Arsen

Tramvaj byla plná k prasknutí, ale ona seděla. Oknem pozorovala ubíhající městskou krajinu. Nudil jí ten stereotypní hluk tření kolejí o tramvajová kola, ve kterém se ztrácel hlas oznamující každou stávající a příští zastávku. Vsunula ruku do postraní kapsy své tašky a vytáhla černé kabelové klubko. Byly to sluchátka. Rozmotala je a už stačilo jen zmáčknout na mobilním telefonu „play“. Nyní neslyšela hlasy lidí ani hluk jízdy. Jen svou hudbu. V duchu litovala okolní svět, že nemůže poslouchat tu krásu s ní.

Odemkla dveře a přivítalo ji ticho. Tak jako každý den. Rodiče byli v práci a ona měla celý byt až do večera pro sebe. Vyhovovalo jí to tak. Neměla ráda lidi. Zdržovala se jen v okruhu těch nejbližších přátel. Ale nejraději byla sama. Jako teď.

Bylo něco po půl šesté. Venku byl jeden z podzimních večerů, které tak milovala. Slunce už zapadalo za obzor a jeho poslední sytě žlutooranžové paprsky osvětlovaly střechy domů. Na malý kousek papírku napsala vzkaz, že šla za Rebekou a vrátí se později. Tohle bohatě stačilo. Měla štěstí v neštěstí – rodiče se nikdy moc nezajímali o to co dělá. Rebeka byla její nejlepší přítelkyně. Každá žila úplně v jiném světě – Rebeka jako oblíbenkyně třídy a ona, Darla, jako tichý divák v pozadí okolního dění - ale přesto si byly tak blízké. Stačil jediný pohled a ta druhá věděla, co si ta první myslí.

„Jdeš pozdě.“, pronese naoko vážným způsobem Rebeka, ale hned na to se usměje a obejme kamarádku.
„Tak jdeme?“
„Jistěže.“

Už z dálky je vítala masivní kovová brána s kouzelně vyhlížejícími rytinami, zasazená do kamenného plotu. Za touto branou se nacházel jiný svět. Svět, který Darla milovala. Když procházely kovovým klenutím odlesk se ve svitu pouliční lampy nápis „Městský hřbitov“.

„Kam to bude dneska? Dlouho jsme nebyly u uren.“, navrhla Rebeka, i když věděla, že tento návrh okamžitě zamítne.
„K urnám ne, víš že mám raději hroby.“
„A já zase urny“, usměje se Beka.
„Chceš se rozdělit?“, také se usmála. Věděla, že ačkoliv s ní podnikala tyhle procházky raději se zde Rebeka nezdržovala sama.
„Možná to není až tak špatný nápad.“
„Myslíš to vážně?!“, takovou odpověď Darla nečekala.
„Myslím. Už jsme tady byly tolikrát. Známe to tady celkem dobře. Pro jednou se rozdělíme. Já půjdu ze severní strany kolem uren a ty z jižní kolem hrobů. Každá dosáhneme svého a sejdeme se za půl hodiny tady. Co ty na to?“
Znělo to jako racionální plán. Beka měla pravdu. Avšak nenechala si ujít příležitost, aby si do Rebečina, ač skrývaného a jen malého strachu trochu nepřisadila.
„A nebudeš se bát? Pamatuješ přece na tu holku z osmdesátého.“, nasadila vážný výraz. Rebeka však tyhle její kousavé poznámky, kterými ji ráda vyváděla z míry znala.
„Už zase to na mě zkoušíš? To víš, že si to pamatuji. A taky si moc dobře pamatuji, že ten chlap, co to udělal sedí už pěknou řádku let za mřížemi.“, vyplázla na ni úsměvně jazyk, otočila se a vydala se podél hřbitovní stěny. Darla věděla, že už se neotočí, Rebeka byla moc hrdá než aby přiznala byť jen malý náznak strachu. Nečekala a také se vydala svým směrem. Hroby měla raději. U hrobů měl člověk jistotu, že tam leží pouze ten, který tam ležet má. Nechápala, co vidí Reba na urnách. Je to jen prach bůhví z kolika lidí.

Procházela řadami hrobů. Pěšinky byly zasypány spadaným listím, které při každém jejím kroku zapraskalo. Vanul jemný vítr a pohrával si s jejími delšími hnědými vlasy. Najednou se u jednoho z nich zastavila. Nebyl u něj náhrobek, jen dřevěný kříž zabodnutý v zemi. Žádné květiny. Jen hlína pokrytá uschlým plevelem, která zakrývala něčí tělo. Ženy či muže. Žádné jméno. Ani na dřevěném kříži nic nebylo. Bylo jí toho nebožáka líto. Zemřel a nezůstala po něm ani stopa. Rozhodla se dát mu alespoň jméno. Takové, co by se hodilo i na ženu i na muže. Nemělo to být však klasické jméno, nýbrž název jednoho známého jedu.
„Budeš se jmenovat Arsen.“
Nechtěla aby se stal tento hrob obyčejným a proto tohle neobvyklé jméno. Pokračovala dál. Zrovna když míjela honosnou hrobku nějaké zámožné rodiny, pojal ji divný pocit. Pocit, že není sama. Při každém jejím kroku, kdy zašustilo listí slyšela něco navíc. Ušla pár dalších kroků, aby potvrdila svou domněnku, že někdo jde v jejích stopách. Nemýlila se. Opravdu tam někdo byl.
„Rebeko?“, otočila se za sebe. Určitě jí chce vyděsit za ty řeči o strachu. Nikdo tam však nebyl. Trochu znejistěla.
„Beko, vylez. Vím, že jsi tu. Mě nevyděsíš!“, její slova se rozléhala tlumeně do tichého večera. Uslyšela kroky. Otáčela se kolem sebe, ale nikoho neviděla. Cítila jak se něco blíží k ní.
„Fajn Beko, vyhrála si, bojím se.“
Žádná odpověď.
„Rebeko, vylez!“
Teď se opravdu bála. Kroky suchým listím slyšela stále blíž. Dala se do běhu. Běžela k jižní straně hřbitova k urnám, kde by se někde měla procházet Beka. Bylo to do kopce, ale už byla tam. Nikde ji však neviděla. Proběhla kolem hrobky, která urnám vévodila a...
„Aaaa!“
Rebeka vyšla zpoza rohu hrobky ve chvíli, kdy Darla probíhala kolem a obě se srazily.
„Co to vyvádíš?!“, procedila Beka skrz zuby, když se zvedala ze země.
„Někdo tam byl.“, vydala ze sebe celá udýchaná Darla.
„Kdo kde byl? O čem to mluvíš?“, nechápala Rebeka.
„Tam dole u hrobů, někdo tam byl, slyšela jsem kroky, myslela jsem, že jsi to ty...“, lapala po dechu.
„Zase mě chceš vyděsit?“, zareagovala skepticky Beka. Když se jí však podívala do očí, nemohla pochybovat. Takhle vyděšenou ji nikdy neviděla.
„On tam opravdu někdo byl.“, dodala pro sebe potichu Reba. Darla jen přikývla.
„Raději už pojďme.“
Obě se vydaly ke kovovému vstupu a kvapně hřbitov opustily.

***

Ráno dopadalo slunce oknem na polštář, kde se rozprostíraly hnědé vlasy. Otevřené oči Darly se dívaly do nového rána. Její myšlenky se však ubíraly jen ke včerejšímu večeru. Nespala celou noc. Nemohla. Pořád slyšela v hlavě ty kroky. Snažila se vymyslet racionální vysvětlení, které by do celé příhody vneslo světlo. Nepřišla na nic. Nechtěla se však jen tak vzdát. Chtěla vědět, co nebo kdo byl ten večer na hřbitově s ní. Zvedla telefon.
„Prosím.“
„Dobrý den, je tam Rebeka?“
„Moment, hned předám.“
V pozadí slyšela tlumené volání Rebečiny matky.
„Ano?“
„Ahoj, to jsem já.“
„Ahoj, jak je ti?“
„Jo, dobrý. Vím, že budeš protestovat, ale musíme se tam vrátit.“
„Cože?! Ty si se zbláznila? Vždyť si sama říkala, že tam někdo byl.“
„No právě. Chci zjistit kdo.“
„To ne. Nevrátím se tam. Nemůžeš vědět, kdo se tam toulá. Pamatuješ tu holku z osmdesátého?“
„Nevytahuj zase tu historku. Tak jdeš se mnou?“
„Ne. A ty taky nikam nepůjdeš. Slib mi to.“
V telefonním sluchátku se ozvalo ticho. Váhala.
„Dobře. Slibuji. Uvidíme se zítra. Zatím.“
A položila telefon s překříženým prostředníčkem a ukazováčkem.

***

Navečer se z jako obvykle prázdného bytu vydala ke hřbitovu. Prošla bránou a vydala se přímo k místu, kde se vše včera odehrálo. Měla strach, to ano, ale zvědavost byla mnohem silnější. Už z dálky viděla onu honosnou hrobku, která byla všeho svědkem. Zastavila se u ní a poslouchala. Bylo ticho. Dnes nevanul ani vítr. Prostála tam nejméně půl hodiny, ale nic se nestalo. Rozhodnutou odejít ji najednou zastavily známé zvuky kroků. Rozhlížela se všude kolem sebe, ale nikdo tam nebyl. Avšak přestože ho neviděla, cítila jeho přítomnost. Byla vyděšená k smrti, ale nedala se na útěk. Jen nepohnutě stála a čekala. Kroky se zastavily. Rozlehlo se ticho, které však v zápětí přerušil něčí hlas.
„Překrásný večer, že ano?“
Prudce se otočila a přímo za sebou spatřila mladého muže. Díval se na ni jasně modrýma očima.
„Kdo jsi?“, zeptala se a ustoupila.
„Mám tyhle podzimní večery rád. Jsou prosyceny chladem, ale přitom díky barvám působí tak hřejivě.“, ignoroval její otázku.
„Ptala jsem se kdo jsi.“, nenechala se odbýt. Stále byla ve střehu a sledovala každý jeho pohyb.
„Mě se nemusíš bát, neublížím ti.“ Jakoby cítil její strach. Nechtěla ho však v ničem utvrdit.
„Já se nebojím. Chci vědět, kdo jsi.“
„Bydlím nedaleko, jmenuji se Saren,“, při těchto slovech jí políbil ruku, „a tvé jméno?“
„Já jsem Darla.“
„Čekáš tu na někoho? Protože jestli ne, rád bych se s tebou prošel.“
Uvědomila si proč vlastně na hřbitov přišla, ale rozhodně se jí to nechtělo vyprávět. Měl by jí za blázna.
„Nečekám, můžeme se projít.“, zahrála vše do kouta. Neměla z něj však dobrý pocit. Vypadal sice naprosto přirozeně a obyčejně, ale něco jí na něm nehrálo. Bohužel nevěděla co. Chvíli se jen tak procházeli. Křižovaly pěšinky mezi hroby a bavili se. Neskrýval stejný zájem o krásu hřbitovů jaký měla ona. To ji potěšilo, ale stále ji obklopovala jistá dávka nejistoty. Po nějaké době bezcílného procházení se zastavil.
„Co se děje?“, nechápala. Rozhlédla se kolem sebe, ale netušila proč zrovna tady. Místo odpovědi na otázku ji vzal za ruku a oba udělali pár kroků za masivní dub. Byla tam další řada hrobů. V tom si uvědomila, že to je ta řada, kde objevila bezejmenný hrob. Přivedl ji přímo k němu.
„Proč jsme tady?“
„Chtěl jsem ti poděkovat.“
„Za co poděkovat? Nerozumím ti.“ Začal ji naplňovat strach. Instinktivně vyškubla svou ruku z jeho sevření a ustoupila několik kroků.
„Tento hrob je velmi starý“, začal, „jeden člověk, zde byl pohřben před stovkami let. Ti, jež jej pohřbili po něm nezanechali žádnou památku. Nenechali mu ani jméno. To se ale změnilo, protože ty jsi toho nebožtíka pojmenovala.“
Nechápala proč jí to vykládá. V hlavě se jí vířily stovky myšlenek. Jak mohl vědět o tom jménu? Sledoval ji?
„Když pojmenuješ mrtvého člověka“, pokračoval dál, „nestane se vůbec nic. Pokud však pojmenuješ upíra, umožníš mu návrat ze zatracení a nabude všechnu svou starou sílu.“
Po této větě na něj jen s úžasem zírala. Myšlenky v její hlavě byly tak hlasité. Křičely: „Jeho jméno, to jméno - Saren. Jen přehodil písmena. Ty písmena. Arsen!“ Nečekala už na nic. Rozeběhla se. Utíkala po pěšinách mezi hroby k hlavní bráně. Neotáčela se, věděla že ji sleduje. Už byla skoro venku, když vystoupil zpoza sochy patrona hřbitova.
„Nech mě jít!“, křičela na něj. Už nevypadal jako předtím. Obyčejně a klidně. Jeho oči se změnily v průsvitně žlutou a jeho úsměv odrážel dva vyčnívající špičáky. Nechtěla tomu uvěřit, ale viděla to na vlastní oči. Upír.
„Promiň malá“, oslovil ji, „ale čtyři sta let jsem ležel v tom odporném hrobě a čekal na tuhle chvíli. Jsem ti vděčný, ale bohužel k tvojí smůle mám po té době obrovský hlad.“
Po tomto se rozeběhl přímo k ní. Povalil ji na zem a strhl jemnou šálu, která zakrývala její krk. Křičela a zmítala se.
„Neboj se, nebude to bolet.“, sliboval.

Přiblížil se ústy k jejímu krku. Věděla, že je konec. Náhle od ní však s výkřikem odskočil. Pohlédla na něj a viděla, že má do dlaně vypálený její přívěsek ve tvaru kříže. To byla její poslední šance. Znovu se dala na útěk. Vyběhla z brány hřbitova a utíkala k nedaleké tramvajové zastávce. Dokázala doběhnout do svého cíle, ale zastávka byla prázdná. Zdánlivá naděje, o které si myslela, že ji opustila se s přijíždějícími světly tramvaje vrátila. Nastoupila do ní a posadila se k oknu. Byla poloprázdná. Přímo hypnoticky se soustředila, kdy už bude moci konečně vystoupit a schovat se doma. Dočkala se. Už zase běžela. Viděla jejich dům. Ve třetím patře se svítilo. Rodiče byli doma. V ruce svírala klíče. Přiběhla ke vchodovým dveřím, rychle je odemkla a s úlevou je za sebou zavřela. Sesunula se podél dveří a těžce oddechovala. Věděla, že nyní už je v bezpečí. Vystoupala po schodech k bytu. Vešla dovnitř a zamkla za sebou.
„Mami? Tati?“
„Maminka s tatínkem se vrátí později.“, rozezněl se Arsenův hlas jako ledová dýka jejím srdcem.
„Příště bys měla zkontrolovat zda si zavřela všechna okna“, zlomyslně se smál. Vrhnul se k ní a než stačila zareagovat, pomořil své hladové špičáky do její sametové kůže. Všechno se jí roztočilo a pak už neviděla nic. Byla tma. Když dokončil tuto krvavou hostinu, odhodil její bezvládné tělo na zem. Nebyla však mrtvá. Nevysál ji úplně. Ačkoliv byl arogantní ke všemu, byl si vědom jak moc je této lidské dívce vděčný. Chtěl jí přece poděkovat. Vyhrnul si u zápěstí košili, dlouhým nehtem si prořízl kůži a nakapal pár kapek své krve na její rty. Nehýbala se, myslel že už je pozdě. Pak ale najednou otevřela oči. Už nebyly hnědé jako dříve, ale jasně zelené. Už nebyla člověkem. Poděkoval jí věčným životem.

***

Dveře bytu ve třetím patře se otevřely. Vstoupil do nich manželský pár. Žena s hnědými vlasy, jemných křivek a muž s brýlemi tlustých obrouček. Všude byla zhasnutá světla. Muž rozsvítil v předsíni.
„Darlo, jsme doma. Dáš si večeři?“
V temném pokoji seděla dívka otočená zády ke dveřím. Dívala se z okna na hvězdy.
„No tak Darlo, dáš si tu večeři?“, zeptala se znovu její matka, když rozsvěcela v pokoji.
„Dám“, zašeptala s úsměvem dívka a její oči se zbarvily svítivou zelenou.