PLAY V.

Probudil se.

Překvapilo ho, kolik zvuků na Světě je, když je tak nedávno tolik potřeboval. A tolik vzduchu!

Rozhlédl se. Bezpečí toho místa bylo až mrazivým kontrastem k událostem, které zažil.
Všude bylo jasné, krásné světlo, zpívali ptáci, stromy se mírně prohýbaly pod jemným větrem. Byl na louce.
Vše bylo krasné.
Až na jednu věc, která celý pohled poměrně dost kazila a vyrušovala.
Na stromech ležel Vojtův otec. Tedy... ležel...
Byl rozcupovaný na kusy.
Už neměl nechutné tělo, měl své vlastní, lidské.
Tedy... měl.
Hlava se mu kymácela na větvi nejbližšího stromu. Neusmívala se. Pusu měl zkroucenou v bolestivé grimase, oči vykulené.
Noha byla na stejném stromě, ta druhá na vzdálenějším. Ruce trčely ze stromu nalevo.
Vzadu uviděl hrudní koš.
Vojta nehnul brvou. Strašně se vyděsil až když si uvědomil, že je mu to vlastně úplně jedno.
Doběhl ke stromu s hrudníkem. Díval se skrz svého otce asi hodinu, než mu do rukou vypadlo jeho srdce.
Přičichl k němu. Vonělo po těch starých gumácích z tátovy dílny-- Ne, tak by to mělo být. Ale ono vonělo po čerstvě rozbalené počítačové hře. Po nové paměťové kartě do PlayStationu.
Potom srdce spolkl. Věděl, že to musí udělat. Šlo to snáz, než si myslel. Vklouzlo mu do krku a zmizelo bůhví kde, do břicha však nedorazilo, tím si byl jistý.

***

Myslel si, že to dopadne dobře.

Že to spolknutí srdce svého otce... pocítění jeho bolesti v tom skladu...

Že to zažene špatný konec a přivolá odpuštění.

Ale navzdory svému tušení a tužbám mu Svět zmizel před očima.

Vojta zemřel.