Důležité rozhodnutí

Budík zazvonil a probudil Boba do tmavého rána. Slunce ještě nebylo na obloze a ulice města byli takřka liduprázdné. Přesně, jak to Bob měl rád. Zamáčkl budík, na kterém ručičky zrovna ukazovali přesně půl páté ráno, a vyskočil z postele. Po chvíli v koupelně se převlékl do své běžecké soupravy, popadl banán a iontový nápoj a zabouchl za sebou vchodové dveře.
„A jdeme na to.“ řekl poté, co si zauzloval své adidasky a spolykal poslední sousta banánu. Zhluboka se nadechl a vychutnal si ten pocit samoty ve světě, který si dopřával každé ráno. Už přes deset let. Rozeběhl se klusem po ulici, pěkně ve středu silnice, kde ho teď nic neomezovalo a mířil na západ města. Probíhal křižovatkami a pustými alejemi, celých deset kilometrů až za poslední domy města, tam zabočil do velkého parku. Doběhl až k páté lavičce a udýchaně si na ni lehl. Zastavil stopky, chytl se pod zápěstím a měřil si puls.
„No tak Bobe, co to s tebou je.“ vydechl a podíval se na čas. Rozmrzele zabručel.
„To chceš běžet maratón? Kde je tvoje forma.“ pomyslel si.
Slunce už se pomalu objevovalo na horizontu když Bob vyskočil z lavičky a začal si protahovat stehna.
„Kde jsou ta léta.“ pomyslel a vzpomněl si na dobu, kdy mu bylo kolem dvaceti a on vyhrával jeden běžecký závod za druhým. To byl ještě ve formě a zvládnul doběhnout až domů, ještě než se rozednělo. Teď, když mu na krku visela čtyřicítka a za sebou měl dvě protialkoholní léčby, mu to připadalo jako jeden takový ironický sen.
Bob se napil ionťáku a klusal parkem, kde svit lamp nahrazovala sluneční záře.
Park to byl opravdu rozlehlý a po pěti kilometrech běhu ještě nebyl ani v půlce. Bob měl tohle místo rád, protože to bylo až za městem, mnoho lidí sem nechodilo a on si tu užíval své osamělosti. Nepamatoval si, že by tu takhle někdy po ránu kohokoliv potkal, nanejvýš veverky, nebo pár psů. A jednou zahlédl kojota, ale to se obrátil a bleskurychle zmizel pryč.

Ale teď překvapeně koukal na modré auto, zaparkované kousek od cesty za křovím, tak aby ho bylo co nejméně vidět. Zastavil se a ucítil pach, který mu byl povědomý. Pohyboval se v atletickém prostředí už mnoho let, viděl už několik otevřených zlomenin a sedřených stehen, neustále mu odebírali krev a tak okamžitě věděl, co to visí ve vzduchu. (nemluvě o tom, že mu ex-manželka vyrazila dva zuby a přerazila nos). Rozhlédl se po okolí, ale byl naprosto sám. Pomalu se přibližoval k autu. To stálo na malé, uměle vytvořené vyvýšenině a hned za ním stálo druhé. Obě měli rozsvícené světla. Bob se prodíral křovím a stoupal do svahu. Za horizontem se objevili další dvě karosérie. Takže celkem čtyři auta. A žádná průměrná. Všechna nová a udržovaná. Tedy až na to, že měli proděravěná okna a díry v karoserii. A na trávníku mezi těmito bouráky, ležela nehybná těla.
Bob se odvrátil a zhluboka dýchal, potlačil nutkání zvracet a vyděšeně se rozhlížel po okolí. Všude bylo liduprázdno. Bob se znovu podíval na ta jatka a hrůza mu projela tělem.
„Musím zavolat policii.“ napadlo ho a začal si prohmatávat kapsy, zaúpěl, nikdy si sebou mobil nenosil. Přemýšlel kde by našel nejbližší budku. Byla až moc daleko. Takže jediná možnost byla použít mobil jednoho z nich. Bob si držel u úst ruku a znechuceně hleděl na tu spoušť. Celkem tam leželo devět mužů. Dobře oblečených mužů, všiml si Bob. Všichni měli značkové luxusní oblečení a na pohled vypadali upraveně, tedy až na ty díry v jejich tělech. Kaluže krve se vsakovaly do trávníku a z jednoho auta, kterému zřejmě prostřelili nádrž, do toho všeho tekl benzín. Bob se nahnul k autu a přes kouřové sklo se snažil zjistit, zda nemá zabudovaný telefon. Chtěl popadnout za kliku, ale škubl sebou, když si vzpomněl na Kriminálku Las Vegas a otisky prstů. Přetáhl si rukáv přes ruku a otevřel dveře. Ale žádný telefon tam nebyl. Ztuhle došel k druhému autu a otevřeným okýnkem koukl dovnitř, zase žádný telefon, ale bylo tam něco jiného, co ho zaujalo. Obešel auto a otevřel zadní dveře. V černých taškách tam byly naskládané snad stovky pytlíků s podezřelým bílým práškem. Bob si byl ihned jistý tím, co to je. Jeden čas to věděl až moc dobře. A ihned mu bylo jasné, co se tady stalo. Viděl už spoustu kriminálních filmů a tak poznal nepovedený drogový obchod naprosto jasně. Otočil se k mrtvým tělům s novým zjištěním. Dávalo to dokonalý smysl. A věděl, že kdyby ho tu teď našel někdo z těch lidí, tak by byl ve strašným průšvihu. Už se chystal na odchod, když mu hlavou blýskla myšlenka. Zlá myšlenka. Podíval se znovu na balíčky heroinu. A pak se podíval na ty druhé auta. Pak se rozhlédl po okolí a pozoroval, jestli je opravdu sám. Čekal nekonečné minuty a ruce se mu třásly. Zhluboka se nadechl a šel k autům těch druhých.
„Kde jsou drogy, jsou i peníze.“
Dveře jednoho auta byli pootevřené, Bob je pomalu otevřel a zběžně prohlédl vnitřek. Otevřel i přihrádku u spolujezdce, ale v autě nic nebylo. Stejně tak i v druhém. Bob se znechuceně znovu podíval na těla.
„Stojí mi to za to?“ pomyslel si, „Může to bejt nepředstavitelnej průser a to je to nejmenší. Policajti, vězení, smrt. Stojí mi to za to?“
Pak si ale Bob vybavil svůj dosavadní život. Laciný byt, kariéra v háji, ex-manželka s polovinou jeho majetku.
„Toho budu litovat.“ zašeptal Bob a sklonil se nad nejbližším tělem. Znovu se rozhlédl, ale byl pořád sám. Prošacoval tělu šaty a snažil se nedotknout krve. Ale bylo jí příliš. Rukávy měl brzo rudé a byl rád, že se mu nezvedal žaludek. U prvního nic nebylo. Prohlédl druhého,třetího a čtvrtého, ale také marně. Těch dalších pět prohlédl jen zběžně, protože mu bylo jasné, že patří k té druhé partě. Peníze tu nebyli. Akorát se zašpinil a nadělal stopy. Hrdlo se mu sevřelo strachem.
„Do háje!“ zaklel a nadával na svoji malichernost. Rozhlédl se a na jednom autě uviděl krvavou šmouhu. Žádné z těl jí nemohlo udělat. Bob vytřeštil oči a vystrašeně sledoval okolí. Další krvavá čmouha byla kousek za autem a další krvavé stopy Bob objevil na listech keře. Pomalu se blížil kolem něj a snad ani nedýchal. Zahlédl nohy. Někdo ležel na zemi. Bob nastražil uši a snažil se cokoliv zaslechnout. Ale kromě bzukotu much a hučení v uších neslyšel absolutně nic. Takřka po špičkách se doplížil k muži. Ten ležel opřený o strom, se dvěma dírami v břiše, v jedné ruce pistoli a v druhé tlustou obálku. Mouchy mu lezly po vytřeštěných očích a nezdálo se, že by mu to vadilo.
Bob se znovu rozhlédl po okolí a pak se pomalu natáhl pro obálku. Sevřel jí v ruce a cítil tvar bankovek. Bob se zazubil a pocítil v sobě něco, jako pocit zadostiučinění. Narovnal se a zmizel z toho místa.

„Kde jste tak dlouho?“ ptala se Boba jeho bytná, když přišel k sobě domů. „Většinou už jste dávno tady, nestalo se něco?“
Bob polkl a sevřel pevněji svoji složenou mikinu, ve které měl zabalené peníze a také tak skrýval zakrvavené rukávy.
„Ne, všechno v pořádku, paní Brownová, natáhl jsem si sval, ale už to je v pořádku.“
„To jsem ráda,“ odpověděla mu, „ale neměl by jste běhat takhle v tričku, je pořád ještě zima, nastydnete se.“
„Nebojte, paní Brownová, budu v pořádku, jdu si dát horkou sprchu. Naschle.“
„Taky.“

Bob za sebou zabouchl dveře, zatáhl rolety v okně a rozsvítil si. Rozbalil mikinu a pak roztrhl obálku. Vysypal na postel balíček s penězi a pomyslel si, že jich je nějak málo. Pousmál se tomu a pak se nahlas zachechtal. Bylo to absolutně parádní. Bob vzal balíček a jal se ho počítat, byly to samé velké bankovky. A nebylo jich zrovna málo. Bob skončil a nevěřícně se zahleděl do prázdna. Rovný milion. Bob se rozchechtal a skoro se neovládl a peníze rozházel po pokoji. Převládla v něm ale ta rozumná část. Jestli nějaká byla. Vzal peníze a schoval je pod postel. Serval ze sebe oblečení a naházel ho do pračky. Sám si vlezl do sprchy a rozezpíval se.
Druhý den ale zaraženě koukal na televizi. Poprvé po letech nešel ráno běhat, bál se. Ve zprávách byla reportáž o tom masakru. Policie, stejně jako Bob, se domnívala, že šlo o nepodařený obchod. Těla objevil nějaký pejskař, co se zrovna zubil do kamery.
„Mohl jsem to být já,“ zamumlal Bob. Ale pak si domyslel, co asi bude po pejskaři chtít některá z těch band, která přišla o prachy. Hlasatelka ukončovala reportáž a žádostí policie, o jakékoliv svědectví o tom, co se tam mohlo stát. Boba polil mráz po zádech. Co když ho někdo viděl? A poznal? Co teď? Bob se vymrštil z křesla a paranoidně zíral na ulici.
Měl strach. Peníze měl teď schované v třetím šuplíku mezi ponožkami. Pořád ho sledoval. A kontroloval je. Ještě z nich nic neutratil, bál se. Bob jednoduše nevěděl co má dělat.
Dříve by svou nejistotu zahnal flaškou whisky a návštěvou striptýzového klubu. Ale teď už byl čistý. Už několik let a nechtěl se svěřovat dnu láhve. Zničilo mu to manželství a nechtěl aby ho to zničilo úplně. Kdyby byl se stále se svou ženou, tak by se jí svěřil, měli mezi sebou jen málo tajemství. Ale od té doby, co ho načapala ožralého s jinou už s ním nepromluvila. A navíc, díky předmanželské smlouvě, ho ta potvora připravila o polovinu majetku. Ne, s tou promluvit nemohl. Co by tedy udělal? Co by udělal, když byl ještě mladý, nepil a nefetoval?
Bob se zarazil a pomalu otevřel druhý šuplík. Mezi spoustou věcí, v malé krabičce od sirek, tam ležel zlatý řetízek. S křížkem.
„Kdysi jsem býval vzorný křesťan.“ pomyslel si a nasadil si řetízek kolem krku. Hrál si s křížkem a pozoroval jak se třpytí.
„Jestli se mám někdy znovu obrátit k Bohu, tak je asi ta nejlepší chvíle, zpověď mi třeba pomůže. Kdysi mi tedy pomáhala.“ Bob si vzpomněl, že se v životě svěřoval jen několika lidem, matce, knězi, ženě a dnu flašky.
„Matka je mrtvá, nikoho jiného nemám, ženu nesnáším a s pitím jsem přestal. Je to znamení, Bože? Uvítáš mě zpět ve své náruči? Mě, zpustlého hříšníka? Asi mi nezbývá nic jiného, než to zkusit.“
Bob se oblékl a peníze schoval do prostoru za topením. Musel se pousmát svému bláznovství.
Kostel, kam kdysi chodil, byl vzdálený jen několik bloků od jeho domu. Občas dokonce zaslechl zvonění, svolávající věřící v neděli na mši. Smál se tomu, ale dnes ne. Zadumaně šel po ulici a přemýšlel, co asi tak řekne knězi. Pravdu? Upravenou pravdu? A odváží se vůbec vejít? To se uvidí. Pak se jeho myšlenky opět vrátili k přítomnosti a v Bobovi narůstalo podezření, že ho někdo sleduje. Ohlížel se a pozoroval přeplněné ulice, pozoroval lidi, kteří kolem něj chodili a náhodou o něj zavadili pohledem. Bob se zakoukal na jednoho muže, v dlouhém kabátu a slunečních brýlích, co šel za ním, takže si ani pořádně neuvědomil, že přechází přes ulici. Hlučné skřípění brzd ho vrátilo do normálu. Kousek od jeho nohy zastavil taxík, a indický řidič, na něj hulákal a troubil. Bob na něj mávl a polkl úlevou.
„To bych si těch peněz moc neužil,“ uchechtl se. Vrátil se pohledem k podezřelému muži, který si ho vůbec nevšímal a dál šel svou cestou.
„Tyhle silnice jsou dneska strašně nebezpečný.“ řekl Bobovi nějaký stařík co pozoroval jeho incident s taxíkem.
“To jo pane, tihle řidiči sou dneska strašně nezodpovědný. Člověk aby si i na přechodu dával pozor.“
„Svatá pravda.“ přikývl děda.
Kostel byl otevřený a zrovna z něj vycházela skupina lidí. Kněz se s nimi loučil a žehnal jim. Pak si všiml Boba. Přimhouřil oči, a když si vzpomněl, tak se pousmál.
„Pane Gordone? Rád vás tu zase vidím.“
„Vy si mě pamatujete, otče?“ zeptal se Bob. Kněz, kterému mohlo být tak kolem šedesáti a vypadal jako ztělesněná důvěra přikývl.
„Pamatuji si každého, kdo navštěvuje moji farnost.“
„Děkuji, otče, chtěl bych se vyzpovídat.“
„Samozřejmě. Hned se vám budu věnovat. Teď jsme dosloužili mši za oběti z toho parku. Nešťastná událost. Snad naleznou míru v Království Nebeském. I přes svoji nešťastnou minulost.“
Bob si pomyslel, že tihle lidé se sotva dostanou do Nebe, ale slušně přikývl.
„Posaďte se zatím do zpovědnice a já hned přijdu.“
„Jistě, otče.“

„Odpusťte otče, spáchal jsem hřích.“ začal Bob.
„Okradl jsem člověka, a zamlčel jsem cizí hříchy.“
„Bůh ti odpustí, pokud peníze vrátíš, nebo dáš na dobročinné účely.“ ozval se knězův hlas.
„Nemohu je vrátit. Jejich vlastník je již mrtvý.“
„Ach tak, dej si sto otčenášů a peníze věnuj charitě, a tvůj hřích bude odpuštěn.“
„Viděl jsem zločin, ale neřekl jsem o něm policii. Byla to hrůza. Viděl ho však někdo jiný a ten už to řekl. Je to hřích?“
„Pakliže již byli viníci potrestáni, tak to nebude hřích. Ale stejně si dej dalších sto zdrávasmarií.“
„Viníci byli potrestáni tím největším trestem. Všech deset.“ ujelo Bobovi.
„Ach tak. Bůh s nimi má své vlastní záměry. Stejně jako se všemi. Ještě něco?“
„To je všechno, otče. Děkuji za váš čas. Pomohl jste mi.“
„Bůh ti pomohl. Dodržuj desatero a buď vzorný křesťan. Bude ti odpuštěno.“
„Děkuji.“

Bob vyšel před kostel a slunce zalévalo ulici světlem. Cítil se lépe.
„Takže to nakonec snad i dobře dopadne.“ pomyslel si.

Druhý den ráno ho neprobudil zvuk budíku jako obvykle. Probudilo ho klepání na dveře. Podíval se na čas a zjistil, že už je sedm hodin. Rychle na sebe navlékl nějaké věci a šel otevřít. Stál tam muž, oblečený v pracovní kombinéze. Zřejmě od vodáků.
„Dobrý den, dole v patře praskla jedna trubka a váš bytný chce, abychom prověřili tlak. Teče vám voda normálně?“
„Co? Vydržte, podívám se.“ řekl Bob a odběhl do koupelny.
„Vy jste pan Gordon? Robert Gordon?“ křikl za ním vodák a zahleděl se do papírů co měl sebou.
Bob spustil kohoutek a zjistil, že voda teče úplně normálně.
„Jo, to sem já. Voda teče naprosto v pořádku.“ Bob zaslechl kroky. Podíval se do zrcadla a srdce se mu zastavilo. Za sebou uviděl vodáka, jak na něj míří pistolí s tlumičem. Zabouchl za sebou dveře.
„Kde jsou ty prachy?“ zeptal se a Bob myslel, že omdlí, srdce mu bušilo a byl rád, že stojí.
„Kde jsou, kurva, ty prachy?“
„C-co?“
„Milion, cos ukrad. Dej mi ho.“
„J-já nevím…“ zakoktal Bob a v hlavě mu pulzovalo.
„Můžu je najít i bez tebe. Sejmu tě. Otoč se.“
Bob se pomalu otočil a zíral do hlavně.
„Pojď za mnou, pomalu.“
Falešný vodák začal pomalu couvat ze dveří, ohlédl se, aby nezakopl o práh. Bob vyrazil kupředu, přibouchl dveře a ruka s pistolí v nich zůstala. Bob vůbec nevěděl, co dělá. Před očima měl bílo a v uších mu pulzovala krev.
Muž vystřelil. Tlumená ráno rozbila zrcadlo a střepy se rozlétly po podlaze. Pak ale upustil zbraň a vysápl ruku ze dveří. Bob zabouchl a zamkl. Popadl zbraň a odsunul se od dveří. Ty se za okamžik rozlétly a vodák vpadl dovnitř. Bob jen zmáčkl kohoutek. Muž se chytl za rameno.
Krev stříkala na všechny strany a vodák po chvíli padl na zem. Sténal bolestí.
Bob nevěděl, co se děje. Seděl tam s pistolí v ruce, z té se ještě kouřilo, falešný vodák ležel na podlaze v tratolišti krve, prýštící z jeho ramenního svalu.
Najednou to Bobovi začalo myslet. Vyskočil na nohy a popadl ze skříně batoh. Začal do něj házet věci, včetně pistole. Pak rychle vyndal balíček peněz z úkrytu za topením.
„Vy kurvy.“ vyčetl jim.
Oblékl se a chystal se k odchodu. Pak ale zahlédl desky s papíry onoho vodáka. Nevěřícně na ně zazíral. Stálo tam: „Pravděpodobný nálezce: Robert Gordon, adresa: 34. Terasa, pátý blok, číslo pokoje neznámé, nutno zjistit. Vzhled: střední postava, hubený, černé vlasy na ježka, křivý nos, chybí přední zub. Prověřit a případně přivést. Eliminace jen v krajním případě.“

Bob nemohl uvěřit svým očím. Jak ho mohli najít? Jak? Sledovali ho? To není možné. Popadl batoh a zamkl za sebou byt. Seběhl po schodech až k zadnímu vchodu. Vyběhl ven, ale do někoho narazil.
Bob si pomyslel, že je zase v háji. Rozhlédl se a spatřil někoho, koho vůbec nečekal.
„Otče?“
Kněz se sbíral ze země. Vypadal stejně překvapeně, jak se cítil Bob.
„Ty?“ zavrčel otec a šáhal pro něco do kapsy.
Bobovi to najednou bylo všechno jasné. Skočil po knězi a praštil ho do obličeje. Ten zavrávoral a z kapsy mu vypadla pistole. Bob mu ještě ubalil jednu do břicha. Kněz se složil k zemi a sípal.
„Takhle vy si představujete službu Bohu? Práskat lidi mafii?“
Kněz se snažil nadechnout, ale Bob ho nakopl do hlavy.Kněz zaskučel a zůstal ležet. Bob si odplivl a popadl batoh.
Na ulici se opět rozhlížel na všechny strany a hledal cokoliv podezřelého. V hlavě mu to ale šrotovalo.
„Musím zmizet. Z města. Na venkov. Do ciziny. Půjde po mě policie. A mafie. Za hranice, musím za hranice. Učitele tělocviku můžu dělat kdekoliv. Peníze mám. Zvládnu to.“
Pospíchal na autobusové nádraží. Ulice už byli plné lidí a Bob měl pocit, že ho každý sleduje. Pospíchal a vběhl na přechod. Ozval se klakson a skřípění brzd. Bob vytřeštil oči, ucítil náraz a pak už nic.