné lože posledního odpočinku. To se po žulovém podstavci svezlo a s dunivou ránou dopadlo na mramorovou podlahu. Rakev se otevřela. To, co Meadow v tu chvíli spatřila by nedokázal popsat ani nejvýřečnější rétorik na světě. Najednou se vše zdálo tak jasné. Dívka si uvědomila, že už není třeba smutku, vzteku a slz. Dostalo se jí výsostného práva setkat se s pravdou. Pravdou, která ji provázela od samého počátku, ale uvědomila si ji až ve chvíli, kdy pohlédla do své mrtvé tváře.

***

Ve slunný den postávala skupinka černě oděných lidí na hřbitově. Farář odříkával modlitbu za mladou slečnu Meadow Thayerovou, jejíž život byl ukončen v raném mládí neznámou chorobou. Byl slyšet tichý pláč a nářek. Pan Martin Ratkins, místní majitel pohřební služby, pokynul aby pomalu začali spouštět rakev. Na čerstvý násep hlíny všichni přítomní položily květiny a odebrali se na smuteční hostinu. Jen jeden účastník ceremonie zůstal na svém místě. Vítr si pohrával se spadaným listím a hnědé vlasy dostali na dopoledním slunci medový odstín. Každá jiná duše, by se odebrala do království nebeského a nezdržovala se nadále na pozemském světě. Avšak tato duše nebyla jako každá jiná, byla neobyčejnou i přes prvotní neuvědomění si. „Proto jsem zůstala,“ Meadow naposledy pohlédla na svůj hrob. Ve větru se rozplynul šelest perutí.