Kniha

Seděla v prosvětlené koupelně na původně bílých kachličkách. Obličej nehty rozedraný, na kterém se mísila krev se slanými slzami stažený psychickou bolestí, která se drala ven. Poblíž rozhozených rukou ležela zakrvácená žiletka, nedávno použitá. A pravou rukou si svírala levé zápěstí pořezané těsně vedle žil. I přesto, jak v této slabé chvilce vypadala, byla krásná. Průzračné zelené oči měla plné slz, které odplavovaly smutek v duši a dlouhé černé ač zacuchané vlasy jí jako smyslné závoje splývaly kolem obličeje. Plakaly pro ty, které ztratila.

Nebavil jí život, jenž slíbila, že bude žít těm, již jsou mrtví. Stačilo jiné rozhodnutí a mohli být mrtví, či spíš živí, všichni tři. Jedna ošklivá letecká nehoda a život se jí do základů změnil. Neměla teď pro koho žít. Už dlouho k ní život nebyl spravedlivý, ale i tak to nebylo nic proti tomu, co cítila teď. Nesnesitelnou bolest pramenící z jejího srdce, které téměř přestalo bít se dvěmi jinými srdci. Nevnímala, co dělá. Byla v takovém stavu, kdy nedokázala vnímat nic, krom té bolesti. Teď litovala slibu, který si vzájemně dali. Styděla se za to, jaké myšlenky ji napadaly, ale nemohla si pomoci. Nemohla se obrnit před dotěrnými myšlenkami.

Z úvah ji vyrušilo až tiché zaklepání na dveře v tom tichu znějící, jakoby do těch dveří někdo bouchal palicí. Nechtělo se jí zvedat, ale musela. Honem vstala, zavřela dveře od koupelny, pomalým, šouravým tempem došla ke vchodovým dveřím a cestou se upravovala, aby to nevypadalo tak děsivě. Otevřela dveře přičemž schovala ruku v teném ručníku za zády a tam stál člověk, kterého nečekala. „Ahoj,“ plaše se na ni usmála „můžu dál?“ zeptala se a nečekala na odpověď – vešla dovnitř. „Co tu chceš?“ ptala se schovávaje pořezanou ruku. Dívka se na ni zadívala, přičemž jí oči až téměř hořely upřímností. „Měla jsem o tebe strach, Natašo.“ podrbala se v hlavě a pokračovala. „Slyšela jsem o těch dvou. A tuším, že bys teď asi byla radši sama. Na druhou stranu tě v tom nemůžu nechat samotnou. Tyhle období bývají nejhorší a já se upřímně docela divím, že tě tu vidím stát živou.“ Nataša se ironicky ušklíbla a ani jí nedošlo, když se levou rukou poškrábala na té pravé. Hned jí tu ruku v těď již krvavém ručníku opatrně vzala a zadívala se na dlouhou, hlubokou ránu na ruce. „tak už mi to začíná být jasné.“ řekla ledově, pustila její ruku a vydala se napříč místností do prvních dveří, kde jakoby správně tušila koupelnu. Otevřela je a tvář jí až zkameněla úžasem.Všucde po kachličkových stěnách, zemi i zrcadle byly otisky krvavých rukou. „Tím se to vysvětluje,“ odvětila po chvíli „asi k tomu nemáš daleko.“ řekla se smutným úšklebkem, objala ji kolem ramen, vyvedla ji z koupelny a ona se nechala. V té chvíli jí vypověděla, co ji trápí. Ne vše, ale dost.

Byla jako zavřená kniha. Nikdy se neotvírala neboť, když v sobě nechala někoho číst, změnila mu život, zničila ho a jen málo lidí odolalo. Teď ale člověku, který detailně a pečlivě prozkoumal desky, jež tu knihu držely pohromadě, desky, kterým nevěřila, jí dovolila pročíst si pár stran ani ze začátku ani z konce. Tudíž neznala začátek, konec...tedy příběh. A když věděla, žeobsah vstřebává, nechala ji pročíst další stránku. Den po dni. Bála se, že ji odpudí potrhané stránky, ale nic se nestalo, prozatím...

****

Někdo zaklepal na dveře. Otevřela a do náruče jí vpadla ta, pro kterou teď žila. Se slzami v očích ji křečovitě svírala, a tak nemotorně zavřela dveře a pak jí opětovala měkké objetí. Snažila se ji utěšit, to teď bylo jediné na čem záleželo. Ovedla ji do pokoje, kde ji posadila na měkkou pohovku a sama si před ni klekla. „Copak se děje?“ zeptala se tiše, přičemž ji chytla za ruce. „Já už nemůžu dál. Všechno se hroutí. Úplně všechno. Nebaví mě to, co mě dřív bavilo. Bavilo mě žít, teď už ne.“ šeptala v odpověď a následně byla Natašou umlčena. Jemně jí setřela slzy a následně šeptala optimistické vize budoucnosti, které nevěděla, kde se vzaly. Později v noci místo toho, aby spala, přemýšlela.

Začala se tak hroutit až když ji potkala. Ten den, kdy ji přišla navštívit v té krvavé chvilce byla šťastná, přes to všechno. To teď sotva mohla říct. Nechala ji, jak si olizvala prtsy, aby okusila jed z jejích stránek, kteý jí teď zajišťoval pomalou a bolestivou smrt. A ona nevěděla, jestli je dostatečně schopná na to najít protijed, zapsaný na jejích stránkách. Ano, je všeho strůjcem, ale teď se postará, aby pro jakéhokoliv dalšího člověka, jako že žádný nebude, zůstala zavřená. Jeden den jí slíbila, že jí nenechá umřít a ten slib chtěla tak moc dodržet.

Ani nevěla jak, ale přemýšlení se stalo hrůzným spánkem ukazujícím jí její nejhorší obavy až se z něho ještě v noci probudila zalitá studeným potem. Dnes se s ní měla opět sejít. Ale ona nepřišla...

****

Pár let již uběhlo od té doby, co tu byly pohřbeny ty dvě mladé dívky. Jen málo lidí přišlo na vzájemný pohřeb a teď už nikdo nenosil květiny na dva pusté hroby, kromě toho starého hrobníka. Přitahovala ho k těm dvěma slova vytesaná na náhrobním kameni sotva zřetelná. Největším štěstím člověka je, může – li žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.

„Jaký osud je asi potkal?“ ptal se sám sebe pokaždé. Dva stejné hroby, dva stejné texty, dvě stejná data úmrtí. Nakonec budou šťastné...