Kyoudai-kapitola č. 1

Obloha pomalu tmavla a lidé se začali ztrácet z ulic a uliček. Hlídka obcházela hlavní cesty a zvon ohlašoval desátou hodinu. Zčista jasna se zpoza rohu cihlového domu rozeběhl malý zrzavý hoch v otrhaných šatech. Doběhl ke kašně a rozhlédl se na všechny strany. Potom se vydal uličkou řezníků, kolem starého kostela a nakonec zabočil do Slepé ulice. Prohlížel si polorozpadlé domy a přitom mumlal nesrozumitelné věci: „Kříž,kat,kopeček.“ Chvíli hleděl na dům, u kterého se zastavil. „Vosí hnízdo,“ řekl pomalu. Přistoupil k ztrouchnivělým dveřím a zašeptal: „I-Ino???“ Ozvalo se zaštěkání a rychlé seběhnutí schodů. Rázem se otevřely dveře a malý chlapec vklouzl dovnitř.
Jakmile za sebou zavřel, vrhl se na něj veliký,šedivý vlk. „Ino,Ino nech toho dyť budu celej oslintanej,“ ale Ino se musel jaksepatří přivítat se starým přítelem. Vysoká štíhlá blondýna se na něj usmála a řekla: „Tak už pojď Risu. Všichni na tebe čekáme.“ Otočila se a pomalu vyšla schody. Risu ji následoval. Když vystoupali schody, otevřela se před nimi veliká místnost, kde stál stůl plně pokrytý papíry,mapami a poznámkami. Kolem stolu sedělo deset lidí a byli zabráni do bouřlivého hovoru. „Midori,věř mi, nemohu vám pomoci. Obchodníci se do toho nechtějí plést. Je jim jedno,jestli je u moci dobro či zlo,hlavně že mají výdělek,“ řekl starší muž sedící u okna. Zavládla chvíle ticha, při níž si Haginis všimla nově příchozího hosta. „Risu už si tady? Jaká byla cesta?Potkal si někoho?“ a při těchto slovech přinesla další židli a pokynula mu, aby se usadil a všechno řekl. Risu si ostýchavě sedl a popovídal si s nimi. Jakmile dořekl, že by se Ino měl odnaučit skákat na lidi bez varování, odmlčel se a začal se přehrabovat v brašně, kterou měl přes rameno. „Tohle vám mám dát,“ řekl a vytáhl zapečetěný dopis. Midori si dopis vzal a řekl: „Děkuji vám pánové dneska to zasedání ukončíme.“ Tři starší muži vstali a pomalu odcházeli. „Risu běž s Moicou ona ti ukáže pokoj, kde si odpočineš.“ Jakmile odešli, Midori otevřel dopis. "Špatné zprávy. Myslím že znovu zaútočí a nevíme kde. Teď když mají princeznu větru, měli bychom být rychlejší a opatrnější,“ přelétl pohledem zamyšlené tváře a ještě dodal: „ale je tu naděje.“Chvilku se na sebe všichni dívali a pak Inabikari podotkl: „Myslím,že už bychom měli jít, bude půlnoc.“ Midori přikývl a vydal se s Moicou do vedlejšího pokoje, kde už spal Risu.
Ráno bylo zahalené do husté mlhy. Midori stál na terase domu a prohlížel si ranní Inor. Obchodníci putující hlavními cestami k náměstím. Ženy,dívky a služky jdoucí ke studnám. Utíkající děti s ukradeným pečivem. Žebráci,chudé rodiny a sirotci žijící v opuštěných domech. Na terasu k němu přišla Moica a zašeptala: „Odvedu Risa do kostela.“Chvíli se dívala na Midoriho a pak odešla.
Jakmile Moica s Risu vyšli z domu okamžitě je pohltil městský ruch. Prošli Slepou ulicí a vydali se k náměstí. „Ještě jsi nesnídal. Koupím ti koláč chceš?“ zeptala se líbezně Moica. Risu s radostí přitakal. Přešli tržiště a zabočili do Světlé ulice. Na konci ulice stál krásný,nový klášter. Moica se k němu vydala. U vchodu už čekal vysoký,hubený mnich. Moica mu zamávala a vesele se usmála. „Jsem rád, že jste tady. Doufám, že všechny věci, které se měly udát, se staly." Moica chvilku přemýšlela, neboť mnich Džúdžika většinou mluvil v hádankách. Pak si vzpomněla a sáhla za opasek. Vytáhla malou červenou obálku. Podala ji mnichovi a rozloučila se s Risem. Otočila se a pomalu se vracela do Slepé ulice. Při procházení městem myslela na Risa. Měla ho velice ráda a bylo jí ho strašně líto. Chudák chlapec přišel o rodiče, jakmile se narodil. Proto se ho ujali mniši ze zdejšího kláštera.
Jakmile došla do Vosího hnízda, zadívala se na Haginis, která spěšně balila všechny věci. „Odcházíme,“ podotkla, když si všimla udiveného výrazu. „Není mnoho času.Musíme vyrazit před večerem!“ „A kde jsou ostatní?“ zeptala se tiše Moica. „Midori šel k Čizovi koupit si pár map. Inabikari je někde venku s Inem. Subaraši si šla vzít z domova pár zbraní,“ řekla a rychle se pustila do balení map,knih a poznámek. Moica jí šla pomoct. Neměla ráda, když se takhle narychlo stěhovali, ale teď měla mnohem větší problém.Hlavou jí kolovala myšlenka: „Co se stane teď?“

„Musíme jít,“ zašeptal hlas. „Bakaraši, jdeme, probuď Kúhi.“ Muž, který ležel na zemi, se zvedl a podíval se na dívku sedící opodál. Měla zavřené oči, ale jakmile se jí chtěl dotknout, ucítil slabý vánek. Rychle ustoupil a trochu popuzeně řekl: „Jdeme,vstávej.“ Dívka vstala a zatrpkle se zadívala na pouta, která měla. Bakaraši došel ke Kuraiovi a zeptal se: „Máme dobré zprávy?“ a šibalsky se usmál. I když o Bakarašiovi by se dalo říci, že se šibalsky až zlověstně usmíval pořád. „Ano,nejspíš víme, kde je třetí dcera,“ řekl Kurai. „Všichni jsou už venku připraveni k odjezdu. Pospěš si,“ dodal a vyšel ven. Bakaraši si vzal košili,veliký meč a upevnil pouto, kterým držel Kúhi. „Jdeme?“ zeptal se a tázavě se na ni podíval. „Ano,“ řekla tiše Kúhi a jedním pohybem si upravila rozcuchané vlasy. Když vyšli ven, nejdřív je oslnilo prudké slunce a až po chvíli si všimli dvou osedlaných koní. „Dělejte!Jestli se tu budeme povalovat, tak ji nikdy nenajdeme“, zakřičela na ně Gemma. Skupinu jezdců vedl Kurai s Gemmou. Za nimi jeli Bakaraši a Kúhi a nakonec Gaikoku s Naurem. Jeli několik hodin.
K podvečeru dojeli k úpatí tří velikých hor. „Tady se utáboříme,“ řekl Kurai a seskočil z koně. Gaikoku se s Naurem hned pustili do stavění stanů. Kurai přišel ke Gemmě a pošeptal jí do ucha: „Za těmi horami je malá vesnička Pitya. Tam na nás čeká Quelet. Náš pán.“ „Musíme tam dorazit co nejrychleji,“ vyhrkla ihned Gemma. Kurai se jen pousmál a přikývl. Stmívalo se a obloha se naplnila hvězdami. Bakaraši seděl u ohně a pozoroval úplněk. „Kde je Nauro,“ zeptal se po chvíli. „Je úplněk, nejspíš řádí někde v lese. Vždyť víš, jak jsou vlkodlaci agresivní,“ odvětila mu v klidu Gemma. Po chvíli se ozvalo hlasité zavytí. Gemma se nevzrušeně podívala na Gaikoka a zeptala se ho: „Tobě se moc nezamlouvá, viď?“Gaikoku se na ni ani nepodíval. „Mě by spíš zajímalo, co teď dělá Kúhi,“ řekl a zadíval se na stan, který stál blízko velkého smrku.
Kúhi seděla ve stanu. Nemohla usnout. Tolik se jí stýskalo po domově. Po její matce a po Urulóki. Kdepak asi lítá? Copak asi její drak dělá? Při vzpomínce na domov, se jí řinuly z očí slzy. Najednou uslyšela písničku. Otřela si uslzené tváře a soustředila se na melodii. Znala ji. Ano. Poznávala ji. Avšak,zněla hodně potichu, jakoby z veliké dálky. Zaposlouchala se do tónů. Byla to smutná písnička. Plná nářku a utrpení. Písnička o matce, která se musela vzdát svých dětí. Najednou ucítila v hrudi bodnutí. A znova, ale daleko víc. Otevřela oči aby zjistila co se děje. Seděla a Bakaraši ji upřeně sledoval a pouto, které svíral v pravé ruce bylo rozžhavené do ruda. „Co jsi to říkala,“ řekl pobaveně. „Já?“ zeptala se udiveně Kúhi. „Jo, ty,“ obořil se na ni. „Mlela jsi něco o tom, že někdo není ještě připravený. "Kdo? A na co,“ řekl a prohlížel si ji svým směšným pohledem. Kúhi se zamyslela. Říkala něco a vůbec neví co!? A odkud byla ta písnička? Co se to se mnou děje? Najednou ucítila bodnutí. Řetěz, který vedl od pouta, které Bakaraši svíral se celý rozžhavil. Kúhi cítila jeho žár. Zatrpkle se na Bakarašiho podívala a přetáhla přes sebe deku. Snažila se nepříjemné myšlenky vypudit z hlavy.
Ráno byla obrovská mlha. Vstali ještě dřív, než vyšlo slunce. Takže museli zapálit louče. Pomalu se blížili k vesničce. Jakmile projeli menším lesíkem, naskytl se jim krásný pohled na východ slunce a probouzející se obyvatele Pityi.
Po projetí městské brány se ocitli na malém náměstíčku. Sesedli a vydali se k nedalekému hostinci. Gemma otevřela špinavé,černé dveře a skupina vešla dovnitř. Hned na ně padl pohled všech přítomných. Až na jeden jediný. Muž seděl v koutě a nespustil oči ze své skleničky. Skupina se vydala k tomuto muži. Udivené tváře hostů je ještě chvíli nevěřícně pozorovaly. „Čekáte dlouho pane,“ zeptal se Kurai. Ulca mlčel. „Vyrazíme hned,“ otázala se Gemma. Ulca mlčel. „Budete mlčet pořád,“ zeptal se ironicky Bakaraši. Ulca se ani nepohnul. Gaikoku už chtěl otevřít ústa, aby se na něco zeptal. Avšak Ulca rázně vstal a vytáhl krátkou dýku. Mrštil jí vší silou proti ženě, která seděla v protějším rohu. Rázem všichni zmlkli a podívali se na ženu s dýkou v hrudi a poté zpět na muže. Ten se jen ušklíbl a prošel kolem udivených a vystrašených lidí k mrtvé ženě. Ulca ženě začal prohmatávat plášť. Najednou přestal a z jedné kapsy vytáhl malou knížku. Položil ji na stůl a pomalu šel k východu. Kurai si zápisník prohlédl. Patnáct popsaných stran o jejich cestě a většině rozhovorů. „Špeh ,“ zamumlal, strčil si zápisník do kapsy a rozeběhl se k Ulcovy. „Na nic se už neptej. Dneska jsem se nevyspal dobře,“ řekl Ulca a naskočil na černého koně. Gemma se na něj uctivě podívala a zeptala se: „Můj pane, jak to, že jsi ji poznal?“ Ulca se na ni usmál. „Bylo mi divné, že přišla chvíli před vámi a že si mě neustále prohlížela. A pak jsem taky uviděl odlesk křížku, který měla na krku,“ řekl a prohlédl si mapu, kterou svíral v ruce. Pak najednou promluvil: „Musíme jet na sever do Lossiských hor.“ Poté popohnal koně a vyrazil do hustého lesa. Ostatní ho následovali.

V měsíčním svitu se leskla jeho tvář. Avšak během chvíle se zase ztratil v temnotě noci. Jen dvě ostražité oči, které kmitaly sem a tam. Najednou z ničeho nic bylo slyšet šustění větví a dusot kopyt.
Hlouček lidí kolem ohně nerušeně diskutoval o zážitcích, kterých bylo za posledních dní víc než dost. Další, ještě hlasitější hluk. Avšak lidé dál v klidu hovořili. Najednou se ze křovin vynořil chlapec. Teprve teď lidé přestali mluvit a svůj zrak upřeně směřovali na hocha, který měl nejspíš něco na zádech. Chlapec dvakrát hvízdl a za chvíli vedle něj stál vlk nesoucí dvě mrtvá těla. Přišli blíž k ohni a svůj náklad shodili. V záři ohni byli vidět tři srnčí těla. „Inabikari. Pojď si sednout sem, je tu volno,“ zavolala na něj zvonivým hlasem Moica. „Díky, já si sednu k Inovi,“ odvětil Inabikari a zadíval se na Midoriho a Subaraši, kteří srnky připravovali. „Áááh.Necítím nohy,“ zasténala Haginis. „Celý den jsme jeli. Ani jednou jsme pořádně nezastavili,“ postěžovala si a pohlédla na Midoriho. Midori se zhluboka nadechl, chtěl něco říci, ale rozmyslel si to. Avšak místo klidného výdechu se začal dusit. Všichni se rozesmáli. „To je hrozně směšné,“ zasípal Midori, „když se někdo dusí.“ Po chvíli se ozval Inabikari: „Zítra půjdeme taky celý den? “Midori se trochu nešťastně usmál a nakonec řekl: „Musíme je dohnat. Ulca a jeho skupina-Morna jsou velice rychlí. Nemáme čas. Vypadá to, že chtějí jet do Lossiských hor. Při těchto slovech se zamyšleně zadíval do plamenů. "Proč nikdo jiný nebojuje za spravedlivost? Proč se nikdo nesnaží princezny zachránit? Bojí se! To je ten důvod! Strach z lidí dělá lovnou zvěř, která úprkem mizí před lovci. Lovci, kteří jsou tak nelítostní že by pro dobro své skupiny dokázali zabít i vlastní dítě. Otec-to slovo ve mně vzbuzuje vzpomínky. Smutné vzpomínky. Ze snění ho vytrhl hlasitý výkřik. Podíval se na ostatní. Úplně zapomněl na srny. Ten výkřik způsobil Inabikari neboť se spálil od vařícího masa. Midori se chvíli usmíval a nakonec vstal, aby dostal také kousek masa.
Jídla bylo více než dost a za chvíli po bohaté večeři všichni ulehli do stanů. Midori zůstal u ohně a hleděl na nebe poseté hvězdami. Přemýšlel o svém životě. O své minulosti. O své rodině. O svém otci. Měl ho velice rád. Avšak jednoho dne poznal, že není ten, za koho ho považoval. Zradil jeho, svoji ženu a svoji dceru. Do smrti na jeho zradu nezapomene. Vzpomněl si na svoji matku. Byla velice krásná a mladá. Nikdy nezapomene její obličej a křik, když umírala s Lóte v náručí. Jeho malá sestřička společně s matkou zemřela kvůli otcově zradě. Pamatuje si to přesně:
Jednoho dne ho matka vyslala do lesa na dříví. Malá Lóte si hrála v koutě s kotětem. Midori v lese potkal Moicu a začal si s ní hrát. Teprve když se začalo stmívat se s ní rozloučil a vydal se domů. Šel pomalu a užíval si překrásného letního dne. Všiml si že se za kopci valí oblak kouře. Rozeběhl se po stráni a vyděšen mířil k domovu. Jakmile doběhl na vrchol kopce zděsil se. Jejich dům začal hořet. Rychle kopec seběhl a mířil k chaloupce. Bylo však už pozdě. Všiml si ujíždějících jezdů. Všiml si svého otce, jak drží pochodeň. Snažil se otevřít dveře, avšak byly zajištěny závorou. „Mami!Mami!To neee!Mami!Lóte!Mami!Lóte!“ Škvírou mezi dveřmi viděl ženu s dítětem připoutanou k podlaze kovovým poutem. Přes ústa měly hadry. Pamatuje si ty smutné oči. Pamatuje si je. A nikdy nezapomene.

Pohlédl na stany. Jeho rodinou teď byli oni. Tihle lidé, kteří riskují své životy. Z jednoho stanu se ozvalo hlasité zachrápání. Ze své brašny vytáhl tři role papírů. První vypadala hodně staře. Midori ji roztáhl a začal na papíře jezdit prstem. Byla to mapa stará, ale ne jako obyčejné mapy. Na této mapě byly přikresleny šipky s poznámkami a tabulky. Bylo to mapa tehdejších lupičů, plná zkratek a objížděk.Prstem kroužil kolem místa, kde se nejspíš nacházeli. Na mapě bylo hned několik tabulek a dvě šipky. U první šipky, která byla umístěna u zelenomodré skvrny s názvem „Morské bažiny“ , byla poznámka „Bažiny! Černý les, podél řeky Surai.“ Druhá šipka směřovala okolo Lossiských hor a u nich bylo poznamenáno: „Hory: 1. projít údolím Muina, pod 2. po úbočí hory Níre. “Midori si cestu, kterou ukazovaly šipky pořádně prohlédl. Najednou něco zaslechl, odložil mapu a vytáhl meč. Chvíli se zmateně rozhlížel, ale pak ho pomalu zastrčil, protože si všiml postavy, která vycházela ze stanu. Postava se pomalu přibližovala a poté si přisedla k Midorimu. „Nemůžeš usnout?“ zeptal se Midori. „Ano, nemůžu“ , zašeptala Moica . Chvíli seděli a nechávali se unést kouzlem noci. Po chvíli se zase ozvala Moica: „Midori?“ „Ano?“ „Víš, jen tak jsem přemýšlela. Co bude dál?“ Midori se na ní trochu udiveně podíval, ale řekl: „Nejspíš budeme muset bojovat.“ „Já ale nemyslela tohle. Myslela jsem nás.“ Midori ji chytil za ruku. „My zůstaneme pořád spolu. Ať se stane cokoliv. Nikdy tě neopustím a ty to víš.“ Moica si k němu sedla blíž a schoulila se do jeho náruče. Midori ji zašeptal do ucha: „Nechci už nikoho ztratit.“ Moica se na něj smutně podívala a zašeptala: „Já vím.“ Midori ji při těch slovech sevřel ještě více a začal jí hladit její krásné,světlé vlasy. Chvíli tiše seděli a užívali si samoty. Poté Midori Moicu dlouze políbil. Po chvíli Moica vstala a odešla do stanu. Midori ještě chvíli seděl ve svitu ohně. Avšak za chvilku ho přemohla únava a také si odešel lehnout.

Midori šel chodbou. Temnou a chladnou. Na stěnách visely pochodně a na stropě byla přibita zrcadla. Z chodby vedlo několik postraních uliček. Midori si všiml, že do nich pomalu přicházejí lidé v otrhaných šatech. Jejich bledé tváře a strnulý výraz byl děsivý. Někteří na Midoriho volali: „Pomoz,pomoz.“ Ale něco ho táhlo dál. Vůbec si jich nevšímal. Z jedné chodby vyběhla malá černovlasá dívka. Midori překvapeně zastavil. Dívka si mu klekla k nohám a žalostně prosila: „Pomoz mi. Odveď mě. Zachraň mě. Prosím.“ Její hlas byl smutný a mrazivý. Midori si jí však nevšímal. Šel dál. Když se dívka zvedla a rozeběhla se za ním, udeřil jí do hlavy. Dívka padla a zůstala nehybně ležet. Midori kráčel dál. Už byl skoro u cíle. Velice se těšil. Věděl, že teď už dokáže všechno. Věděl, že je mocný. Z ničeho nic pocítil prudkou bolest u nohy. Vzbudil se. Náhle jako by se mu ulevilo a spadlo z něj veliké břemeno. Uviděl, jak ho Ino kousá do nohy a začal křičet, aby ho pustil a snažil se mu nohu vyrvat z tlamy. Ke stanu přiběhl Inabikari. Nejdřív se udiveně podíval na Midoriho, pak na jeho nohu a nakonec na Ina.Okřikl ho a praštil. Ino nohu pustil. „Co se ti zdálo?“ zeptal se Inabikari bez vysvětlení. Midorimu se to vůbec nelíbilo a proto zařval. „Co na tom záleží. Blbý sen. Ten vlk je nebezpečný. Měli bychom ho zabít.“ A při tom se podíval na poraněnou nohu. Z rány mu tekla krev. Proto Inabikari zavolal Haginis, aby přinesla tašku s obvazy a léky a poté si sedl k Midorimu do stanu a začal mu ránu ošetřovat. Jakmile mu ránu vyčistil promluvil: „To, co ti Ino udělal, se už jednou stalo.Pokousal mě.“ a při těchto slovech si vyhrnul rukáv a ukázal mu ošklivě pokousanou paži. „Nejdřív jsem to nechápal, ale pak jsem si uvědomil proč to udělal. Měl jsem tenkrát špatné období.Moje matka zemřela. Před tím než mě Ino pokousal se mi zdál sen. Sen o tom jak můžu všechno změnit. Že mám moc vrátit čas a matku zachránit. Pomoci jí. Ale byl jsem hrozivý. Neměl jsem nikoho rád. On mě chtěl jen probudit. Chtěl mě zachránit,“ řekl nakonec. Midori mu nejdřív nevěřil, ale pak si uvědomil. Ten sen! Zmohl se jenom na chápavé „Hm.“ Inabikari se na něj matně usmál a ovázanou nohu položil. Vyšel ze stanu a šel si zabalit. Midori ještě chvilku ležel, ale za chvilku už slyšel ostatní jak balí. Proto vstal a zabalil svoje věci. Když vylezl ze stanu udivilo ho že už skoro všichni byli připraveni. Přikulhal k svému koni-Verymu a připoutal mu svůj vak k ostatním zavazadlům. Poté ještě složil stan a pomohl Haginis udělat snídani. Když se všichni dosyta najedli nasedli na koně a vyjeli směrem k Lossiským horám.