Odmlka

Znala ho měsíc, dva. Teď byl pryč. Už se ho nepokoušela najít. Lumírek zmizel bez jediného slova na vysvětlenou toho, co proběhlo. Nejdřív ten divný vzkaz a pak poslední noc plná všech těch jeho pravd. Nic si od toho neslibovala, těžila ze síly okamžiku. Připadalo jí to všechno až moc neskutečné na to, aby to mohlo pokračovat.

Nechci Tě už nikdy vidět. Myslel to vážně? Vždyť to byl on, kdo přišel. Nevyznala se v něm. Jeho chování v ní vyvolávalo jen stíny tušení toho, co bude dál. Neurčité pocity, které on pak naplňoval, nebo ne. Byl to skoro rok, co ho viděla naposledy. Tenkrát, jak na ni čekal na ulici pod lampou. Až dnes si uvědomila, že to vlastně bylo další z jeho teatrálních gest. Rozesmálo ji to a potěšilo zároveň. Už dříve si všimla, že se Lumírek občas baví tím, jak ostatní reagují na jeho herecké triky. Někdy byly sobecké, když chtěl zvednout náladu sám sobě. Jindy si dal záležet na tom, aby se ten, komu chystá představení, náležitě rozptýlil a nepostřehl to, jak dychtivě Lumírek sleduje jeho reakce.

Tenkrát hrál pro ni. Teprve teď jí to došlo. Když onehdy, po přečtení jeho vzkazu, věděla, že ho musí ještě vidět, když měla to tušení, že ho potká znovu.... Stalo se to tak proto, že tomu on sám chtěl. Ten večer dělal to, co ona chtěla, říkal to, co chtěla slyšet. Nevěřila, že by to byla náhoda. To se jen Lumírkovi prostě zachtělo, aby tomu tak bylo, protože ona si to přála. Tohle byl vzkaz mnohem větší důležitosti, než těch pár řádků na ubohém cáru papíru. Konečně to pochopila. Přišel se s ní rozloučit, přestože jí napsal opak. Udělal to pro ní. Co tím chtěl říct? Byla to pocta, neotřelé vyznání. Možná ani nepočítal s tím, že to Mab bude chápat takhle. Možná ano, a pak by to byl příslib toho, že se vrátí. Byla zmatená. I kdyby se vrátil, co potom? Těžko by následovalao bouřlivé přivítání. Jeden lehký polibek od něj, to může znamenat hodně, anebo taky vůbec nic. Jen další a další hádanky. Stýskalo se jí, snažila se být trpělivá. K čemu ale? Vždyť se taky už nikdy vrátit nemusí.

Nevidět ho rok! Nebo taky celý život. Dusila v sobě všechny ty naděje prodchnuté pochybnostmi, které splývaly v jeden velký chaos. Nechtěla ho zklamat svou malostí, a tak jen doufala, velmi tiše a velmi zlehka.

Vrátil se.

Toho dne byla doma dřív, než obvykle. Hlavou se jí pořád honily ty staré tíživé myšlenky a nemohla Lumírkův obraz vypudit ze své mysli, což se jí poslední dobou stávalo čím dál častěji. Pokoušela se zaměstnat se jinými činnostmi. Chvíli uklízela, pustila si hudbu, zkoušela si před zrdcadlem nové šaty, šla si umýt vlasy... Pak ale propadla znovu teskné náladě. Chodila po pokoji a přehrávala si uvnitř sebe útržky jejich společných rozhovorů ve snaze zabránit zapomenutí třeba jen jediného slova. Z hloupého blouznění ji vytrhlo zaklepání. Pomyslela si něco nepěkného o lidech, kteří neumí používat zvonek a šla otevřít. Zkameněla úžasem. Stál tam Lumírek a v jeho očích plápolal ten známý černý svit živěji než jindy. Než se stačila vzpamatovat, obdařil jí úsměvem a vešel dovnitř. Snad řekl pár slov, nějaké ty zdvořilostní fráze a možná taky vůbec nic. Ani později si Mab nedokázala vybavit podrobnosti. Hleděla na něj a nebyla schopna pohnout se z místa. Všiml si jejího upřeného pohledu a chvíli jí ho bezostyšně oplácel. Ovšem, s lehkostí sobě vlastní. Přiblížil se k ní a pohladil jí ve vlasech. Zaplavil ji silný, avšak neurčitý, paralyzující pocit. Políbil ji a Mab v tu chvíli napadlo něco velmi znepokojivého. Jak je to asi dlouho, co naposledy tiskl svá ústa k pulzující kůži své poslední oběti? Zabil ji rovnou, nebo ji nechal pomalu a bezvládně propadat se do bezvědomí, ze kterého se beztak nejspíš neprobere? Kolika životy nevinných lidí je vykoupena dočasná hebkost jeho rtů? Není hřích, milovat někoho takového? Už dokázala rozlišit ten pocit, jež ji ochromoval. Byl to strach. Nebála se samotného Lumírka, ale toho, co v něm dříme. Nakolik se dokáže ovládat? Jak moc podléhá svému zrůdnému hladu? Překvapeně si uvědomila, že jejich rty jsou stále spojeny. Jazykem zavadila o jeho zuby. Zvedl se jí žaludek. Polekaně se od něj odtrhla. Klid v jeho očích ji ještě více vyděsil.

Omluvila se a utekla do koupelny. Zvracela. Pak ze sebe rychle shodila všechno oblečení a vklouzla pod sprchu. Najednou jí to všechno bylo hrozně líto. Lumírek se vrátil, přišel za ní. Zatímco ji líbal, ona myslela na takové odpornosti. Bála se a pochybovala. Ona, která si vždycky namlouvala, jak moc chápe tu osamělost způsobenou nedostatkem vřelosti jeho okolí. A teď je to ona sama, kdo ho staví do špatného světla, to ona ho soudí a pranýřuje jeho lásku svým strachem. Styděla se za sebe. V jednu chvíli zatoužila všechno mu to říct. Pak se zarazila. Nebylo by to ještě horší, než samotný fakt, že ji něco takového vůbec napadlo? Vzpomněla si na všechny ty zkazky o schopnostech nemrtvých. Je pravda, že upíři umí číst myšlenky? Copak by to bylo možné? Ten jeho nekonečný klid...

Vyšla z koupelny. Měla pocit, že všechno vnímá jako za clonou. Její mokré tělo halila jen osuška a jí to byla jedno. Malátně se na Lumírka usmála. Všechny ty zlé myšlenky byly tentam. Pocítila nesmírnou úlevu a radost, že se vrátil. Jen byla rozespalá, a trochu ještě cítila žaludeční nevolnost.

"Promiň, není mi moc dobře," pípla rozpačitě.

"Já vim. Nechceš si na chvíli zdřímnout?" navrhl jistým hlasem nepřipouštějícím odpor.

"Ano," kývla a zamířila k lůžku. Šla pomalým krokem a rukou si přidržovala osušku. Zachumlala se do peřiny a zavřela oči. Po chvíli ještě znovu zvedla víčka. Chtěla poprosit Lumírka, aby neodcházel.

"Zůstanu," přisvědčil dřív, než Mab stačila vyslovit větu. Posadil se do nohou postele. Stačilo sotva pár vteřin a začala hluboce oddechovat.